ECLI:CZ:US:2017:2.US.974.16.1
sp. zn. II. ÚS 974/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky RASTRA AG-CZ a. s., se sídlem Masarykovo nám. 1484, Pardubice, zastoupené Mgr. Vladimírem Štěpánkem, advokátem, se sídlem třída Míru 70, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3561/2015-268 ze dne 20. ledna 2016, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 68 Co 277/2014-152 ze dne 3. března 2015 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 22 C 124/2014-63 ze dne 15. května 2014, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její ústavní právo na soudní ochranu dle čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky, právo za spravedlivý proces dle čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným usnesením zastavil podle §104 odst. 1 věta prvá zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") řízení, v němž se stěžovatelka domáhala proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 15 586 988 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody z důvodu "legalizace defraudace podniku žalobkyně".
3. O odvolání stěžovatelky rozhodl Městský soud v Praze dalším napadeným usnesením, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, neboť se ztotožnil s jeho závěrem, že v dané věci stěžovatelka uplatňuje stejný nárok, který již uplatnila v dříve započatém sporu, jenž probíhá u stejného soudu pod sp. zn. 15 C 110/2014. Řízení proto bylo třeba zastavit pro neodstranitelnou překážku, spočívající v zahájení jiného řízení v téže věci.
4. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl pro vadu spočívající v absenci vymezení předpokladu přípustnosti dovolání, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a která nebyla v zákonné lhůtě odstraněna.
5. Stěžovatelka ve velmi obsáhlé a chaoticky formulované ústavní stížnosti podrobně rekapituluje průběh předchozího řízení i řízení souvisejících, přičemž s odkazem na velké množství různých soudních rozhodnutí i řadu judikátů Ústavního soudu vyjadřuje zásadní nesouhlas s napadenými rozhodnutími a namítá, že jí soudy odepřely spravedlnost a porušily její legitimní očekávání, neboť věc nesprávně právně posoudily. Dle jejího názoru nejde o totožný skutek, neboť v napadeném řízení se nedomáhala náhrady škody z důvodu legalizace defraudace jejího podniku, ale pro řetězec skutků zástupců Ministerstva spravedlnosti ve prospěch dokonání bezdůvodného obohacení organizovaného zločinu na úkor stěžovatelky, což je jiné skutkové tvrzení. Nebyly tak dány důvody pro zastavení řízení pro překážku věci zahájené.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257). Taková pochybení však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
8. Z odůvodnění usnesení soudů prvního a druhého stupně zřetelně plynou důvody rozhodnutí. Je v nich podán jasný a přehledný sled argumentů, proč v době rozhodování věci bránila ve smyslu ustanovení §83 o. s. ř. překážka věci zahájené, a nechybí v nich ani odkaz na příslušná ustanovení právních předpisů.
9. Oba soudy posuzovaly žalobu stěžovatelky podanou u Obvodního soudu pro Prahu 2 dne 15. 4. 2014 a vedenou pod sp. zn. 15 C 110/2014 a žalobu stěžovatelky ze dne 28. 4. 2014, vedenou pod sp. zn. 22 C 124/2014, z hlediska jejich předmětu řízení, požadovaného plnění i okruhu účastníků; po porovnání obsahů obou žalob pak dospěly ke shodnému závěru, že jednání popsané v žalobě ze dne 28. 4. 2014 lze svým obsahem podřadit pod jednání popsané jako skutek, od kterého stěžovatelka odvozuje vznik škody v žalobě ze dne 15. 4. 2014. Se zřetelem k tomu Ústavní soud usuzuje, že mezi zjištěními soudů a právními závěry z nich vyvozenými nelze shledat extrémní rozpor (ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu) a nejde ani o postup svévolný, neboť oba soudy srozumitelně a jasně uvedly důvody, které je k jejich závěru vedly. Jimi užitá argumentace je logická, jasná a přesvědčivá, a tedy i z ústavněprávního hlediska akceptovatelná. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že se v souzené věci jedná toliko o výklad podústavního práva, který (až na výše uvedené výjimky, které však nebyly v případě stěžovatelky shledány) věcí Ústavního soudu není.
10. Skutečnost, že soud prvního stupně zastavil řízení, jímž se stěžovatelka domáhala po žalované zaplacení částky 15 586 988 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody z důvodu "legalizace defraudace podniku žalobkyně", a to kvůli zjištěnému nedostatku podmínky řízení, který nelze odstranit, ještě neznamená, že tím došlo k odmítnutí spravedlnosti. Podstatné je, že soud prvního stupně i odvolací soud se ve svém odůvodnění zabývaly oběma žalobními návrhy a své závěry o totožnosti předmětu řízení řádně odůvodnily. Jak Ústavní soud připomněl v usnesení sp. zn. II. ÚS 3941/16 ze dne 2. května 2017, jímž odmítl jinou ústavní stížnost stěžovatelky, mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 329/04 ze dne 3. 3. 2005 (N 39/36 SbNU 427)]. Za porušení právní jistoty a legitimního očekávání však nelze považovat případy, kdy soudy aplikují ustanovení, která jsou součástí právního řádu, jejich rozhodnutí vyplývají z provedených důkazů a jsou řádně odůvodněna tak, jak tomu bylo v předmětném případě.
11. Pokud jde o odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem, Ústavní soud připomíná, že je-li rozhodnuto o odmítnutí dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., Ústavní soud by jako orgán ochrany ústavnosti mohl napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit pouze za situace, kdy by toto rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených dostupnou judikaturou Ústavního soudu. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje, zřetelné důvody, proč bylo odmítnuto. Za situace, kdy dovolací soud aplikoval rozhodné ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, Ústavní soud nemá prostor pro přehodnocení takových závěrů.
12. Z uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu