ECLI:CZ:US:2017:2.US.907.17.1
sp. zn. II. ÚS 907/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Obec Drahonice, zastoupené starostou obce Václavem Vokáčem a právně zastoupené JUDr. Ondřejem Veselým, advokátem se sídlem Otakara Jeremiáše 1311, Písek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2017, č. j. 30 Cdo 1392/2016-145, proti výroku I. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 12. 2015, č. j. 69 Co 475/2015-125, ve znění opravného usnesení ze dne 3. 2. 2016, č. j. 69 Co 475/2015-129, a proti výroku V. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 6. 10. 2015, č.j. 0 P 465/2014-110, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 24. 3. 2017 byla Ústavním soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů (jejich jednotlivých výroků), neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále jimi byl porušen princip vázanosti státní moci zákonem dle čl. 2 odst. 3 Ústavy s tím, že povinnosti mohou být ukládány jen zákonem. V neposlední řadě se stěžovatelka domnívá, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno též její právo na samosprávu ve smyslu čl. 100 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z přiložených listin, se zejména podává, že obvodní soud v záhlaví označeným rozsudkem omezil V. H. v jeho svéprávnosti a jmenoval mu jako opatrovníka stěžovatelku, což odůvodnil jeho dlouhodobým pobytem v Domově Kunšov se sídlem v Albrechticích.
3. Městský soud v Praze napadeným usnesením k odvolání stěžovatelky rozsudek obvodního soudu v napadeném výroku o ustanovení opatrovníka a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se totiž s hodnocením věci soudem I. stupně a uvedl, že ze zprávy Domova Kunšov vyplývá, že u opatrovance se jedná o dlouhodobý pobyt a je tedy na místě, aby opatrovníkem, který zajistí řádnou ochranu jeho práv, byla jmenovaná obec Drahonice, v jejímž obvodu působnosti se opatrovanec fakticky zdržuje. Takovéto opatření shledal odvolací soud v zájmu opatrovance.
4. Následné dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením zamítl, když žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů dovolacího řízení. Zejména uvedl, že odvolací soud správně vycházel z ustanovení §471 odst. 3 občanského zákoníku, podle něhož způsobilost být veřejným opatrovníkem má obec, kde má opatrovanec bydliště, přičemž podle §80 odst. 1 věta první občanského zákoníku platí, že člověk má bydliště v místě, kde se zdržuje s úmyslem žít tam trvale, s výhradou změny okolností. Proto dovolací soud přihlédl mimo jiné k faktickému dlouhodobému pobytu opatrovance, kdy je současně dán předpoklad, že se zde i nadále bude dlouhodobě zdržovat. Námitky stěžovatelky, že není v jejích technických ani finančních možnostech vykonávat funkci veřejného opatrovníka i pro občany, kteří v obci nejsou hlášeni k trvalému pobytu, přitom podle Nejvyššího soudu nelze akceptovat. Nejvyšší soud v této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2016, sp. zn. I. ÚS 2936/15 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), v němž se mimo jiné praví, že stát má zákonnou povinnost přispívat obcím na plnění úkolů v přenesené působnosti. Je tedy povinností státu poskytovat obci, která je rozhodnutím soudu ustanovena opatrovníkem, takové finanční zajištění, aby měla dostatečné materiální a personální kapacity opatrovnickou funkci řádně vykonávat [srov. k tomu též usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 7. 2007, sp. zn. II. ÚS 995/07 (U 9/46 SbNU 519)].
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména namítá, že není v jejích technických ani finančních možnostech (s ohledem na to, že v jejím obvodu je k trvalému pobytu hlášeno 363 obyvatel), aby vedle výkonu funkce veřejného opatrovníka pro osoby s trvalým pobytem na jejím území vykonávala funkci opatrovníka také pro osoby, které se na jejím území jen zdržují. Právě okolnost přihlášení se k trvalému pobytu totiž činí z člověka občana obce, s povinností obce vůči němu v rámci její přenesené působnosti, jíž se rozumí také případný výkon opatrovnictví. V tomto směru stěžovatelka odkazuje také na usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. IV. ÚS 744/05, které cituje i Nejvyšší soud, avšak podle stěžovatelky s opačným závěrem.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecného soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž argumenty obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. K argumentaci stěžovatelky je v prvé řadě nutno uvést, že tato se poněkud míjí s jádrem odůvodnění napadených rozhodnutí, zvláště pak s nosnými důvody usnesení Nejvyššího soudu. Vůbec se totiž nesnaží polemizovat s výkladem pojmu "bydliště", jak jej používá pro věc relevantní ustanovení §471 odst. 3 občanského zákoníku (ve spojení s §80 téhož zákona). Přitom z §80 občanského zákoníku je jednoznačně zřejmé, že pojem "bydliště" nelze zaměňovat s "trvalým pobytem" podle zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel, ve znění pozdějších předpisů, jak to ve svém důsledku činí stěžovatelka, a to právě s ohledem na znění §471 odst. 3 občanského zákoníku.
8. Jejím argumentem tak vlastně zůstává toliko poněkud mimoběžné tvrzení (byť je Ústavní soud vůbec nezpochybňuje), že na to, aby vykonávala funkci veřejného opatrovníka nejen pro osoby s trvalým pobytem, nýbrž dokonce i pro osoby mající na jejím území "jen" bydliště, nemá prostředky. Ústavní soud přitom výslovně uvedl [srov. shora citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2936/15 nebo usnesení publikované ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 995/07], že stát je povinen materiálně a personálně obce zabezpečit tak, aby úlohu opatrovníka, vykonávanou vlastně za stát, mohly řádně plnit.
9. Pokud stěžovatelka ústavní stížností vlastně naznačuje, že stát této povinnosti nedostál (nebo dostál nedostatečně), pak je to jistě stav kritizovatelný a ústavně nesouladný, který však zároveň nemůže být řešen tím způsobem, že trvalý pobyt bude oním kritériem, na základě něhož se bude nebo nebude péče o opatrovance vykonávat. Je totiž zřejmé, že opatrovníkem má být ten, kdo má ke každodennímu životu opatrovance nejblíže, což je ovšem v nyní projednávaném případě skutečně právě stěžovatelka.
10. Odkazuje-li stěžovatelka v daném kontextu zcela okrajově na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 744/05, z něhož dovozuje, že podle Ústavního soudu má být kritériem pro výkon funkce opatrovníka "trvalé bydliště" (jak se v citovaném usnesení nesprávně uvádí), pak stěžovatelka toto usnesení poněkud dezinterpretuje. Ústavní soud zde totiž řeší otázku, zda a kdy existuje zákonný podklad pro to, aby obec vykonávala funkci veřejného opatrovníka bez svého souhlasu (tedy na základě jiných hledisek, než je eventuální kontrapozice mezi trvalým pobytem a bydlištěm).
11. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadená rozhodnutí, jimiž byla stěžovatelka ustanovena opatrovníkem, jsou z ústavního hlediska akceptovatelná. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu