ECLI:CZ:US:2017:3.US.1126.17.1
sp. zn. III. ÚS 1126/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů Viktora Košťálka a Jany Košťálkové, zastoupených Mgr. Karlem Hnilicou, advokátem, sídlem Lublaňská 6/55, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2017 č. j. 33 Cdo 2070/2015-235, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. února 2015 č. j. 13 Co 487/2014-226 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 25. září 2014 č. j. 19 C 122/2013-159, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a PharmDr. Jany Spurné a Ing. Jana Spurného, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu a rozsudků Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") s tvrzením, že jimi bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dané čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy, rovnost práv dle čl. 96 Ústavy a právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z rozhodnutí soudů a dalších listin (znalecký posudek, protokol Státního ústavu radiační ochrany, v. v. i., vyjádření stěžovatelů ke znaleckému posudku, návrh na vyžádání stanoviska, výpis z evidence znalců a tlumočníků) předložených stěžovateli se podává, že vedlejší účastníci se žalobou u obvodního soudu domáhají zaplacení částky 4 345 000 Kč s příslušenstvím, jako slevy z kupní ceny uhrazené za koupi rodinného domu a dvou pozemků v katastrálním území Břevnov. Slevu z kupní ceny uplatnili z titulu odpovědnosti stěžovatelů za vady prodané věci spočívající v nepřijatelně vysoké koncentraci radonu. Obvodní soud po provedeném dokazování vydal dne 25. 9. 2014 mezitímní rozsudek č. j. 19 C 122/2013-159, jímž rozhodl, že žaloba je co do základu plně důvodná. Vyšel ze zjištění, že účastníci řízení dne 14. 6. 2012 uzavřeli kupní smlouvu, jejímž předmětem byly specifikované nemovité věci a že dopisem ze dne 4. 12. 2012 vedlejší účastníci uplatnili u stěžovatelů právo na slevu z kupní ceny, neboť vytkli jako vadu skutečnost, že dům je postaven z materiálu s vysokým obsahem radonu, což má za následek zhoršení stavu ovzduší v domě, přičemž tento stav odporuje vyhlášce č. 307/2002 Sb., o radiační ochraně. Dům je postaven z panelů z rynholeckého škvárobetonu, tedy stavebního materiálu s vysokou hmotnostní aktivitou 226Ra, který je zdrojem zvýšené koncentrace radonu v interiéru domu a zvýšeného dávkového příkonu záření gama. Na vadu domu, spočívající ve vlastnostech materiálu, z něhož jsou postaveny nosné stěny domu, a jeho vlivu na užitné vlastnosti domu, nebyli vedlejší účastníci stěžovateli upozorněni a mají tak právo na slevu z kupní ceny. Obvodní soud uzavřel, že základ nároku vedlejších účastníků je dán, přitom za nejpodstatnější důkaz považoval znalecký posudek a výpověď znalce při jednání.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podali stěžovatelé odvolání, ve kterém zejména namítali, že obvodní soud nesprávně převzal závěry znalce (poukazovali i na jeho nekompetentnost), neprovedl jimi navržené důkazy a nevypořádal se s dalšími skutečnostmi; za zásadní považovali provedení důkazu stanoviskem Státního úřadu pro jadernou bezpečnost. Městský soud rozsudkem ze dne 11. 2. 2015 č. j. 13 Co 487/2014-226, rozsudek obvodního soudu potvrdil. Dospěl k závěru, že odvolání není důvodné, plně se shodl se závěry obvodního soudu a pro stručnost odůvodnění svého rozhodnutí na jeho závěry odkázal. Mimo jiné zdůraznil, že jde o zcela typický případ, kdy je třeba k posouzení věci odborných znalostí, tedy ustanovení znalce, jehož odborné závěry nelze soudem přezkoumávat. Obvodní soud na základě znaleckého posudku zcela správně věc právně posoudil, přitom stanovisko Státního úřadu pro jadernou bezpečnost, zda dům vyhovuje požadavkům vyhlášky č. 307/1992 Sb., by nemělo na posouzení žádný vliv.
4. Rozsudek městského soudu napadli stěžovatelé dovoláním, které považovali za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "o. s. ř."), protože městský soud (a potažmo i obvodní soud) v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (s odkazy na jeho rozhodnutí) přiznal vedlejším účastníkům právo z odpovědnosti za vady předmětu koupě, které nebyly vytčeny včas, namítali, že městský soud se nevypořádal s jejich námitkou, že "věc posuzoval z hlediska vad, které nebyly žalovaným vytknuty", a nebyli srozuměni s tím, že se městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí omezil jen na to, že akceptoval argumentaci soudu prvního stupně. Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 1. 2017 č. j. 33 Cdo 2070/2015-235 dovolání odmítl jako nepřípustné a v jeho odůvodnění se vypořádal s námitkami stěžovatelů.
5. V prvé řadě Nejvyšší soud uvedl, že rozhodnutí městského soudu není (nemůže být) v rozporu se stěžovateli vyjmenovanými rozhodnutími dovolacího soudu, neboť tento závěr učinili stěžovatelé na základě odlišného skutkového stavu, než z jakého vyšel městský soud. Připomenul, že prosazují-li stěžovatelé, že vedlejší účastníci dopisem ze dne 4. 12. 2012 jako vadu vytkli pouze zhoršený stav ovzduší v domě, a nikoli to, že je dům postaven z materiálu s vysokým obsahem radonu (což odporuje skutkovým zjištěním obou soudů), přičemž současně napadají způsob hodnocení důkazů (zejména posudku znalce) soudem, nebrojí proti správnosti právního posouzení věci městským soudem a neuplatňují tak ve skutečnosti jediný způsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.
6. Ani argumenty, že se "odvolací soud nevypořádal s námitkami žalovaných k posudku znalce (...) ani s námitkou, že předmětný dům lze používat podle povahy a účelu smlouvy", nepředstavují podle Nejvyššího soudu řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání, neboť významově neodpovídají žádnému ze čtyř kritérií uvedených v §237 o. s. ř., zejména tomu, podle něhož je dovolání přípustné, závisí-li napadené rozhodnutí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani že jde o otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešené.
7. Otázka, kterou stěžovatelé považovali za dosud v praxi dovolacího soudu nevyřešenou, tj. zda lze (za podmínky, že kupující nevyslovil při koupi věci vlastní specifické požadavky) věc považovat za vadnou, jestliže svými vlastnostmi odpovídá směrným hodnotám stanoveným vyhláškou č. 307/2002 Sb., nebyla určující pro rozhodnutí městského soudu, neboť ten vyšel z toho, že výskyt radonu v domě je důsledkem vady (je jejím projevem) spočívající v tom, že dům je postaven ze stavebního materiálu s vysokou hmotnostní aktivitou 226Ra, který je zdrojem zvýšené koncentrace radonu v interiéru domu a zvýšeného dávkového příkonu záření gama.
8. Za irelevantní - z pohledu vymezení předpokladů přípustnosti dovolání - považoval Nejvyšší soud námitku stěžovatelů, že se krajský soud pouze ztotožnil se skutkovými a právními závěry obvodního soudu, aniž by se sám k jejich odvolacím námitkám vyjádřil; jde o vadu řízení, která není způsobilá založit přípustnost dovolání. Jako obiter dictum k tomu odkázal na konkrétní judikáty Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu.
9. U dalších právních otázek, jejichž revize se stěžovatelé domáhali, Nejvyšší soud shledal, že ve vztahu k nim (posuzováno podle obsahu) nevymezili předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.; pouze polemizovali s tím, jak městský soud v řízení postupoval a rozhodl.
II.
Argumentace stěžovatelů
10. Stěžovatelé v ústavní stížnosti stručně zrekapitulovali průběh soudního řízení a poté zařadili několik informací o problematice ochrany proti radonu. Zdůraznili, že pro rozhodování soudů byl naprosto klíčovým a fakticky jediným relevantním důkazem znalecký posudek, z něhož soudy "převzali" veškeré závěry bez ohledu na to, zda šlo o závěry odborné nebo právní a "nepodrobili" přezkumu podklady, ze kterých znalec vychází, ani jejich správnost a úplnost. Připomínají, že se k posudku vyjádřili ve svém podání ze dne 24. 6. 2014, soudy však jejich podání ignorovaly. V další části ústavní stížnosti pak stěžovatelé rozvedli údajná pochybení znaleckého posudku, nepřezkoumaná soudy, a polemizovali s jeho závěry.
11. Dále stěžovatelé konkretizovali porušení povinností soudů a zásahy do jejich základních práv, jež spatřují především v závěru soudů postaveném na jediném důkazu, a to znaleckém posudku, v neprovedení jeho revize provedením odborného vyjádření Státního úřadu pro jadernou bezpečnost, v nečinnosti soudů k rozporu znaleckého posudku mezi domněnkami a předpoklady v obsahu posouzení a z nich vyvozeném závěru, v neposouzení důvodnosti pouhého převzetí výpočtů z podkladů vedlejších účastníků znalcem soudy a v nevypořádání se s monopolizací předmětu znaleckého zkoumání úzkým propojeným spojením znalců. Stěžovatelé tvrdí, že nepřezkoumáním a nevypořádáním se s jejich včas a řádně podanými námitkami proti znaleckému posudku bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces a odňata jim soudní ochrana.
12. V závěru stěžovatelé zmiňují svůj věk, zdravotní stav a stav dobré víry založený na stanovisku Hygienické stanice hlavního města Prahy, podle něhož byl dům z hlediska radonové problematiky v pořádku a nebylo třeba jakýchkoliv úprav, a stěžovatelka (sama) odkázala na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 299/06 a Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1810/2009.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami způsobujícími porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); z judikatury Ústavního soudu lze zjistit druhy a povahu takto významných vad. Proces interpretace a aplikace tzv. podústavního práva bývá stižen takto relevantní vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, případně který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Zásah do základního práva může nastat též v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, např. přepjatý formalismus [srov. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 24/98 (N 98/15 SbNU 17)]. Žádnou z takových relevantních vad Ústavní soud v posuzované věci nezjistil.
15. Argumentace stěžovatelů je soustředěna převážně na dokazování existence vady prodávaných nemovitostí, zejména prostřednictvím znaleckého posudku a neprovedením důkazu odborným stanoviskem. Je nepochybné, že posouzení koncentrace radonu v prodávané budově je otázkou odbornou, k níž soud nemá dostatek odborných znalostí, a proto je třeba v rámci dokazování provést důkaz znaleckým posudkem či odborným vyjádřením. Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje, že důkaz znaleckým posudkem včetně případného slyšení znalce je soud oprávněn hodnotit podle §132 o. s. ř., čili především podle zásady volného hodnocení důkazů; hodnocení soudu však nemohou podléhat odborné znalecké závěry ve smyslu jejich správnosti, soud může hodnotit přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění znaleckého nálezu a jeho soulad s ostatními provedenými důkazy [srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 5. 2003 sp. zn. I. ÚS 483/01 (N 60/30 SbNU 107)]. Z odůvodnění rozsudku obvodního soudu (str. 7, druhý odstavec) je zřejmé, že obvodní soud při dokazování existence vady prodávaných nemovitostí postupoval tímto způsobem a nelze mu tak z ústavněprávního pohledu vytknout žádné pochybení. Nelze ani přisvědčit stěžovatelům, že soudy ignorovaly jejich námitky ke znaleckému posudku (srov. hodnocení výslechu znalce při ústním jednání v odůvodnění rozsudku obvodního soudu na str. 7, první odstavec).
16. Namítají-li stěžovatelé neprovedení důkazu stanoviskem Státního úřadu pro jadernou bezpečnost, Ústavní soud nejprve připomíná, že jeden z aspektů práva na soudní ochranu spočívá v požadavku, aby v soudním řízení bylo účastníku řízení umožněno tvrdit rozhodné skutečnosti a k jejich prokázání navrhnout provedení relevantních důkazů. Tomuto právu účastníka řízení pak odpovídá povinnost obecného soudu o návrhu rozhodnout a v případě jeho zamítnutí poté v rozhodnutí ve věci samé odůvodnit, proč soud k provedení navržených důkazů nepřistoupil; okrajovou a obecnou zmínku v odůvodnění rozhodnutí neodpovídající závažnosti věci nelze považovat za řádné odůvodnění v intencích zásady řádného procesu [srov. nález ze dne 8. 11. 2006 sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323)]. Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno [srov. nález ze dne 29. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 569/03 (N 87/33 SbNU 339)]. Ústavní soud konstatuje, že obvodní soud uvedeným požadavkům nedostál, když v odůvodnění rozsudku výslovně nereagoval na návrh stěžovatelů provést důkaz stanoviskem Státního úřadu pro jadernou bezpečnost. Nicméně, toto pochybení napravil městský soud (viz odůvodnění rozsudku městského soudu na str. 5 nahoře) vyhodnocením bezvýznamnosti takového stanoviska vzhledem ke zjištěním plynoucím z jiných důkazů. Lze tedy uzavřít, že soudy se žalobou stěžovatelů, resp. (s ohledem na mezitímní rozsudek) její důvodností co do základu, řádně zabývaly a náležitě odůvodnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke skutkovým zjištěním, které stěžovatelé v ústavní stížnosti podrobují kritice. Za relevantní nelze považovat ani jejich námitky subjektivní povahy (bod 12.), a to se zřetelem k objektivní povaze odpovědnosti za vady prodané věci.
17. Z výše uvedených důvodů je namístě závěr, že se stěžovatelům porušení jejich základních práv nepodařilo prokázat, a proto Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jejich ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu