ECLI:CZ:US:2017:2.US.945.17.1
sp. zn. II. ÚS 945/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Janou Sedláčkovou, advokátkou se sídlem Palackého tř. 33, Brno, směřující proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 1. 2017, č. j. 37 Co 26/2017-455, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující též ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví citovanému usnesení Krajského soudu v Brně, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho základních práv, zaručených čl. 10 odst. 2, čl. 32, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Předmětem řízení před obecnými soudy byla (zatímní) úprava výchovných poměrů nezletilé A. B., jejíž matkou je V. B.
2. Ústavní stížností napadeným usnesením Krajský soud v Brně k odvolání matky změnil [ve smyslu ustanovení §220 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř."] usnesení Okresního soudu v Třebíči ze dne 24. 11. 2016, č. j. 18 Nc 1002/2014-400, a to tak, že návrh stěžovatele na nařízení předběžného opatření, jímž se domáhal zatímní úpravy výchovných poměrů - běžného styku s nezl. A., se zamítá. Krajský soud totiž (na rozdíl od okresního soudu) dospěl k závěru, že stěžovatel nebyl k podání návrhu na nařízení předmětného předběžného opatření aktivně legitimován, neboť z výpisů z technologického centra Ministerstva vnitra ze dnů 6. 11. 2016 a 20. 1. 2017 zjistil, že nezl. A. "není zapsána jako dítě" stěžovatele, přičemž ani stěžovatel netvrdí, že by došlo k mimosoudnímu určení otcovství stěžovatele k nezletilé. Krajský soud proto dospěl k závěru, že "za dané situace (stěžovatel) není aktivně legitimovaný ve vztahu k podání návrhu na úpravu styku, potažmo není dána potřeba zatímní úpravy poměrů." Pro úplnost je nezbytné dodat, že v předmětné věci před Okresním soudem v Třebíči probíhá dosud neskončené spojené řízení o určení otcovství a péči a výživě k nezletilé A.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti na podporu svých tvrzení o porušení celé řady základních práv předkládá námitky, v nichž polemizuje se závěrem krajského soudu ohledně zamítnutí jeho návrhu na vydání předběžného opatření pro nesplnění podmínek řízení (absence aktivní legitimace stěžovatele). Stěžovatel je naopak toho názoru, že byl aktivně legitimovaným navrhovatelem, neboť v předmětném řízení je jeho účastníkem, přičemž v něm nastala potřeba zatímní úpravy výchovných poměrů nezletilé, která "má sloužit v případech, kdy nejde o úpravu definitivní (za předpokladu osvědčení vztahu) a k takovému rozhodnutí není zapotřebí rozhodnutí o určení otcovství." Navíc stěžovatel je přesvědčen, že návrh na vydání předběžného opatření může podat nejen účastník řízení, ale i třetí osoba.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení krajského soudu při rozhodování o návrhu na vydání předběžného opatření nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
5. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že rozhodování o návrhu na vydání (nařízení) předběžného opatření a tedy hodnocení toho, zda jsou v daném případě splněny podmínky pro jeho vydání či změnu, je především věcí obecných soudů. Jak již bylo výše zdůrazněno, úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti je ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, dále jen "Ústava")], nikoliv "běžné" zákonnosti, a proto mu ani nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako v řízení před obecnými soudy. Ústavní soud si je samozřejmě vědom skutečnosti, že rozhodnutí o předběžných opatřeních jsou - obecně viděno - způsobilá zasáhnout do základních práv a svobod jednotlivců, jak ostatně nyní namítá i stěžovatel. Práva a povinnosti jsou však jimi upravena pouze dočasně (zatímně), přičemž jejich úprava může být navíc v průběhu řízení před obecnými soudy k návrhu dotčených účastníků zrušena či upravena. Nadto zatímní povaha rozhodnutí o předběžných opatřeních nijak nevylučuje možnost, že v konečném meritorním rozhodnutí soudu může dojít k významné změně dosavadní úpravy těchto práv a povinností. Ústavnímu soudu tedy z hlediska ústavněprávního nikterak nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů stran důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán toliko ověřit, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, popřípadě rozhodnutí o jeho zamítnutí mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a současně nebylo projevem svévole (ve smyslu čl. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2, odst. 3 Listiny) [viz např. nálezy sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171); či sp. zn. I. ÚS 2486/13 ze dne 1. 10. 2014, rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Proto se Ústavní soud zpravidla necítí být oprávněn zasahovat do těchto rozhodnutí (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 909/14 ze dne 27. 3. 2014; usnesení sp. zn. II. ÚS 2293/15 ze dne 31. 8. 2015 či usnesení sp. zn. II. ÚS 3198/15 ze dne 12. 1. 2016) a činí tak pouze ve výjimečných případech, kdy rozhodnutí o předběžném opatření představuje natolik excesivní zásah do základních práv a svobod dotčených jednotlivců, který si vyžaduje bezprostřední ingerenci ze strany Ústavního soudu v podobě derogace takového rozhodnutí [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3363/10 ze dne 13. 7. 2011 (N 131/62 SbNU 59)].
6. Výše uvedené zcela platí i pro rozhodnutí obecných soudů o předběžných opatřeních, na jejichž základě dochází k zatímní úpravě výchovných poměrů nezletilých dětí, jako tomu je i v nyní projednávaném případě stěžovatele, jejichž ústavní konformitu je ovšem nadto nezbytné hodnotit i prizmatem ústavněprávních kritérií, která Ústavní soud vymezil ve své judikatuře v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se právě této problematiky [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud pak vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu nezletilého dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte).
7. Navzdory skutečnosti, že předmětem návrhu stěžovatele na vydání předběžného opatření v nyní projednávané věci byla zatímní úprava výchovných poměrů nezl. A., posouzení otázky, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu nezletilé, zde zůstala upozaděna, a to z toho důvodu, že krajský soud se nejdříve soustředil na vyřešení otázky otcovství stěžovatele ve vztahu k nezl. A., coby předpokladu aktivní legitimace stěžovatele k podání návrhu, na jehož základě by mohlo dojít k úpravě výchovných poměrů nezl. A.
8. Ústavní soud takový postup krajského soudu považuje s ohledem na konkrétní okolnosti nyní projednávané věci za ústavně konformní, byť jím formulovaný závěr nelze považovat za absolutní a tedy platný za každých okolností. Úprava obsažená v ustanovení §907 odst. 1 občanského zákoníku totiž nevylučuje svěření dítěte do péče "jiné osoby než rodiče", a proto nelze podání návrhu týkající se úpravy výchovných poměrů nezletilého dítěte striktně podmínit pouze prokázaným rodičovským vztahem k němu. Vždy je však nezbytné prokázat "blízký vztah" dané osoby k nezletilému dítěti, do jejíž péče by mohlo být svěřeno, samozřejmě za situace, kdy by to primárně bylo v jeho nejlepším zájmu. V tomto ohledu proto nelze přisvědčit názoru stěžovatele, že návrh na vydání předběžného opatření může podat nejen účastník řízení, ale i jakákoliv třetí osoba. Prokazování tohoto blízkého vztahu stěžovatele k nezl. A. nicméně v kontextu nyní projednávaného případu postrádalo v době rozhodování obecných soudů relevanci, neboť souběžně probíhá i řízení o určení otcovství stěžovatele k ní, v němž by mělo být postaveno najisto, zda je stěžovatel otcem nezletilé. Uvedené konstatování je ovšem podmíněno tím, že předmětné řízení o určení otcovství bude skončeno v dohledné době, v opačném případě totiž nelze vyloučit, že v budoucnu nastanou okolnosti, které (s ohledem na požadavek k respektu nejlepšího zájmu nezletilé) potřebu zatímní úpravy jejích výchovných poměrů učiní již nezbytnou.
9. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu