ECLI:CZ:US:2017:2.US.62.17.1
sp. zn. II. ÚS 62/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Michala Ulče, zastoupeného JUDr. Petrem Pavlíkem, advokátem, se sídlem Křižíkova 159/56, 186 00 Praha 8, směřující proti rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 30. srpna 2016, č. j. 9 C 94/2014-108, za účasti Okresního soudu Praha - východ jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno ústavně zaručené právo na spravedlivý proces a soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud Praha - východ (dále též jen "soud") rozsudkem ze dne 30. srpna 2016, č. j. 9 C 94/2014-108, uložil žalovanému (stěžovateli) zaplatit žalobci (Česká pošta, a. s.) částku ve výši 2 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.). Výrokem II. zamítl žalobu v části, v níž se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05% ročně z částky 10 096 Kč. Výrokem III. pak žalovanému uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení ve výši 6 815,50 Kč. Žalovaná částka představovala náhradu škody, kterou žalobce uplatňoval po žalovaném, který byl jeho zaměstnancem, z důvodu jeho minimální spoluúčasti na pojistném plnění za škodu jím způsobenou dopravní nehodou. Soud dospěl k závěru, že ve smyslu §250 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, je dána odpovědnost žalovaného za škodu způsobenou žalobci. Jako nedůvodné shledal námitky žalovaného, že dopravní nehoda byla způsobena špatným stavem vozidla a vozovky, když žalovaný po nehodě sám uznal, že ji způsobil a pokud namítal nezpůsobilost vozidla, měl tuto skutečnost nahlásit zaměstnavateli. Soud se rovněž neztotožnil s námitkou žalovaného, že nárok žalobce zanikl uzavřením "Dohody o skončení pracovního poměru ze dne 22. srpna 2012" (dále jen "Dohoda"), v níž měl žalobce prohlásit, že nemá vůči žalovanému žádné další závazky a pohledávky. Takové prohlášení nemělo podle soudu náležitosti ani dohody o zrušení závazku ve smyslu §570 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), ani dohody o narovnání podle §585 a násl. obč. zák.
II.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného práva na spravedlivý proces. Přestože si je vědom bagatelnosti sporu, domnívá se, že zásah Okresního soudu Praha - východ do jeho ústavně zaručených práv byl natolik intenzivní, že je třeba jeho ústavní stížnosti vyhovět. Vyslovuje přesvědčení, že soud posuzoval základní listinný důkaz - Dohodu - pouze v rovině občanskoprávní, nikoliv však v rovině pracovněprávní, kde platí princip výkladu co možná nejpříznivějšího pro zaměstnance. Z této Dohody dovozuje, že veškeré nároky žalobce vůči němu zanikly okamžikem jejího uzavření. Další výtky stěžovatele směřují především vůči postupu žalobce, jakožto jeho bývalého zaměstnavatele, který na jedné straně uzavřel Dohodu, na druhé straně však po něm vymáhá náhradu škody. Stěžovatel konečně namítá, že soud porušil tzv. "rovnost zbraní", když neprovedl žádný ze stěžovatelem navrhovaných důkazů, ale na druhé straně důkazy navržené žalobcem provedl bezezbytku.
III.
4. Jak již Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, a v tomto případě to musí obzvlášť zdůraznit, jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností soudů. Ve své činnosti musí totiž respektovat jeden ze základních principů právního státu, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena základní práva a svobody.
5. Úvodem Ústavní soud musí připomenout i stěžovatelem zmiňovanou skutečnost, že napadený rozsudek se považuje za bagatelní (předmětem sporu je částka ve výši 2 000 Kč s příslušenstvím). Podle dosavadní praxe Ústavního soudu v případech tzv. bagatelních věcí, mezi něž se řadí věci, u nichž procesní úprava nepřipouští odvolání (§202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů), je v podstatě - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí obecného soudu - ústavní stížnost vyloučena [srov. např. usnesení Ústavního soudu ve věcech ze dne 29. dubna 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 30. srpna 2001 sp. zn. IV. ÚS 248/01, ze dne 25. srpna 2004 sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421); (všechna rozhodnutí jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz)]. Stěžovatel totiž musí tvrdit existenci ústavněprávně relevantní újmy, jež rozhodnutím obecného soudu v jeho právní sféře nastala.
6. V dané věci stěžovatel v prvé řadě namítá, že soud nevyložil jeho věc ve světle pracovněprávních předpisů (tedy ve prospěch stěžovatele jakožto zaměstnance). Stěžovatel však svůj protichůdný názor nedoplňuje jakoukoli relevantní ústavněprávní argumentací. V tomto směru lze tak jeho námitku považovat za pouhou polemiku s právními závěry obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost ovšem staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat ani skutkové, ani právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod, což však v daném případě nenastalo. Z napadeného rozhodnutí je zjevné, že se soud pečlivě zabýval skutkovými okolnostmi sporu, z nichž pak vyvodil adekvátní právní závěry, které rovněž řádně odůvodnil.
7. Pokud stěžovatel namítal porušení principu rovnosti zbraní, které způsobil soud tím, že provedl především důkazy navržené žalobcem a stěžovatelem navržené důkazy zamítl, je na místě podotknout, že ze zásad spravedlivého procesu, kam náleží mj. možnost účastníka navrhovat důkazy, nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl [srov. nález ze dne 3. listopadu 1993 sp. zn. III. ÚS 150/93 (N 49/2 SbNU 87)]. Je to obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost. V dané věci soud neprovedl stěžovatelem navrhované důkazy pro jejich nadbytečnost, když dosavadní skutkový stav byl zjištěn dostatečně v rámci předchozího dokazování. Z tohoto pohledu tedy nelze mít proti rozhodnutí soudu žádné výhrady.
8. Výše uvedené skutečnosti spolu s bagatelním charakterem sporu a z toho vyplývajícím zdrženlivým postojem Ústavního soudu k takovým případům, vede Ústavní soud k závěru, že ve stávající věci nedošlo k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu