ECLI:CZ:US:2017:2.US.578.17.1
sp. zn. II. ÚS 578/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudce zpravodaje Vojtěcha Šimíčka a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Jana Kuneše, zastoupeného JUDr. Věnceslavou Holubovou, advokátkou se sídlem Šumavská 991/31, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2016, č. j. 25 Cdo 2855/2016-234, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2016, č. j. 30 Co 9/2016-189, a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 10. 2015, č. j. 16 C 38/2014-172, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterou se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 zastavil podle §96 odst. 2 o. s. ř. řízení ve vztahu mezi stěžovatelem a společností SPS engineering s. r. o. (dále jen "první žalovaná") a společností VILY CHUCHLE, a. s. ("druhá žalovaná") a s odkazem na ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. uložil Hlavnímu městu Praze ("třetí žalovaná") povinnost nahradit stěžovateli na nákladech řízení částku 58.887,30 Kč. Podle ustanovení §146 odst. 2 věta prvá o. s. ř. rozhodl o tom, že stěžovatel je povinen uhradit první žalované na nákladech řízení částku 28.440 Kč a vyslovil, že stěžovatel je povinen nahradit druhé žalované na nákladech řízení částku 22.941,60 Kč. Obvodní soud uvedl, že se stěžovatel žalobou po první žalované domáhal zaplacení částky 212.890 Kč a náhrady nákladů řízení. K návrhu stěžovatele soud připustil přistoupení druhé a třetí žalované. Částečným rozsudkem pro uznání ze dne 24. 6. 2015, č. j. 16 C 38/2014-140, soud uložil třetí žalované povinnost zaplatit stěžovateli žalovanou částku 212.890 Kč, včetně příslušenství. Podáním došlým Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 14. 8. 2015 stěžovatel následně vzal žalobu ve vztahu k první a druhé žalované zpět. S ohledem na tento stav odůvodnil obvodní soud odkazem na ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. výrok, podle něhož náleží žalobci, majícímu ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení proti třetí žalované. Současně podle §146 odst. 2 věta první o. s. ř. uvedl, že stěžovatel zavinil, že řízení muselo být zastaveno. Zavinění zastavení řízení i důvodnost žaloby je třeba posuzovat výlučně procesně ve vztahu k první žalované a podané žalobě. V tomto případě nebylo postaveno najisto, že důvody, pro něž byla žaloba podána, byly napadeným chováním první žalované uspokojeny, a proto soud přiznal první žalované ve vztahu ke stěžovateli náhradu nákladů řízení. Stejně obvodní soud odůvodnil povinnost stěžovatele zaplatit náhradu nákladů řízení druhé žalované.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze nákladové výroky prvostupňového soudu korigoval (žalovaným na rozdíl od soudu prvního stupně nepřiznal náhradu nákladů řízení za některé úkony), byť povinnost stěžovateli uložená zůstala ve své podstatě zachována. Nadto městský soud stěžovateli uložil povinnost uhradit první a druhé žalované náklady odvolacího řízení. Odvolací soud zejména uzavřel, že při rozhodování o nákladech řízení ve vztahu mezi stěžovatelem a první a druhou žalovanou soud prvního stupně zcela správně aplikoval ustanovení §146 odst. 2 věta první o. s. ř., neboť plně úspěšným byl stěžovatel výlučně ve vztahu ke třetí žalované. Bylo přitom zcela v dispozici stěžovatele, proti komu se rozhodne svůj nárok podaným žalobním návrhem uplatňovat. Rozhodl-li se později vzít svůj návrh proti jím určeným žalovaným zpět, je při rozhodování o nákladech řízení třeba vždy prioritně zkoumat, zda některý z účastníků řízení nese na takovém způsobu ukončení soudního řízení vinu. Zavinění účastníka řízení je přitom možno zkoumat výlučně z procesního hlediska, tedy pouze z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného a žalobou uplatněným požadavkům žalobce. V daném případě se stěžovatel domáhal zaplacení částky ve výši 212.890 Kč celkem proti třem žalovaným, ke zpětvzetí návrhu vůči první a druhé žalované však nepřistoupil s odůvodněním, že by tyto žalované jím tvrzený nárok dobrovolně splnily, ale proto, že k jeho splnění došlo jiným subjektem (třetí žalovanou).
4. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, a to z důvodu, že napadené výroky o náhradě nákladů v částce 34.412,40 Kč a v částce 22.941,60 Kč představují plnění nepřevyšující zákonnou hranici 50.000 Kč a přípustnost dovolání je tedy v souladu s §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyloučena.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména tvrdí, že napadená rozhodnutí jsou pro něj překvapivá, což je v rozporu jak s judikaturou Ústavního soudu (na kterou příkladmo odkazuje), tak i Nejvyššího soudu. Soudy totiž rozhodly v rozporu s ustanovením §146 odst. 2 o. s. ř., neboť stěžovatel nezavinil, že řízení muselo být zastaveno. Řízení bylo naopak zastaveno z důvodu opomenutí třetí žalované, když stěžovatelův návrh byl podán důvodně. Stěžovatel mohl požadovat jím tvrzenou škodu jen jednou, a pakliže ji uhradila třetí žalovaná, včetně úroků, nemohl stěžovatel pokračovat v řízení, protože jeho škoda byla zcela uhrazena. Nadto stěžovatel upozorňuje, že je starobní důchodce a přitom byl nucen žalovat na náhradu škody, jejíž výši prokázal zaplacenými účetními doklady. Nezákonným postupem obecných soudů však musel první a druhé žalované zaplatit náklady řízení ve výši 64.708,90 Kč, což je téměř třetina částky, která mu byla coby náhrada škody soudem přisouzena.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže však ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti též opakovaně zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Právě uvedené platí o to více ve vztahu k rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, jímž se Ústavní soud ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval, přičemž však zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111)]. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní roviny teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení. Na druhou stranu Ústavní soud setrvale zdůrazňuje, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda nejsou dány další rozhodující okolnosti, mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03 ze dne 12. 5. 2004 (N 69/33 SbNU 189) či nález sp. zn. II. ÚS 2658/10 ze dne 5. 1. 2012 (N 3/64 SbNU 29)].
9. V nyní projednávané věci a nad rámec shora uvedeného Ústavní soud poznamenává, že napadená rozhodnutí jsou - co se týče otázek náhrady nákladů řízení - vydána poprávu a jsou plně ústavně souladná. Vzhledem ke koncepci soudem uplatněné výzvy vůči třetí žalované se totiž má za to, že účastník řízení, který se i přes výzvu soudu nevyjádří, nárok uplatněný žalobou proti němu uznává. Z toho nicméně nelze nic dovozovat ve vztahu k ostatním žalovaným. Právě uvedené přitom platí dokonce i proti solidárním dlužníkům [srov. např. Jirsa, J. a kol.: Občanské soudní řízení. Soudcovský komentář. Kniha II. Praha: Havlíček Brain Team, 2016, str. 453]. Stěžovatel ostatně v této souvislosti nijak nevysvětluje, proč žaloval právě shora uvedené subjekty, jaký tyto mají k sobě vztah (zda-li vůbec nějaký) atp. Přitom právě vylíčení naznačených specifických okolností a jejich vysvětlení ve vztahu k projednávané věci by jedině snad mohlo v konkrétním případě založit neústavnost jinak obecně aplikovatelné zásady procesního zavinění, jak byla obecnými soudy vysvětlena a jak ji v tomto případě použily. To, že byla povinnost zaplatit žalovanou částku uložena třetí žalované, totiž bez dalšího neznamená, že by mohla být uložena též druhé nebo první žalované. Pokud je přesto stěžovatel žaloval a tyto subjekty se z tohoto důvodu musely procesně bránit, vznikly jim pochopitelně náklady s tím spojené a ani Ústavní soud nespatřuje žádný rozumný důvod, pro který by je (s ohledem na zastavení soudního řízení pro zpětvzetí žaloby stěžovatelem) hradily samy.
10. Není rovněž správné východisko stěžovatele, že třetí žalovaná zavinila zastavení řízení. Vzhledem k podstatě projednávané věci lze totiž pro zjednodušení výkladu poukázat i na eventualitu, kdy by případně třetí žalované byla povinnost zaplatit uložena ve "standardním" řízení (tedy nikoliv v řízení zakončeném vydáním rozsudku pro uznání) a vůči první a druhé žalované by byla žaloba zamítnuta. Ani v takovém případě by jim jistě nemohl být jejich nárok na náhradu nákladů bez dalšího odepřen.
11. Konečně Ústavní soud nepřehlédl, že v dané věci bylo rozhodnuto právě "jen" rozsudkem pro uznání. O to méně je možné tvrdit - přesto tak ovšem stěžovatel v ústavní stížnosti činí - že prokázal výši jemu způsobené škody a sekundárně z toho dovozovat jakoukoliv odpovědnost dalších subjektů než toho, vůči němuž bylo rozsudkem pro uznání rozhodnuto.
12. I podle Ústavního soudu tedy stěžovatel skutečně procesně zapříčinil, že řízení bylo vůči první a druhé žalované zastaveno a soudy proto o náhradě nákladů řízení ve prospěch první a druhé žalované rozhodly správně. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že odmítl-li Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání pro nepřípustnost s odůvodněním shrnutým shora, rozhodl tak v souladu s dikcí zákona, jakož i v souladu s judikaturou Ústavního soudu (srov. k tomu např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1370/16 ze dne 6. 12. 2016 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 227/16 ze dne 27. 9. 2016), která uvedený přístup posuzování přípustnosti dovolání akceptuje. Podstatné ovšem je - bez ohledu na výsledek řízení o stěžovatelově dovolání - že úvahy nalézacího a odvolacího soudu byly ústavně akceptovatelné.
13. Jen pro úplnost proto Ústavní soud dodává, že vůbec nezpochybňuje skutečnost vzniku škody stěžovateli. Stěžovatel však v daném v řízení, v němž se snažil o její náhradu, nepostupoval tak, aby mu nevznikla povinnost úhrady nákladů řízení ve vztahu k první a druhé žalované.
14. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu