ECLI:CZ:US:2017:2.US.742.17.1
sp. zn. II. ÚS 742/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. Š., zastoupené Mgr. Janou Hrdličkovou, advokátkou se sídlem Muchova 9/223, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 4 Tdo 1551/2016, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 9 To 14/2016, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. 11. 2015, sp. zn. 6 T 55/2015, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí výslovně domáhá zrušení výše označeného usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím byly porušeny principy ovládající demokratický právní stát, jakož i základní subjektivní právo stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z odůvodnění ústavní stížnosti je nicméně patrné, že stěžovatelka obsahem uplatněné argumentace napadá i v záhlaví citovaná rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 a Městského soudu v Praze. Ústavní soud proto podrobil ústavnímu přezkumu i tato rozhodnutí, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti.
2. Z ústavní stížnosti a z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že citovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 byla stěžovatelka uznána vinnou ze zločinu zpronevěry podle §206 odst. 1 odst. 4 písm. d) tr. zákoníku, kterého se dopustila tím, že v úmyslu získat peněžní prostředky v době výkonu funkce účetní pro společnost Hotel Globus, a. s. (dále také "Hotel"), při níž měla přístup do účetního softwaru společnosti (a zároveň byla jako jediná oprávněna nakládat s finančními prostředky v pokladně společnosti), vytvářela v jejím účetním systému fiktivní faktury údajně vystavené společnosti CMC leisure, s. r. o. a fiktivní pokladní doklady potvrzující zaplacení těchto faktur, na základě čehož vybrala z pokladny pro svoji potřebu peněžní hotovost v celkové výší 1.727.585 Kč, a to ke škodě poškozené společnosti Hotel Globus, a. s. Následné odvolání stěžovatelky bylo v záhlaví citovaným usnesením Městského soudu v Praze zamítnuto a dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.
3. Zásadní stížnostní námitka stěžovatelky proti shora citovaným rozhodnutím obecných soudů spočívá v tom, že se nevypořádaly s její obhajobou, když prý vyhledávaly a hodnotily toliko důkazy v její neprospěch a naopak stěžovatelkou navržené důkazy podporující její obhajobu nebyly brány v úvahu. Obecné soudy tak nedostály ani zásadě in dubio pro reo vyplývající z principu presumpce neviny. Podle stěžovatelky je celá věc od počátku posuzována chybně, neboť případ měl být řešen nejen z hlediska posledních třech faktur, nýbrž z hlediska časového průběhu účetně daňových transakcí. V průběhu celého trestního řízení totiž nebyl prověřován průběh všech transakcí se společností CMC leisure, s. r. o. a nebylo zjišťováno, zda se protiprávního jednání nemohla dopustit třetí osoba, která měla přístup do účetnictví a účetních softwarů hotelu. Stěžovatelka rovněž poukazuje na to, že v řízení provedený znalecký posudek je zcela jednostranný a reflektuje pouze pohled společnosti Hotel Globus, a. s., přičemž tuto skutečnost neodstranil ani dodatečný výslech znalkyně. Jako odporující logice stěžovatelka považuje zejména závěr znaleckého posudku o tom, že tržby v hotelu v průběhu let neustále stoupaly, avšak náklady na potraviny se jeden rok zvýšily a druhý rok klesaly. Podle názoru stěžovatelky tržby za ubytování a služby a výdaje na nákupy potravin musí buďto vzájemně stoupat anebo klesat, avšak není možné, aby tržby za ubytování a služby stoupaly, ale výdaje za nákupy potravin a dalšího zboží klesaly.
4. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257).
5. Ústavní soud nicméně po přezkoumání nyní projednávané věci a při zohlednění právě uvedených východisek neshledal, že by byly právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za daného stavu věci proto Ústavní soud není oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně by zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně zaručené nezávislosti.
6. Obecné soudy totiž podle mínění Ústavního soudu ve zkoumaném případě postupovaly v souladu se základními zásadami trestního řízení a žádná základní práva stěžovatelky neporušily. Věc byla projednána v přiměřené lhůtě, při dodržení práva stěžovatelky na obhajobu a napadená rozhodnutí jsou rovněž přesvědčivým způsobem odůvodněna. Nic proto nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovatelce řádně prokázána vina, ani že by jí nebyl uložen adekvátní a přiměřený trest. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je v napadených rozhodnutích popsáno, nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k výraznější ingerenci do dané věci.
7. K argumentaci stěžovatelky nutno nejprve poznamenat, že tato postrádá v podstatě jakoukoliv ústavněprávní rovinu, a rovněž argumentace na podústavní úrovni se omezuje toliko na obecně kladené otázky typu, kdy bylo sporné zboží společnosti CMC leisure, s. r. o. skutečně Hotelu dodáno, zda společnost CMC leisure, s. r. o. měla všechny faktury za dodané zboží řádně zaevidovány pro přiznání k dani z přidané hodnoty, kdo zboží dodané společností CMC leisure, s. r. o. skutečně za Hotel převzal atp.
8. Stěžovatelka se tak vlastně snaží v ústavní stížnosti (stejně jako tak činila v jí podaném odvolání a dovolání) naznačit, že to byli její kolegové, kteří z elektronické evidence mazali položky skutečně dodaných potravin, ač i za ně musela společnost CMC leisure, s. r. o. dostat zaplaceno. Ve zcela obecné rovině sice jistě nelze vyloučit, že by se skutkový děj takto stěžovatelkou naznačený skutečně mohl udát, nicméně stěžovatelka ani v ústavní stížnosti nepředkládá jedinou konkrétní skutečnost, která by jí prezentovanému skutkovému stavu alespoň nasvědčovala. V řízení bylo naopak zjištěno, že kolegové stěžovatelky - zajišťující evidenci dodaného zboží - pracovali pro Hotel dlouho a nikdy s jejich prací nebyl žádný problém.
9. V době působení stěžovatelky v Hotelu naopak odběr údajně odebraných potravin skokově narostl, když podle znalkyně stěžovatelka v té době prováděla nestandartní účetní operace. Nadto stěžovatelkou fakturované platby se v účetnictví společnosti CMC leisure, s. r. o. vůbec neobjevují a naopak evidence vedená společností CMC leisure, s. r. o. je zcela v souladu se stavem zboží evidovaným ve skladovacím systému hotelu, kam stěžovatelka neměla přístupová práva.
10. Ani Ústavnímu soudu přitom není zřejmé, co by mělo přinést například stěžovatelkou navrhované provedení důkazu účetní osnovou používanou v Hotelu, vypracování znaleckého posudku hodnotícího účetnictví společnosti CMC leisure, s. r. o. atp. V ústavní stížností napadených rozhodnutích nalézacího i odvolacího soudu je totiž dostatečně přesvědčivě vysvětleno, co z provedených důkazů plyne a proč jiné důkazy nebyly provedeny. V dané souvislosti - a vzhledem k argumentaci stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti - je třeba připomenout, že v řízení provedený znalecký posudek mapující hospodářské prostředí Hotelu jistě nevylučuje (jak stěžovatelka naznačuje), aby spotřeba potravin pro Hotel stoupala nebo klesala, ale toliko upozorňuje na to, že ve znalkyní zkoumaném období výdaje na potraviny skokově narostly.
11. Namítá-li stěžovatelka konečně, že v řízení před soudem prvního stupně došlo ke zkomolení jejího příjmení, což bylo následně řešeno opravným usnesením, pak ani stěžovatelka v ústavní stížnosti netvrdí, že by tato chyba měla jakýkoliv vliv na materiální správnost prvostupňového rozsudku a že by tak například došlo k záměně stěžovatelky jako obžalované s jinou osobou.
12. Za dané situace je zde i podle Ústavního soudu uzavřený logický řetězec důkazů o tom, že stěžovatelka se jí vytýkané trestné činnosti dopustila, když naopak ona sama v ústavní stížnosti nepředkládá žádný konkrétní argument, který by tento řetězec jakkoliv přerušoval.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu