ECLI:CZ:US:2017:2.US.970.17.1
sp. zn. II. ÚS 970/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Dalibora Bartoše, zastoupeného JUDr. Jiřím Šídlem, advokátem se sídlem Horoměřice, ul. Malá 967, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, č. j. 22 Cdo 5688/2016-526, proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 6. 2016, č. j. 13 Co 48/2016-490, a proti výroku VIII. rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 6. 10. 2015, č. j. 7 C 9/2013-391, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Domažlicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí (resp. jejich shora označených výrokových částí), neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se především podává, že Okresní soud v Domažlicích napadeným rozsudkem vypořádal zaniklé společné jmění stěžovatele a jeho bývalé manželky jako žalované (výrok I - V), rozhodl o náhradě nákladů řízení vzniklých státu (výroky VI a VII), rozhodl o náhradě nákladů účastníků řízení (výrok IX) a uložil stěžovateli vydat žalované obrazy Vesnice, Kytice ve váze a Krajina s věží od autora Huberta Roestenburga (výrok VIII).
3. Krajský soud v Plzni rozhodl jako soud odvolací o odvolání stěžovatele i žalované napadeným rozsudkem tak, že zastavil řízení o odvolání žalované (výrok I odvolacího soudu), rozsudek soudu prvního stupně, vyjma výroku VIII, zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II) a potvrdil výrok VIII rozsudku soudu prvního stupně (výrok III). Následné dovolání stěžovatele bylo v záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto, neboť stěžovatel nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel především namítá, že vlastnictví výše zmiňovaných obrazů nabyl minimálně vydržením, když se k nim choval jako vlastník nejméně po dobu 16 let. První zmínky o jakémsi nároku jeho bývalé manželky se přitom stěžovatel dozvěděl až z jejího vyjádření pro soud prvního stupně. Toto vyjádření navíc podle stěžovatele vůbec nesplňuje podmínky pro vzájemný návrh (žalobu) ve smyslu §79 o. s. ř. Pokud by totiž stanovisko žalované mělo být protinávrhem, měl by být zaplacen soudní poplatek, což se však nestalo. Soud prvního stupně také nevydal rozhodnutí, že otázku vlastnictví obrazů bude projednávat v řízení o vypořádání společného jmění manželů. Prvostupňový soud měl nadto žalovanou během řízení poučit, že neunáší důkazní břemeno týkající se jí tvrzeného vlastnictví k obrazům. Přesto byl nakonec vyhlášen rozsudek zcela opačný, aniž měl stěžovatel možnost navrhnout soudu důkazy k prokázání jeho oprávněné držby a vydržení zmíněných obrazů.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková situace však podle mínění Ústavního soudu v právě projednávaném případě nenastala.
7. Ústavní soud v prvé řadě poznamenává, že argumentace stěžovatele je velmi kusá a neobsahuje žádná ústavněprávně relevantní tvrzení. Námitky stěžovatele jsou totiž značně obecné a eventuální porušení stěžovatelových základních práv a svobod z nich nelze dovodit v potřebné intenzitě (to se týká například stěžovatelova tvrzení o nezaplacení soudního poplatku ze strany žalované atp.).
8. Jedinou relevantní námitku tak představuje stížnostní námitka, že žalovaná údajně i přes poučení nalézacím soudem neunesla důkazní břemeno o svém tvrzeném vlastnictví k předmětným obrazům a přesto nalézací soud rozhodl o stěžovatelově povinnosti obrazy vydat. Z ústavní stížností napadeného rozsudku nalézacího soudu (str. 5, str. 31, str. 32) však právě naopak vyplývá, žalovaná byla v důkazních návrzích výrazně aktivnější. Ve vztahu k obrazům tak bylo mimo jiné prokázáno, že tyto se nacházely v nemovitosti patřící žalované (nyní ve vlastnictví jejího bratra), žalovaná je dostala darem s věnováním přímo od jejich autora v době, kdy s ním na základě plné moci spolupracovala. Naopak stěžovatel své vlastnické právo k nim dovozoval jen ze svého tvrzení, kdy mu je žalovaná měla donést se slovy: "Tady je máš." V dané souvislosti pak nalézací soud uvedl, že to byl naopak stěžovatel, kdo k jím tvrzenému vlastnictví obrazů neunesl důkazní břemeno. Tvrdí-li stěžovatel za této situace, že mu soud nedal možnost navrhnout důkazy k prokázání jeho oprávněné držby, pak Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovatel nevyužil ani prostor daný mu ústavní stížností, aby je alespoň dodatečně blíže specifikoval.
9. Nezbývá tedy než uzavřít, že ústavní stížností napadenými rozhodnutími (resp. jejich napadenými výroky), jimiž byla stěžovateli uložena povinnost vydat žalované obrazy, nebyla porušena základní práva stěžovatele. Proto Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu