ECLI:CZ:US:2017:3.US.110.17.1
sp. zn. III. ÚS 110/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti ZG Invest, s.r.o., sídlem Dělnická 382/32, Ostrava - Poruba, zastoupené JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem, sídlem Poděbradova 1243/7, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2016 č. j. 29 Cdo 3062/2015-366 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. dubna 2014 č. j. 7 Cmo 93/2014-273, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci jako účastníků řízení a obchodní společnosti TKM invest s. r. o., sídlem Kmochova 341/1, Ostrava, a Pavla Grečmala, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. 1. 2017, stěžovatelka navrhla zrušení rozhodnutí uvedených v záhlaví z důvodu tvrzeného porušení jejího základního práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Vedlejší účastnice řízení, obchodní společnost TKM invest s. r. o., podala návrh na vydání směnečného platebního rozkazu na zaplacení částky 1 261 900,70 USD. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") vydal směnečný platební rozkaz, kterým uložil stěžovatelce a vedlejšímu účastníkovi řízení, Pavlu Grečmalovi, společně a nerozdílně zaplatit uvedenou částku vedlejší účastnici řízení. Proti směnečnému platebnímu rozkazu podala stěžovatelka odpor. Krajský soud rozsudkem ze dne 25. 10. 2012 č. j. 32 Cm 162/2011-138 ponechal směnečný platební rozkaz v celém rozsahu v platnosti.
3. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání a požádala o osvobození od soudních poplatků z důvodu nemajetnosti.
4. Krajský soud usnesením ze dne 15. 11. 2013 č. j. 32 Cm 162/2011-249 stěžovatelce osvobození od soudního poplatku nepřiznal. Zdůvodnil, že stěžovatelka na výzvu k předložení daně z příjmu za poslední čtyři roky doložila pouze přiznání k dani z příjmu za rok 2011 včetně přílohy k účetní závěrce. Z předložených dokumentů zjistil vysoké výnosy z prodeje zboží, mzdové náklady, obrat či výsledek hospodaření stěžovatelky (přibližně 25 milionů Kč). Dále mimo jiné zjistil propojení se společností, jíž stěžovatelka poskytla dlouhodobou bezúročnou půjčku ve výši 1,45 milionu Kč.
5. Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") k odvolání stěžovatelky usnesením ze dne 24. 4. 2014 č. j. 7 Cmo 93/2014-273 potvrdil usnesení krajského soudu. Zdůraznil důkazní povinnost stěžovatelky.
6. Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 10. 2016 č. j. 29 Cdo 3062/2015-366 odmítl dovolání stěžovatelky. Měl za to, že nižší soudy plně respektovaly všechna podstatná kritéria při posuzování předpokladů pro osvobození stěžovatelky, a neshledal jejich úvahy zjevně nepřiměřenými. Považoval za správný závěr, že stěžovatelka odpovídajícím způsobem nedoložila své majetkové poměry.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasila s názorem Nejvyššího soudu, že úvahy nižších soudů nebyly zjevně nepřiměřené. Výše jejího obratu nemohla sama o sobě naplnit předpoklad, že má dostatek finančních prostředků na zaplacení soudního poplatku. Z daňových přiznání i jejích účetních závěrek vyplývalo, že dostatek finančních prostředků nemá. Opakovaně uváděla, že její aktiva jsou představována pohledávkami, proto nedisponuje potřeným cash-flow. Domnívala se, že její odvolání není zjevně bezúspěšné, neboť od počátku tvrdila, že žalovaná pohledávka ze směnky vůbec nevznikla, protože právní předchůdce žalobkyně získal směnku podvodným jednáním a stěžovatelce naopak sám dluží. Stěžovatelka také od počátku řízení namítala, že směnku jako výstavce nepodepsala. Byla přesvědčena, že i kdyby nesplňovala podmínky pro úplné osvobození od soudního poplatku, bylo možné rozhodnout alespoň o částečném osvobození.
III.
Procesní předpoklady posouzení ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu, ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti. Ústavní soud proto přistoupil k jejímu věcnému posouzení.
IV.
Vlastní posouzení
9. Poté, co se Ústavní soud seznámil s napadenými rozhodnutími a soudním spisem, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná [pro rozhodná kritéria srov. nález ze dne 25. 10. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, která již shodnou či obdobnou právní otázku vyřešila [usnesení ze dne 24. 10. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 24/02 (U 31/27 SbNU 341)].
10. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance (čl. 91 odst. 1 a čl. 92 Ústavy), a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.
11. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
12. Osvobození od soudních poplatků podle §138 odst. 1 věty první občanského soudního řádu lze účastníku řízení přiznat za předpokladu, že takové opatření odůvodňují jeho poměry a zároveň nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Citované ustanovení, jehož cílem je zajistit přístup k soudu a s ním spjatou ochranu práv i v případě nepříznivé materiální a sociální situace účastníka řízení, však nezakládá nárok na předmětné osvobození, nýbrž toliko právo o něj požádat.
13. Zhodnocení oprávněnosti žádosti, a tedy naplnění uvedených kritérií, je na obecných soudech, kterým je tak ponechán prostor k uvážení, zda a případně v jakém rozsahu osvobození v konkrétním případě přiznat (srov. např. usnesení ze dne 10. 1. 2013 sp. zn. III. ÚS 4876/12). S ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy) Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší přehodnocovat závěry, k nimž obecný soud při zvažování oprávněnosti žádosti o osvobození od soudních poplatků dospěje [srov. např. usnesení ze dne 17. 8. 2000 sp. zn. IV. ÚS 271/2000 (U 28/19 SbNU 275) nebo ze dne 4. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 201/02]. Výjimkou by bylo pouze extrémní pochybení obecného soudu znamenající zřetelný zásah do základních práv stěžovatelky, zejména svévolná aplikace §138 odst. 1 občanského soudního řádu, spočívající například v absenci jakéhokoli odůvodnění anebo v odůvodnění vybočujícím v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [srov. nález ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 121/11 (N 96/61 SbNU 489)]. Takové pochybení však Ústavní soud v předložené věci neshledal.
14. Krajský soud nevyhověl žádosti stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků pro nedostatečné splnění její důkazní povinnosti a současně proto, že z důkazů, které předložila, nevyplývalo, že by osvobození odůvodňovaly její majetkové poměry. Přitom byl stěžovatelce poskytnut i značný časový prostor (v řádu měsíců) a nezbytné poučení, aby své majetkové poměry prokázala. I sám krajský soud prováděl šetření, aby získal dostatečné podklady pro rozhodnutí. Nedbala-li stěžovatelka své důkazní povinnosti, stěží se nyní může dovolávat toho, že měl soud zjistit její majetkové poměry jinak. K hodnocení zřejmé bezúspěšnosti odvolání stěžovatelky krajský soud vůbec nepřistoupil, neboť nebyla prokázána ani první podmínka osvobození od soudních poplatků, tj. takové majetkové poměry, které by osvobození odůvodňovaly. Bez splnění této podmínky soud nemohl rozhodnout ani o částečném osvobození stěžovatelky.
15. Za těchto okolností nemůže Ústavní soud nic vytknout vrchnímu a Nejvyššímu soudu, které posuzovaly opravné prostředky stěžovatelky a zabývaly se jejími jednotlivými námitkami. Oba soudy připomněly nezbytnost ověřit majetkové poměry účastníka řízení a postup krajského soudu vyhodnotily jako dostatečný. Svá rozhodnutí v dostatečném rozsahu, přehledně, srozumitelně i věcně přiléhavě odůvodnily. Napadenými usneseními vrchního a Nejvyššího soudu tak nedošlo k protiústavnímu zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, a to ani do jejího práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
16. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2017
Josef Fiala v. r.
předseda senátu