ECLI:CZ:US:2017:2.US.567.17.1
sp. zn. II. ÚS 567/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Františka Pytely, zastoupeného Mgr. Filipem Němcem, advokátem se sídlem Václavské nám. 66, 110 00 Praha 1, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2016, č. j. 28 Cdo 5372/2016-1090, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 22. února 2017 domáhá zrušení shora označeného usnesení Nejvyššího soudu, jelikož se domnívá, že jím byla porušena ústavně zaručená práva, zejména právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. V projednávané věci byl stěžovatel jako žalovaný účastníkem soudního řízení vedeného v prvním stupni Obvodním soudem pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 368/2006 a poté Městským soudem v Praze, jako soudem odvolacím, pod sp. zn. 51 Co 241/2014. Spor se týkal zaplacení úroku z prodlení z dlužné částky ve výši 375 000 Kč. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2016, č. j. 28 Cdo 5372/2016-1090, odmítnuto podle §243c odst. 1 ve spojení s §243f odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 [srov. článek II bod 2. zákona č. 293/2013, a čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (dále jen "o. s. ř.")], neboť jednak směřovalo proti výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč [§238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.], jednak s poukazem na nedostatek formálního odůvodnění dovolání [§241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř.], když dovolání neobsahovalo údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, a tuto skutečnost nebylo možno zjistit ani z jeho obsahu.
II.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Především nesouhlasí s tím, že jeho dovolání bylo posouzeno jako nepřípustné a následně odmítnuto. V této souvislosti poukazuje na judikaturu Ústavního soudu ohledně náležitostí dovolání [např. nález Ústavního soudu ze dne 8. října 2014 sp. zn. II. ÚS 2095/14 (N 190/75 SbNU 139) a nález ze dne 1. října 2014 sp. zn. I. ÚS 2723/13 (N 185/75 SbNU 59)]. S ohledem na citovanou judikaturu považuje svoje dovolání za zcela vyhovující procesnímu předpisu. Nakonec doplňuje to, že v případě, kdy je podání učiněno maximálně pečlivě i se snahou vymezit judikaturní otázky, nelze postupovat stejně, jako když je podání formálně zcela nedostatečné.
III.
4. Ústavní soud si pro posouzení věci vyžádal od Obvodního soudu pro Prahu 3 příslušný spis.
5. Ústavní soud nejprve posoudil náležitosti ústavní stížnosti a konstatuje, že byla podána včas a osobou oprávněnou, přičemž stěžovatel je v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zastoupen advokátem. Ústavní stížnost rovněž nebyla shledána nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se bezezbytku uplatní i ve vztahu k dovolacímu řízení. Posouzení přípustnosti dovolání je tedy zásadně věcí Nejvyššího soudu. K uvedenému lze doplnit, že požadavky na dovolání, včetně zákonem stanovené náležitosti vymezit předpoklad přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř., plynou přímo ze zákona (§241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolání, které neobsahuje vymezení kritérií jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), je vadným podáním, které může dovolatel doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty (§241b odst. 3 věta první, §243b o. s. ř.). Jelikož tak stěžovatel neučinil a v dovolacím řízení nebylo možno pro tento nedostatek pokračovat, dovolací soud přistoupil k odmítnutí dovolání pro vady (§243c odst. 1 o. s. ř.), kterýžto krok dostatečně odůvodnil. Z ústavně právního hlediska mu tedy nelze nic vytknout. Jak Ústavní soud naznal např. v usnesení ze dne 28. dubna 2015 sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), "pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup." Ústavní soud ověřil z obsahu dovolání, jež bylo součástí vyžádaného spisu, že stěžovatel daný zákonný postup, navzdory povinnému právnímu zastoupení, nerespektoval, neboť v dovolání ohledně přípustnosti neuvedl skutečně ničeho (jak se totiž podává z dovolání i z následné argumentace obsažené v ústavní stížnosti stěžovatel zjevně zaměnil kritéria přípustnosti dovolání s dovolacími důvody), pročež musí po právu snášet důsledky s tím spojené.
8. Ústavní soud do otázek souvisejících s přípustností dovolání zasahuje pouze ve výjimečných situacích, kdy je postup Nejvyššího soudu při posuzování přípustnosti až přehnaně formalistický a ve svém důsledku zakládá zásah do základních práv a svobod tak, jako ve stěžovatelem zmiňovaném nálezu ze dne
18. prosince 2014 sp. zn. IV. ÚS 1256/14 či v dalších rozhodnutích i stěžovatelem citovaných. V nyní projednávané věci je však situace odlišná. Stěžovatel totiž ve svém dovolání vůbec nevymezil, v čem spatřuje přípustnost dovolání a tento závěr ani nelze, jak správně podotkl Nejvyšší soud, z jeho dovolání dovodit. Dovolání představovalo spíše obecnou polemiku se závěry odvolacího soudu bez toho, aby v něm byly vymezeny podmínky jeho přípustnosti dle §237 o. s. ř. V čem spatřoval přípustnost svého dovolání, navíc stěžovatel neozřejmil ani v ústavní stížnosti. Nejvyšší soud tak postupoval v souladu s právní úpravou i dostál i požadavkům kladeným na jeho rozhodování Ústavním soudem.
9. Ze všech uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu