ECLI:CZ:US:2017:3.US.1236.17.1
sp. zn. III. ÚS 1236/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky FULL ACCOUNT INVESTMENT s. r. o., se sídlem Pohořská 670, Opočno, zastoupené Mgr. Petrem Vaňkem, advokátem, sídlem Sokolská třída 936/21, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. března 2017 č. j. 26 Cdo 4371/2016-255, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. března 2016 č. j. 11 Co 370/2015-186, a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. září 2014 č. j. 156 C 252/2011-85, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a MUDr. Libora Ševčíka, Ph.D. a Nelly Ševčíkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Dne 22. 4. 2017 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byly porušeny zásady ovládající demokratický právní stát (zejména zásada vázanosti státní moci zákonem), její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z listin k ní přiložených, přitom vyplývá, že Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 2. 9. 2014 č. j. 156 C 252/2011-85 zamítl žalobu, kterou se žalobkyně (právní předchůdkyně stěžovatelky) domáhala po žalovaných - Liboru Ševčíkovi a Nelly Ševčíkové (v řízení o ústavní stížnosti vedlejších účastnících) - zaplacení částky 112 948 Kč z titulu dlužného nájemného. Dále okresní soud právní předchůdkyni stěžovatelky uložil nahradit žalovaným náhradu nákladů řízení. Okresní soud takto rozhodl poté, co zjistil, že právní předchůdkyně stěžovatelky je vlastníkem domu, ve kterém se nachází byt, v němž jsou vedlejší účastníci společnými nájemci. Od roku 2005 není do bytu dodáváno teplo a teplá voda, od roku 2008 tam není dodávána ani studená pitná voda. Nájemní poměr vedlejších účastníků stále trvá, výpověď z nájmu bytu daná právní předchůdkyní stěžovatelky vedlejším účastníkům byla pravomocným rozhodnutím soudu shledána neplatnou. V trestním řízení vedeném před Okresním soudem v Pardubicích pod sp. zn. 2 T 62/2009 byl jednatel právní předchůdkyně stěžovatelky uznán vinným z trestného činu útisku a neoprávněného zásahu do práva domu. Za těchto okolností okresní soud uzavřel, že vedlejší účastníci oprávněně požadovali slevu na nájemném a žaloba právní předchůdkyně stěžovatelky tak nebyla důvodná.
3. K odvolání právní předchůdkyně stěžovatelky Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") změnil prvostupňové rozhodnutí tak, že vedlejší účastníci jsou povinni zaplatit stěžovatelce společně a nerozdílně částku 56 474 Kč, ve zbytku prvostupňové rozhodnutí potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů nalézacího ani odvolacího řízení. Krajský soud dospěl k závěru, že vedlejší účastníci uplatnili vůči stěžovatelce (její právní předchůdkyni) v dopise ze dne 6. 12. 2007 slevu na nájemném ve výši nejméně 60 % z důvodu absence dodávky tepla, přičemž tato služba byla mimo vší pochybnost požadována až do odstranění závad. Na tomto nic nemění ani skutečnost, že vedlejší účastníci v roce 2008 nájemné platili. Krajský soud považoval s ohledem na délku topné sezóny (minimálně 6 měsíců, to je jedna polovina roku) a způsob užívání bytu vedlejšími účastníky (v bytě v předmětném období nebydleli, měli tam jen svoje věci) za přiměřené a spravedlivé, aby z dlužného nájemného za žalované období zaplatili částku 56 474 Kč, to je padesát procent. Na rozdíl od okresního soudu dospěl k závěru, že plnění pronajímatele (tedy stěžovatelky, respektive její právní předchůdkyně) a plnění vedlejších účastníků jako nájemců nejsou vzájemně podmíněna, a proto nájemce nemůže přestat zcela platit nájemné. Požadavku na zaplacení příslušenství (poplatek z prodlení) odvolací soud nevyhověl s ohledem na povahu vzájemných vztahů mezi účastníky a nekonformní chování stěžovatelky (její právní předchůdkyně) jako pronajímatele. S ohledem na výsledek sporu, to je že každý z účastníků byl úspěšný pouze v rozsahu jedné poloviny, krajský soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
4. Následné dovolání stěžovatelky a vedlejších účastníků bylo v záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto a žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení nejprve odkázal na ustanovení §698 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"), podle něhož měl nájemce právo na přiměřenou slevu z nájemného, dokud pronajímatel přes jeho upozornění neodstraní v bytě nebo v domě závadu, která podstatně nebo po delší dobu zhoršovala jeho užívání. Právo na přiměřenou slevu z nájemného měl nájemce i tehdy, jestliže nebyla poskytována plnění spojená s užíváním bytu, nebo byla poskytována vadně, jestliže se v důsledku tohoto užívání bytu zhoršilo. Přiměřenost slevy na nájemném přitom musí vycházet podle Nejvyššího soudu ze zásady ekvivalence plnění s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým okolnostem, je tedy třeba posoudit, do jaké míry vytýkaná vada užívání bytu zhoršuje. Zabýval-li se krajský soud v projednávané věci výší přiměřené slevy nájemného podle §698 odst. 1 občanského zákoníku a odůvodnil-li svůj závěr, proč považuje za přiměřenou slevu právě slevu ve výši 50 % (což odůvodnil zejména časovým omezením topné sezóny a způsobem užívání bytu vedlejšími účastníky), pak jeho úvahy o výši slevy z nájemného nejsou podle Nejvyššího soudu zjevně nepřiměřené a odpovídají skutkovým zjištěním a není tedy dána přípustnost dovolání.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka shora uvedené závěry obecných soudů rozporuje poukazem na jí tvrzenou výjimečnost právě projednávané věci. Ta podle stěžovatelky spočívá v tom, že vedlejší účastníci po uplatnění slevy dopisem z roku 2007 hradili za celý rok 2008 nájemné v plné výši a nároku na slevu se nijak nedomáhali a nežádali vrácení nájemného. Tím dali podle stěžovatelky najevo, že nárok na slevu nepožadují. Jelikož následně žádný jiný úkon ohledně uplatnění nároku na slevu z nájmu učiněn z jejich strany nebyl, nemohou se na další roky, to je na rok 2009 a další dovolávat na v minulosti uplatněný nárok na slevu z nájmu, který učinili. Obecné soudy také nijak neodůvodnily, proč stěžovatelce nepřiznaly nárok na příslušenství. Jestliže tímto důvodem měla být vyhrocenost vztahů a nekonformní jednání pronajímatele, jak soudy uvádí, pak je dle názoru stěžovatelky takové odůvodnění naprosto nezákonné, nedostatečné a odporující právní úpravě.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
9. V prvé řadě Ústavní soud nepřehlédl, že ústavní stížnost stěžovatelky je v podstatě prosta jakékoliv, natožpak ústavněprávní argumentace. Tvrdí-li stěžovatelka, že vedlejší účastníci nemohou požadovat slevu na nájemném, protože po jistou dobu mezi uplatněním práva na slevu a obdobím, za něž je sleva žádána, nájemné hradili, byť závady ve smyslu §698 občanského zákoníku odstraněny nebyly, pak tento její výklad nemá jakoukoliv oporu v zákoně (srov. §699 občanského zákoníku) a stěžovatelka se v podstatě ani nepokouší tuto svoji tezi vysvětlit. Naopak tvrdí, že Nejvyšším soudem v napadeném usnesení odkazovaná judikatura potvrzující, že eventuální placení nájemného nezbavuje nájemce práva na slevu za období pozdější, je nepřiléhavá. Tento svůj závěr ale opět o žádný argument či výklad neopírá.
10. Rozhodl-li se pak krajský soud s odkazem na dobré mravy stěžovatelce nepřiznat jí uplatněné příslušenství pohledávky, byť k samotnému dlužnému nájemnému uzavřel, že neposkytování služeb spojených s nájmem bytu nemůže "automaticky" odůvodňovat neplacení nájemného, pak podle Ústavního soudu dostatečně racionálně odlišil mezi povahou žalované jistiny (dlužným nájemným) a jejím eventuálním příslušenstvím a jeho odůvodnění je tak z ústavního hlediska plně přijatelné.
11. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva zaručená stěžovatelce ústavním pořádkem, a proto byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu