ECLI:CZ:US:2017:2.US.692.17.1
sp. zn. II. ÚS 692/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Markétou Novákovou, advokátkou se sídlem Soběslavská 68, Praha 3, směřující proti rozsudku Okresního soudu Praha-východ ze dne 2. 8. 2016, č. j. 30 Nc 53/2015-680, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2016, č. j. 22 Co 406/2016-756, za účasti Okresního soudu Praha-východ a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovaným rozsudkům Okresního soudu Praha-východ a Krajského soudu v Praze, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva, zaručená v čl. 32 odst. 1 a v čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Předmětem řízení před obecnými soudy byla úprava výchovných poměrů a styku stěžovatele (otce) s nezletilou dcerou L., jejíž matkou je L. H.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, Okresní soud Praha-východ ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl jednak o návrhu stěžovatele, jímž se domáhal svěření nezl. L. do jeho výlučné péče, příp. střídavé výchovy rodičů, jednak o návrhu matky nezletilé, aby byla svěřena do její výlučné péče tak, že nezl. L. se svěřuje do péče matky (výrok I.). Návrhy stěžovatele zamítl (výroky II. a III.) a zavázal jej povinností přispívat na výživu nezletilé částkou 6.000 Kč měsíčně a současně mu stanovil povinnost na dlužném výživném uhradit částku 103.000 Kč (výroky VIII a IX.). Okresní soud dále upravil rozsah jednak běžného styku stěžovatele s nezletilou, a to na každou lichou sobotu od 9:00 hod. do 17:00 hod., jednak specifikoval rozsah jeho styku s nezletilou v období prázdnin (výrok IV.), v neposlední řadě rozhodl o informační povinnosti matky nezletilé vůči stěžovateli a o nákladech řízení (výroky X. a XI.).
3. Rozhodnutí o svěření nezletilé L. do výchovy matky okresní soud odůvodnil tím, že "dcera si přeje zůstat u matky, (stěžovatele) navštěvovat dle vlastního uvážení, a to i ve větším objemu, pokud by se jejich vzájemné vztahy zlepšily." Při hodnocení stanoviska nezletilé okresní soud konstatoval, že jej "zastává kontinuálně (...), s ohledem na její věk a citovou a intelektuální vyspělost je jí známo, co je řešeno v této věci a soud její názor bere jako autentický." Současně okresní soud zdůraznil, že "nezjistil přímé ovlivňování dcery matkou, toto nevyplývá ani ze zjištění psychology, který v rámci rozhovoru s nezl. u kolizního opatrovníka hovořil. Samozřejmě nelze vyloučit tzv. nepřímé ovlivňování dcery prostředím, které vytvářeli rodiče neshodami, a to v její přítomnosti." V této souvislosti okresní soud poukázal na skutečnost, že vzájemné vztahy mezi rodiči nezletilé "jsou rozvrácené a rodiče mezi sebou v podstatě nekomunikují", a proto i z toho důvodu vyloučil "jakékoliv silové řešení další výchovy nezl. proti jejímu názoru ve formě střídavé péče nebo individuální péče u (stěžovatele)", které "není v zájmu nezl. a mělo by negativní dopad na stav jejího psychického zdraví." V souvislosti s tím pak okresní soud přistoupil i k úpravě styku stěžovatele s nezletilou, resp. ke stanovení jeho vyživovací povinnosti.
4. Proti tomuto rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, v němž namítal, že okresní soud jednak dostatečně nezjistil skutkový stav, když se nezabýval jeho tvrzeními, že "původcem problémů byla a je matka nezletilé, která absolutně dceři vytěsnila z jejího života otce", čímž u ní vyvolala syndrom zavrženého rodiče, jednak dostatečně nevzal v úvahu snížené výchovné schopnosti matky. Nadto namítal, že rozsah jeho styku s nezletilou je neúměrně úzký a stěžovatele zbavuje jakékoliv možnosti výchovně na dceru působit. V neposlední řadě nesouhlasil se stanovenou výší jeho vyživovací povinnosti
5. Krajský soud v Praze odvolání stěžovatele v rozsudku napadeného nyní projednávanou ústavní stížností neshledal důvodným, přesto [v souladu s ustanovením §220 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")] výrokem I. změnil rozsudek okresního soudu, a to jak ve vztahu k úpravě běžného i prázdninového styku stěžovatele s nezletilou L., kdy jej zúžil, tak i ve vztahu ke stanovení výše jeho dlužného výživného. Naopak výroky I., II., III. a VIII. rozsudku okresního soudu, jimiž svěřil nezletilou L. do výchovy matky a současně jí stanovil informační povinnost vůči stěžovateli, krajský soud potvrdil podle ustanovení §219 občanského soudního řádu jako věcně správné. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky II. a III.)
6. Krajský soud vycházel ze skutkového stavu, zjištěného okresním soudem, přičemž v odůvodnění rozsudku (s odkazem na závěry judikatury Ústavního soudu) přisvědčil okresnímu soudu, pokud rozhodl o svěření nezletilé L. do výchovy matky, neboť to "je v nejlepším zájmu nezletilé." Nadto krajský soud zdůraznil, že "s ohledem na věk nezletilé, které je již patnáct let a je schopna formulovat svá přání a představy o dalším soužití s rodiči, je třeba především přihlédnout k jejímu přání, zvláště za situace, kdy bylo prokázáno, že koresponduje závěrům zjištěným dokazováním a podloženým stanoviskem opatrovníka." Ovlivňování ze strany matky prokázáno nebylo, a proto i krajský soud považoval za nadbytečné nechat za tímto účelem vypracovat znalecký posudek, jak navrhoval stěžovatel. Krajský soud rovněž poukázal na "konfliktnost vztahů" mezi nezletilou a stěžovatelem, o čemž svědčí i zpráva školní psycholožky Mgr. Jany Stavové, k níž nezletilá docházela "z důvodu psychosomatických problémů v souvislosti s jejími pobyty u (stěžovatele)". Z toho důvodu se krajský soud neztotožnil s úpravou rozsahu styku stěžovatele s nezletilou, jakou přijal okresní soud, neboť "není na místě nezletilou traumatizovat a vystavovat jí dalším obavám z nepřiměřeného chování (stěžovatele) vůči ní."
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti nadále polemizuje s právními závěry obecných soudů, když na základě obdobné argumentace, jaká byla předestřena již v odvolacím řízení, vyjadřuje svůj nesouhlas se svěřením nezletilé do výchovy matky, ačkoliv se i "v době po vydání rozsudku odvolacího soudu tvrzení stěžovatele o masivním ovlivňování nezletilé matkou, a tím i o nevěrohodnosti, resp. hmotné i procesní irelevanci výslechu nezletilé, jakožto stěžejního důkazu pro oba obecné soudy, ukazují být pravdivé." Za tímto účelem stěžovatel poukazuje na řadu konkrétních událostí, jež mají toto jeho tvrzení potvrdit. Stěžovatel je proto přesvědčen o tom, že pouze "objektivně vypracovaný znalecký posudek" by "za použití vhodných odborných metod a postupů" přispěl k řádnému objasnění skutkového stavu věci a poskytl tak soudům skutečně relevantní podklad pro rozhodnutí. V této souvislosti zpochybňuje postup obecných soudů, pokud vycházely ze stanoviska (přání) čtrnáctileté dcery a tedy aplikovaly ustanovení §867 odst. 2 občanského zákoníku, neboť "je obtížné si představit, že by se obecně nezletilec daného věku odvážil soudu sdělit svůj skutečný, autonomní názor poté, co ho do strohého soudního prostředí přivedl za ruku přímý vychovatel (matka), který svým chováním před jednací síní způsobí traumatizující atmosféru, přičemž bylo zřejmé, že se onen nezletilec opět musí vrátit do společného bydliště s tímto přímým vychovatelem, na němž je jinak ve všem závislý." V neposlední řadě stěžovatel poukazuje na skutečnost, že obecné soudy pochybily v procesu dokazování i hodnocení provedených důkazů, jak ve vztahu k rozhodnutí o výchovných poměrech nezletilé, tak i ve vztahu ke stanovení jeho vyživovací povinnosti.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů avšak Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
9. Ústavní soud předně považuje za nezbytné zdůraznit, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto ani v řízeních o ústavních stížnostech, směřujících proti rozhodnutím obecných soudů, týkajících se úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, v žádném případě nenáleží hodnotit důkazy, provedené obecnými soudy v příslušných řízeních, a na základě tohoto "vlastního" hodnocení důkazů předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, jakým způsobem (co do rozsahu i konkrétního vymezení časového harmonogramu) má být rozhodnuto o styku rodičů ve vztahu k nezletilému dítěti, atp.
10. Úkolem Ústavního soudu v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem, je tak především posoudit, zda soudy neporušily základní práva a svobody stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683)].
11. Jak ostatně v odůvodnění svého rozsudku zdůraznil i krajský soud, za tímto účelem Ústavní soud ve své judikatuře vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: "(1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte" (srov. např. citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 a tam citovanou judikaturu).
12. V nyní projednávané ústavní stížnosti stěžovatel především namítá, že přání nezletilé, v němž se vyslovila pro setrvání ve výchově matky a pro omezený, resp. zlepšením vztahů se stěžovatelem podmíněný rozsah styku s ním, není objektivní, neboť bylo formulováno pod silným vlivem matky.
13. Ústavní soud ve vztahu k tomuto kritériu, tj. přání dítěte, konstatoval, že "za předpokladu, že je dítě dostatečně rozumově a emocionálně vyspělé, je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko při hledání jeho nejlepšího zájmu." Současně však zdůraznil, že "není možné, aby obecné soudy postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzaly a aby své rozhodnutí založily toliko na jeho přání, nikoliv na pečlivém a komplexním posuzování jeho zájmů" [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 4160/12 ze dne 23. 4. 2013 (N 66/69 SbNU 213)]. Proto ve své judikatuře vymezil řadu podmínek a okolností, které obecné soudy musí při zohlednění přání nezletilého dítěte nezbytně dodržet a zvažovat, přičemž se týkají jak hodnocení samotného postoje nezletilého dítěte, tj. zohlednění věku, rozumové a emocionální vyspělosti nezletilého dítěte, zvážení míry objektivity (nezávislosti) tohoto postoje [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3007/09 ze dne 26. 8. 2010 (N 172/58 SbNU 503; či nález sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010 (N 219/59 SbNU 167)], tak i způsobu jeho zjišťování v průběhu soudního řízení, ať již hlediska formy, kdy přání dítěte musí být zjišťováno komplexně, tj. především formou nepřímých otázek (zejména u mladších dětí), anebo z hlediska příslušného orgánu, který má přání nezletilého zjišťovat, tj. zda tak musí činit obecný soud sám či zda postačí, pokud tak obecný soud učiní prostřednictvím orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD), znaleckého posudku či prostřednictvím zástupce nezletilého (srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 2919/14 ze dne 20. 1. 2015 (N 7/76 SbNU 115) či sp. zn. II. ÚS 2943/14 ze dne 16. 6. 2015 (N 110/77 SbNU 607)]. Jinými slovy, obecný soud je povinen takto zjištěný postoj (přání) nezletilého dítěte hodnotit komplexně, s ohledem na výše uvedená kritéria a okolnosti, a pro daný případ jej učinit "zásadním vodítkem" až po pečlivém posuzování jeho zájmů a při zohlednění ostatních oprávněných zájmů (např. výchovných potřeb nezletilého dítěte či zájmu rodičů, sourozenců atp.). (srov. citovaný nález sp. zn. II. ÚS 2943/14).
14. Prizmatem těchto kritérií Ústavní soud přezkoumal rovněž ústavní stížností napadená rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že jak okresní soud, tak i krajský soud při svém rozhodování pečlivě a důsledně vzaly do úvahy uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Právní závěry, na jejichž základě rozhodly o výchovných poměrech nezletilé, resp. upravily styk stěžovatele s nezletilou výše uvedeným způsobem, přitom považuje Ústavní soud za ústavně konformní, neboť plně korespondují s předestřenými ústavněprávními kritérii pro rozhodování obecných soudů ohledně úpravy výchovných poměrů rodičů k nezletilým dětem, a neshledal v nich namítaná porušení základních práv stěžovatele, a to ani v procesním postupu obecných soudů při zjišťování uvedených relevantních skutkových okolností, resp. při hodnocení provedených důkazů. Ústavní soud se proto neztotožňuje s nesouhlasnou polemikou stěžovatele s právními závěry obecných soudů, v níž si navíc do jisté míry protiřečí, neboť na straně jedné namítá, že obecné soudy pochybily, pokud nepřistoupily k vypracování znaleckého posudku (z důvodu nadbytečnosti), čímž by byla zajištěna objektivita názoru nezletilé, na straně druhé však zpochybňuje samotnou schopnost čtrnáctiletého dítěte formulovat vlastní názor ohledně úpravy svých výchovných poměrů.
15. Nadto nelze odhlédnout od skutečnosti, že ve většině námitek stěžovatele vůči právním závěrům obecných soudů se projevuje snaha zpochybnit výchovnou způsobilost a výchovné prostředí samotné matky nezletilé, a to místy až dehonestujícím způsobem, aniž by v nich však současně reflektoval samotný postoj nezletilé L. a její prokazatelně komplikovaný vztah ke stěžovateli samotnému, na čemž dle zjištění obecných soudů stěžovatel nese nemalý díl viny a kvůli němuž také krajský soud přistoupil i ke zúžení rozsahu úpravy jejího styku se stěžovatelem. Ústavní soud se v tomto ohledu zcela ztotožňuje i s názorem krajského soudu, že by stěžovatel "měl velmi pečlivě zvážit, zda konfrontační způsob vedeni řízení před soudem, zahrnující útoky vůči matce, je skutečně také v zájmu jeho nezletilé dcery L."
16. V této souvislosti Ústavní soud, nad rámec výše uvedeného, považuje za vhodné připomenout, že rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů (styku) rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" a tedy nezměnitelných, jak ostatně vyplývá i z ustanovení §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje "změnou poměrů". Urovnání vzájemných vztahů mezi rodiči nezletilého dítěte, snaha o nalezení společného konsenzu nad způsobem jeho výchovy (s ohledem na jeho nejlepší zájmy) a tedy vyvarování se jednání, v němž se nezletilé dítě a realizace rodičovského styku s ním stává jakýmsi "nástrojem k vyřizování vzájemných účtů" a domnělých křivd mezi rodiči, by však měly být předpokladem pro prohloubení rodinných vazeb a důvodem ke změně úpravy výchovných poměrů (rozšíření styku) k nezletilému, nikoliv jejich cílem.
17. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu