ECLI:CZ:US:2017:2.US.780.17.1
sp. zn. II. ÚS 780/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Danuše Korczyńské, zastoupené Mgr. Pavlem Drobilem, advokátem se sídlem Občanská 1115/16, Slezská Ostrava, Ostrava, proti usnesení Městského soud v Praze ze dne 22. 1. 2015, č. j. 37 Cm 221/2009-210, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 12. 2015, č. j. 3 Cmo 119/2015-227, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, č. j. 30 Cdo 3894/2016-258, za účasti Městského soud v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou a později řádně doplněnou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí.
2. Městský soud v Praze napadeným usnesením zprostil advokátku JUDr. Marii Oswaldovou funkce zástupce stěžovatelky. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že JUDr. Oswaldová soudu sdělila, že s ohledem na zdravotní stav omezuje své pracovní aktivity, a navíc stěžovatelka již po několik měsíců vyslovovala svoji nespokojenost s její činností. Sama stěžovatelka má ostatně vysokoškolské vzdělání, je předsedkyní představenstva obchodní společnosti XIO.CZ a. s., takže se v dané problematice orientuje, což vyplývá i z jejích mnohačetných podání adresovaných soudu. Proto soud dovodil, že stěžovatelka je schopna své zájmy hájit sama.
3. Vrchní soud v Praze k odvolání stěžovatelky usnesení soudu I. stupně potvrdil, neboť se ztotožnil s jeho názorem, že ustanovení zástupkyně stěžovatelky není třeba k ochraně jejích zájmů, neboť se v dané problematice orientuje. Nadto dodal, že nelze odhlédnout od skutečnosti, že stěžovatelka mnohdy nerespektuje právní rady jí ustanoveného zástupce, čímž sama popírá potřebu ochrany svých práv jeho prostřednictvím.
4. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost.
5. Napadená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatelky porušila její základní právo na právní pomoc zaručené čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a princip rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny. Stěžovatelka uvádí, že Nejvyšší soud má zkoumat podmínku nezbytnosti zastoupení účastníků řízení ze dvou úhlů pohledu. Na jedné straně má posuzovat osobu žadatelky (zdali je sama schopna se v předmětném řízení dostatečně bránit), na straně druhé má posuzovat povahu řízení s ohledem na složitost právních či skutkových otázek. Dle stěžovatelky je přitom zřejmé, že v zásadě splňuje všechna kritéria nastavená akceptovanou soudní praxí pro přiznání právní pomoci ve smyslu ustanovení §30 občanského soudního řádu. Jakožto důchodkyně v pokročilém věku a se zdravotním postižením je totiž evidentní, že její dlouhodobá finanční situace není příznivá a navíc je třeba zohlednit i značnou emoční zátěž účasti stěžovatelky v řízení, neboť spor probíhá v rámci řízení úzce souvisejícím s úmrtím jejího syna (a odhlédnout nelze ani od dosavadní délky řízení a nastalým průtahům). Z hlediska druhé podmínky pak stěžovatelka zdůrazňuje, že v daném případě šlo o věc skutkově i právně složitou, což bylo podtrženo skutečností, že rozhodování bylo rozloženo do komplikovaného procesu spadajícího od soudu I. stupně až nyní k Ústavnímu soudu. Bylo přitom zřejmé, že se stěžovatelka přes svou snahu dokonale neorientuje v procesním právu, které je po řadě novelizací občanského soudního řádu pro osobu bez právního vzdělání obtížné a v řadě ohledů komplikované.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy obecných soudů a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností [srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996, sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575), veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "jednoduchého" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody. Tento závěr však nelze ve věci stěžovatelky učinit.
8. V nyní projednávané věci stěžovatelka napadá rozhodnutí soudů, jimiž byla zproštěna zastupování jí dříve ustanovená zástupkyně, aniž by jí byl k obhajobě jejích práv ustanoven nový zástupce dle ustanovení §30 občanského soudního řádu. Zde však musí Ústavní soud připomenout svoji předchozí judikaturu, dle které není porušením práva na právní pomoc zakotveného v čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny, zamítne-li soud žádost účastníka řízení o ustanovení zástupce, pokud bylo řádně soudem zjištěno a odůvodněno, že pro takové ustanovení zástupce nejsou splněny podmínky dané ustanovením §30 občanského soudního řádu [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 684/05 ze dne 4. 8. 2006 (N 149/42 SbNU 209)]. Zároveň zdejší soud opakovaně uvedl, že k rozhodování ve věcech ustanovení zástupce účastníku řízení přistupuje mimořádně zdrženlivě, vycházeje především z toho, že posouzení, zda jsou splněny - coby rozhodné - podmínky pro osvobození od soudních poplatků (dle ustanovení §30 a §138 občanského soudního řádu), spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ze dne 17. 8. 2000 (U 28/19 SbNU 275) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 1657/15 ze dne 16. 7. 2015]. Případy, kdy Ústavní soud naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné a týkají se buď specifických otázek, nebo situací, kdy dovodil, že šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" [viz nález sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. 8. 2004 (N 125/34 SbNU 281)].
9. Takováto pochybení obecných soudů však v nyní projednávané věci Ústavní soud neshledal, neboť soud I. stupně i soud odvolací věc stěžovatelky z hlediska nezbytnosti ustanovení zástupce řádně přezkoumaly. Své závěry přitom srozumitelně rozvedly, když správně vyšly z konkrétních skutečností vážících se k osobě stěžovatelky, tak i z charakteru řízení, v němž stěžovatelka požadovala být zastoupena, a to i s přihlédnutím k řešené právní problematice. Na jejich závěrech přitom nemá Ústavní soud důvod ničeho měnit, a proto na ně v plné míře odkazuje, kdy ostatně z jejich rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka je v dostatečné míře znalá v ochraně svých práv, a tudíž nemůže být naplněn parametr nezbytnosti pro ustanovení jejího zástupce.
10. Ze shora uvedených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky a posoudil podanou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, pročež ji mimo ústní jednání odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. června 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu