ECLI:CZ:US:2017:2.US.985.17.1
sp. zn. II. ÚS 985/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Z. T., zastoupeném JUDr. Karlem Vlčkem, advokátem, sídlem Malátova 633/12, Praha 5, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 1. 2017 č. j. 24 Co 408/2016-168, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Řízení před obecnými soudy
Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 27. 9. 2016 č. j. 12P 161/2003-144 bylo stěžovateli s účinností od 18. 5. 2013 zvýšeno výživné pro nezletilého syna na 3 900 Kč měsíčně, přičemž takto stanovené výživné s účinností od 1. 9. 2015 bylo dále zvýšeno na 4 500 Kč měsíčně. Dluh vzniklý zpětným zvýšením výživného za dobu od 18. 5. 2013 do 30. 9. 2016 okresní soud určil v celkové výši 48 748 Kč. Žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Návrh na zvýšení výživného podala vedlejší účastnice (matka nezletilého), neboť výživné bylo naposledy stanoveno v roce 2003 ve výši 1 800 Kč měsíčně.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové (dále "odvolací soud") bylo rozhodnutí soudu prvého stupně změněno tak, že se výživné pro nezletilého s účinností od 18. 5. 2013 zvyšuje na 4 800 Kč měsíčně, takto stanovené výživné se s účinností od 1. 9. 2015 dále zvyšuje na 6 000 Kč měsíčně. Dluh na výživném vzniklý jeho zpětným zvýšením za dobu od 18. 5. 2013 do 31. 1. 2017 určil soud v celkové výši 107 754 Kč se splatností do 9 měsíců od právní moci rozsudku.
II. Tvrzení stěžovatele
Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel tvrdí, že ústavní stížnost nesměřuje proti výši výživného určeného krajským soudem, neboť si je vědom zdrženlivosti Ústavního soudu při přehodnocování závěrů obecných soudů a opětovném hodnocení důkazů, směřuje primárně proti nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku.
Stěžovatel tvrdí, že ačkoli se napadený rozsudek "výrazným způsobem odchýlil" od rozsudku soudu prvého stupně, nezdůvodnil, proč se tak stalo. Výživné bylo zvýšeno na základě stejně zjištěného skutkového stavu, bez doplnění jakéhokoli dokazování a bez uvedení jakýchkoli konkrétních skutečností, ze kterých by vyplývalo, proč bylo výživné zvýšeno.
Stěžovatel dále připomíná judikaturu Ústavního soudu týkající se práva na řádné odůvodnění rozhodnutí, tvrdí, že napadené rozhodnutí vykazuje znaky libovůle. Stěžovatel uvádí, že zatímco soud prvého stupně v odůvodnění mj. zmínil, že při určení výše výživného "vycházel z předpokladu, že na výživu osob oprávněných z výživného lze užít jednu čtvrtinu příjmů osoby povinné", odvolací soud v napadeném rozhodnutí uvedl, že "vyměřené výživné odpovídá i soudní praxí obecně uznávané zásadě, dle níž by vyživovací povinnost rodiče ke všem osobám, odkázaným na něj výživou, zásadně neměla přesahovat jednu třetinu jeho celkového čistého měsíčního příjmu". Odvolací soud neuvedl, z čeho je tato zásada dovozována, resp. neuvedl žádné rozhodnutí, z kterého by tato zásada měla vyplývat.
Stěžovatel připomíná závěry Ústavního soudu, že česká právní úprava výživného je založena na individuálním přístupu s absencí sofistikovaného návodu na výpočet výživného, přičemž je ponecháno na úvaze soudu (soudce), aby v každém individuálním případě přezkoumal okolnosti případu, zejména pak možnosti, schopnosti a majetkové poměry rodičů a následně přiznal tomu odpovídající výši výživného (nález Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. IV. ÚS 650/15). Stěžovatel je přesvědčen, že v situaci, kdy právní předpis, ať zákonného či podzákonného charakteru, nestanoví žádná konkrétní kritéria pro určení výše výživného (např. procentuální částí čisté mzdy) anebo přímo neurčuje konkrétní výši výživného, je třeba, aby soud v konkrétním případě náležitě a pečlivě odůvodnil, na základě jakých konkrétních skutkových okolností určil konkrétní výši výživného.
Stěžovatel dále tvrdí porušení rovného postavení účastníků soudního řízení. Odvolací soud při odůvodnění změny rozsudku popisuje pouze poměry stěžovatele, nikoli již vedlejší účastnice (matky nezletilého). Stěžovatel je tak přesvědčen, že odvolací soud namísto zohlednění celkové situace obou procesních stran vycházel primárně z hodnocení stěžovatele a upřednostnil tak druhou procesní stranu. Podobnou nerovnost tvrdí stěžovatel též při posuzování okruhu osob, které sice nejsou výživou povinné, ale které mohou mít na rozsah vyživovací povinnosti vliv. Soud sice zohlednil příjmy manželky stěžovatele, nikoli však již skutečnost, že vedlejší účastnice sdílela v rozhodném období rodinnou domácnost s partnerem, což se mohlo projevit na příjmech vedlejší účastnice. Stěžovatel tvrdí, že ohledně této skutečnosti nebylo vedeno dokazování, ačkoli to stěžovatel tvrdil a důkazy navrhoval.
Stěžovatel dále tvrdí, že soudy obou instancí nezjišťovaly, z jakého důvodu nedochází k jeho styku s nezletilým, ačkoli stěžovatel namítal, že se tak neděje z důvodů překážek na jeho straně, přičemž navrhoval k prokázání tohoto tvrzení důkazy.
III. Posouzení Ústavním soudem
Ústavní soud si vyžádal soudní spis a po konfrontaci argumentů stěžovatele s obsahem spisu, resp. s obsahem napadených soudních rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ohledně výtky týkající se nedoplnění dokazování ze strany odvolacího soudu je nutno uvést, že odvolací soud doplnil dokazování ohledně aktuálních příjmů stěžovatele, aktuálních příjmů matky nezletilého, aktuální výše placeného výživného i poukázání konkrétní částky stěžovatelem nezletilému k Vánocům.
Z napadeného rozhodnutí je patrné, že odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvého stupně, se kterými se ztotožnil, přičemž dále přihlédl k okolnostem, které vyšly najevo v odvolacím řízení (zejm. výše příjmů stěžovatele, výše příjmů vedlejší účastnice).
Přezkum ve věcech péče o nezletilé se realizuje v systému úplné apelace, tj. komplexně a nad rámec odvolací argumentace každého z rodičů, přičemž při úpravě výživného není odvolací soud vázán odvolacím návrhem, takže meritum věci posuzuje bez ohledu na odvolací petit, který může také překročit. Při ústavním přezkumu dodržení práva na spravedlivý proces je nutno u řízení ve věci péče o nezletilé vzít v potaz, že je potlačena kontradiktornost řízení a soud je bez ohledu na důkazní návrhy účastníků řízení povinen řádně posoudit skutkový stav a vždy zohlednit nejlepší zájem dítěte. Pro ústavní konformitu odůvodnění rozhodnutí je klíčové, aby výrok rozhodnutí odpovídal zjištěnému skutkovému stavu, přičemž z odůvodnění musí být patrno, ze kterých důkazů soud vycházel a jaký skutkový stav zjistil. Výrok rozhodnutí odvolacího soudu tak musí odpovídat skutkovému stavu zjištěnému soudem prvého stupně, pokud z něj odvolací soud vychází, resp. skutkovému stavu doplněnému též odvolacím soudem.
Vzhledem ke stěžovatelem taktéž zmíněné relativně volné úvaze soudu o určení výše výživného bez předem daných exaktních pravidel či konkrétních početních algoritmů, kterými by bylo možno zcela přesně vyčíslit a zdůvodnit výši výživného, nelze klást na soudy (ať již nalézací či odvolací) nepřiměřené požadavky týkající se míry podrobnosti odůvodnění právních závěrů o výši výživného. Ústavně konformní bude zdůvodnění, ze kterého bude patrné, že výše výživného stanovená konečným pravomocným rozhodnutím odpovídá s ohledem na celkový zjištěný skutkový stav soudem nalézacím i odvolacím zákonným požadavkům a není nepřiměřená ve vztahu ke zjištěným skutečnostem, které jsou v odůvodnění rozhodnutí specifikovány.
Rozdílnost přístupu mezi soudem prvého stupně a soudem odvolacím týkající se závěru o možné využitelnosti čtvrtiny či třetiny příjmů povinného na úhradu výživného, nemá jakoukoli ústavní relevanci, neboť oba závěry mohou z pohledu ochrany ústavních práv povinného, resp. zájmů vyživované osoby, obstát a je věcí obecných soudů, jaký přístup zvolí a jaká bude konkrétní praxe v závislosti na okolnostech jednotlivých případů.
S ohledem na výše zmíněný systém úplné apelace, jakož i povinnost soudu zjistit náležitě skutkový stav bez ohledu na návrhy účastníků, resp. uplatněné odvolací důvody, pak není z ústavního pohledu klíčový případný rozdíl mezi rozhodnutím soudu prvého stupně a soudu odvolacího, na kterém staví stěžovatel, nýbrž samo pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu, které je způsobilé zasáhnout do ústavních práv účastníků řízení.
Výrok i zdůvodnění nyní napadeného rozhodnutí dle Ústavního soudu může obstát. Z rozhodnutí nalézacího soudu i odvolacího soudu jsou jasně patrné všechny relevantní okolnosti, ze kterých odvolací soud vycházel při stanovení výše výživného, přičemž výše výživného uvedená ve výrocích napadeného rozhodnutí není v žádném zásadním rozporu s těmito skutkovými zjištěními.
Pokud stěžovatel namítá porušení principu rovnosti s tím, že soudy stranily vedlejší účastnici, jde fakticky o polemiku se způsobem zjišťování skutkového stavu, resp. s hodnocením důkazů, resp. s promítnutím tohoto hodnocení do odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Zde musí Ústavní soud poukázat na značnou zdrženlivost v oblasti věcného přezkumu rozhodnutí obecných soudů, které si je stěžovatel ostatně vědom. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva i jeho aplikace náleží obecným soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy tyto svými rozhodnutími porušily ústavně zaručená práva či svobody účastníka řízení. V této souvislosti Ústavní soud již několikrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)].
V rodinných věcech navíc Ústavní soud vykládá výše uvedené principy značně zdrženlivě, resp. přistupuje k přezkumu velmi rezervovaně. Jak připomenul např. v usnesení sp. zn. IV. ÚS 786/15 ze dne 15. 4. 2015, tato zdrženlivost se odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku (dříve zákonem o rodině) není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek (nejedná-li se o manželské majetkové právo). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces.
Jak bylo shora uvedeno, ani z pohledu práva stěžovatele na řádné zdůvodnění, ani z pohledu tvrzeného porušení práva na rovnost účastníků nedochází Ústavní soud k závěru, že by bylo možno napadené rozhodnutí označit za libovůli orgánu veřejné moci vůči stěžovateli.
Požadovala-li vedlejší účastnice v odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně výživné ve výši 19-22 % čistého příjmu stěžovatele dle orientační tabulky Ministerstva spravedlnosti, pak s ohledem na zjištěný čistý příjem stěžovatele jde v horní hranici o 6 600 Kč při čistém příjmu cca 30 000 Kč, ze kterého vycházel soud prvého stupně, či dokonce 7 150 Kč při čistém příjmu cca 32 500 Kč, který jako aktuální za druhou polovinu roku 2016 zjistil odvolací soud. Jakkoli jsou tabulky ryze orientační, nelze ani na základě nich hovořit o extrémním rozhodnutí, které by opravňovalo Ústavní soud k výjimečnému zásahu do pravomocného rozhodnutí obecného soudu ve věcech stanovení výše výživného.
Pokud jde o tvrzené nezjišťování příčin absence styku mezi stěžovatelem a jeho nezletilým synem, je nutno dodat, že mezi účastníky nebylo sporné, že se stěžovatel s nezletilým synem nestýká, přičemž z hlediska výše výživného šlo primárně o otázku faktické intenzity styku a s tím spojeného případného hrazení různých potřeb nezletilého. V tomto ohledu byla otázka nesporná, resp. soudy vyšly se shodného tvrzení účastníků. Soud navíc okolnosti omezení komunikace syna se stěžovatelem zjišťoval (srov. výslechy účastníků na č. l. 120 - 121 soudního spisu).
K tvrzení stěžovatele, že vedlejší účastnice sdílela v rozhodném období rodinnou domácnost s partnerem, což se mohlo projevit na příjmech vedlejší účastnice, přičemž nebylo o této skutečnosti vedeno dokazování, Ústavní soud uvádí, že uvedené tvrzení sdělil při ústním jednání okresnímu soudu právní zástupce stěžovatele, přičemž vedlejší účastnice na dotaz soudu uvedla, že se s dotyčnou osobou pouze navštěvovala, přičemž vedení společné domácnosti popřela. Nikdo posléze žádný návrh na doplnění dokazování nevznesl (č. l. 140). Z uvedeného postupu neplyne jakékoli porušení procesních práv stěžovatele.
Ústavní soud uzavírá, že po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti, obsahu napadeného rozhodnutí i obsahu spisu nelze přisvědčit stěžovateli, že napadené rozhodnutí porušilo jeho ústavně zaručená práva.
S ohledem na výše uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. září 2017
Ludvík David v. r.
předseda senátu