ECLI:CZ:US:2017:3.US.1427.17.1
sp. zn. III. ÚS 1427/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti SUZAP Plzeň, s. r. o. "v likvidaci", sídlem Ostružnická 355/17, Olomouc, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem, sídlem Vyšehradská 421/21, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2016 č. j. 25 Cdo 4974/2016-408, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2013 č. j. 13 Co 218/2013-277, 13 Co 220/2013 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. ledna 2013 č. j. 30 C 172/2007-239, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu spolu s rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") v části výroku I. ohledně částky 41 704 719 Kč s příslušenstvím a v navazujícím výroku II., a dále spolu s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud) včetně navazujícího výroku o nákladech řízení a požadovala věc vrátit zpět obvodnímu soudu k dalšímu řízení, neboť je přesvědčena, že došlo k porušení jejího práva na ochranu majetku dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na spravedlivý proces dle čl. 36 a 38 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a souboru listin k ní připojených se podává, že stěžovatelka se žalobou u obvodního soudu domáhala náhrady škody, která jí měla vzniknout v souvislosti s privatizací majetku státu. Uváděla, že dne 6. 5. 1996 koupila od společnosti ULTRA 92, s. r. o., blíže specifikované nemovitosti v katastrálním území Plzeň, které tato společnost nabyla dne 1. 12. 1995 na základě smlouvy o prodeji privatizovaného majetku uzavřené s Fondem národního majetku České republiky, a to v rozporu se zákazem dispozic vzniklým uplatněním restitučního nároku. Obvodní soud rozsudkem ze dne 23. 10. 2013 (pozn. správně "2012") č. j. 30 C 172/2007-208 zamítl její žalobu ohledně částky 9 912 141,29 Kč s příslušenstvím a doplňujícím rozsudkem ze dne 31. 1. 2013 č. j. 30 C 172/2007-239 ohledně částky 41 704 719 Kč s příslušenstvím, v obou případech pro nedůvodnost.
3. Oba rozsudky napadla stěžovatelka odvoláním, na jehož základě městský soud rozsudkem ze dne 11. 12. 2013 č. j. 13 Co 218/2013-277, 13 Co 220/2013, zrušil rozsudek obvodního soudu ohledně částky 9 912 141,29 Kč s příslušenstvím a řízení v tomto rozsahu zastavil (pro nedostatek podmínek řízení), ohledně částky 41 704 719 Kč doplňující rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Potvrzující výrok odůvodnil závěrem, že odvolání neshledal důvodným, neboť stěžovatelce nemohla vzniknout škoda.
4. Proti výroku I. ohledně částky 41 704 719 Kč s příslušenstvím a výroku II. rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání. V jeho části I. zařadila výroky předcházejících rozsudků, v části II. pak vymezila jeho přípustnost slovy: "Žalobce má za to, že dovolání je přípustné dle ust. §237 OSŘ, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak." Poté hned následují (část III.) skutkové okolnosti případu a dovolací důvody (část IV.). Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci založené na úvaze městského soudu, že absolutně neplatným právním úkonem (sc. převodem vlastnického práva) nemohlo dojít ke vzniku škody na straně stěžovatelky ve výši hodnoty předmětných nemovitostí, protože je prodávající nikdy nenabyl do vlastnictví a ani je nemohl platně převést kupní smlouvou na stěžovatelku. Posléze stěžovatelka argumentovala na podporu svých námitek tvrzením o porušení práva na spravedlivé řešení, o možnosti aplikace zákona č. 82/1998 Sb., in eventum §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, o nedostatečnosti odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, o nedodržení zásady předvídatelnosti rozhodnutí odvolacím soudem, o její oprávněné držbě a opomenutých důkazech.
5. Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu a usnesením ze dne 15. 9. 2015 č. j. 25 Cdo 1942/2015-356 stěžovatelčino dovolání odmítl s odůvodněním, že neobsahuje všechny zákonné náležitosti podle §241a odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť v něm stěžovatelka nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Absenci předpokladů přípustnosti dovolání považoval za vadu, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, přičemž vada nebyla v průběhu trvání lhůty k dovolání odstraněna, a zdůraznil, že soud dovolatele k odstranění vad dovolání nevyzývá.
6. Stěžovatelka napadla usnesení Nejvyššího soudu a rozsudky městského soudu a obvodního soudu ústavní stížností s tvrzením, že došlo k porušení jejího základního práva na spravedlivý proces, na zákonného soudce a na ochranu majetku. Ústavní soud nálezem sp. zn. II. ÚS 849/16 zrušil napadené usnesení Nejvyššího soudu, ve zbytku ústavní stížnost odmítl. Zrušení odůvodnil závěrem, že Nejvyšší soud napadeným usnesením porušil stěžovatelčino právo na zákonného soudce a právo na spravedlivý proces, neboť napadené usnesení postrádalo náležitosti, které jsou na soudní rozhodnutí kladeny (především stran odůvodnění a náležitého vypořádání se s jejími argumenty), a rozhodl namísto tříčlenným senátem pouze jeho předsedou.
7. Nosné důvody kasačního rozhodnutí shrnul Ústavní soud do čtyř částí právní věty. V první konstatoval, že odůvodněná námitka protiústavnosti právních závěrů či postupu odvolacího soudu naplňuje dovolací důvod spočívající v tvrzeném nesprávném posouzení věci. Ve druhé zdůraznil, že přípustnost dovolání posuzuje senát, nikoliv samosoudce, a ve třetí dovodil, že je porušením práva na zákonného soudce, když "první selekci" případů s ohledem na nepřípustnost provádí již předseda senátu tak, že podání neobsahující řádné vymezení podmínek přípustnosti odmítne. Ve čtvrté části pak objasnil dvě základní skupiny případů posuzování, jednak zjevnou absenci podmínek meritorního projednání dovolání, jednak samotnou přípustnost, resp. přijatelnost, tj. hodnocení právního významu věci.
8. V odůvodnění nálezu je pak formulován obecný požadavek, aby z rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost vyplynulo, z jakého důvodu obsaženého v §237 až 239 o. s. ř. dovolací soud shledal podané dovolání nepřípustným, a poté aby tento závěr rozhodující senát také alespoň ve stručnosti odůvodnil (bod 22.) a apel na respekt k nálezové judikatuře o způsobu vyřízení dovolání (bod 25.).
9. In concreto Ústavní soud vytkl Nejvyššímu soudu, že z odůvodnění napadeného usnesení nelze vůbec seznat, z jakého konkrétního důvodu vlastně dospěl k závěru, že dovolání stěžovatelky považuje za nepřípustné, a vyjádřil názor, že podané dovolání náležitosti stanovené zákonem potenciálně obsahuje, neboť stěžovatelka již na počátku výslovně uvedla (byť v obecné rovině), v čem spatřuje (v jakém právním závěru) dovolací důvod (nesprávné právní posouzení věci), přičemž posléze odkázala na mnohá rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, se kterými měly být vyřčené právní závěry odvolacího soudu v rozporu. Ústavní soud zdůraznil, že i v minimalisticky formulovaném odůvodnění napadeného usnesení bylo potřeba uvést, zda tvrzené námitky stěžovatelky, dle nichž bylo rozhodnutí obecného soudu v rozporu s předchozí judikaturou Nejvyššího soudu, jsou důvodnými či nikoliv. Ústavní soud posléze upozornil, že stěžovatelka doprovodila svou argumentaci též námitkami spočívajícími v porušení ústavně zaručených práv a svobod (především ve smyslu porušení principu spravedlnosti) a připomenul, že ve své publikované judikatuře setrvale uvádí [viz usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)], že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná i jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř., ve znění zákona č. 404/2012 Sb., tzn. že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže tedy dovolatel namítne protiústavnost právních závěrů či postupu odvolacího soudu (což stěžovatelka činila), je tím naplněn i dovolací důvod spočívající v tvrzeném nesprávném právním posouzení věci. Je pak úkolem dovolacího soudu se touto argumentací (při odmítnutí dovolání pro nepřípustnost) alespoň ve stručné podobě zabývat a vypořádat se s ní.
10. Porušení práva na zákonného soudce (srov. druhou a třetí část právní věty) shledal Ústavní soud ve skutečnosti, že o dovolání stěžovatelky rozhodoval Nejvyšší soud v nesprávném složení, neboť o odmítnutí dovolání rozhodl předseda senátu dle §243f odst. 2 o. s. ř., ačkoliv o přípustnosti dovolání měl rozhodovat v souladu s §243c odst. 2 o. s. ř. senát. Smysl ustanovení §243f odst. 2 o. s. ř. podle Ústavního soudu spočívá v "odbřemenění" senátu Nejvyššího soudu pouze tam, kde podmínky pro meritorní projednání dovolání zcela jednoznačně nejsou dány: dovolatel např. vezme podané dovolání zpět a soudu tak není dána jiná možnost nežli řízení zastavit, dovolání bylo podáno opožděně nebo osobou, která k tomu není aktivně legitimována, dovolatel není zastoupen, nebyl zaplacen soudní poplatek anebo trpí obsahovými vadami, které k výzvě soudu nebyly odstraněny. Tyto případy lze zjednodušeně označit za jakousi "justiční malou násobilku", která zpravidla nevyžaduje vůbec žádné sofistikované úvahy a interpretaci práva soudem, nýbrž postačuje zcela prostá aplikace těch zákonných ustanovení, která obsahují procesní podmínky řízení. Pokud tyto nejsou splněny, pak se samozřejmě soud nemůže podaným dovoláním věcně zabývat. Otázka přípustnosti dovolání z hlediska splnění podmínek dle §237 o. s. ř. však již představuje kvalitativně zcela odlišnou situaci: ve skutečnosti se totiž nejedná o "přípustnost" dovolání v klasickém procesním smyslu, nýbrž daleko přesněji o jeho "přijatelnost". Je proto především na Nejvyšším soudu samotném, zda předestřenou věc bude považovat za natolik právně významnou (např. není prejudikována, je třeba sjednotit existující judikaturu anebo má být učiněn tzv. judikaturní odklon) či nikoliv. Takovéto rozhodnutí však zcela jednoznačně nemůže činit jediný samosoudce, nýbrž musí zůstat vyhrazeno senátnímu rozhodování.
11. V další fázi řízení Nejvyšší soud usnesením, jež bylo přijato senátem, ze dne 15. 12. 2016 č. j. 25 Cdo 4974/2016-408 stěžovatelčino dovolání opět odmítl. Připomenul obsahové náležitosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.) a zdůraznil, že mezi ně patří i požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. S odkazy na svoji judikaturu akcentoval, že v případě přípustnosti dovolání jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části, tj. je povinen vymezit přípustnost tak, že uvede, které ze čtyř kritérií vymezených v §237 o. s. ř. má za naplněné, přičemž je povinen danou právní otázku specifikovat takovým způsobem, aby z dovolání bylo patrno, kterou konkrétní právní otázku má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem nebo která právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (nejlépe s uvedením příslušné nejednotné judikatury). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že "dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak", musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. V daném případě dovolatelka v dovolání, přes jeho obsáhlost a citaci několika rozhodnutí Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva, dostatečně nevymezila, a ani implicitně nelze z dovolání zjistit, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, když pouze bez dalšího citovala znění §237 o. s. ř., aniž by uvedla, které z kritérií v tomto ustanovení uvedených má za naplněné a v řešení kterých konkrétních právních otázek toto naplnění spatřuje.
12. Výslovně Nejvyšší soud též uvedl, že závěr o absenci náležitého vymezení předpokladů přípustnosti dovolání vyslovený v předchozím usnesení nemá důvod revidovat, a zopakoval, že z obsahového hlediska stěžovatelčino dovolání nesplňuje požadavky na vymezení předpokladů jeho přípustnosti, trpí tedy vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat a tato vada nebyla v průběhu trvání lhůty k dovolání odstraněna (§241b odst. 3 věta první o. s. ř.). Z §243b o. s. ř., vylučujícího použitelnost §43 o. s. ř. v dovolacím řízení, přitom vyplývá, že soud dovolatele k odstranění vad dovolání nevyzývá a po uplynutí dovolací lhůty již odstranění takových vad není možné. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
13. V další části odůvodnění reagoval Nejvyšší soud na některé závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 849/16, neboť mu není zcela zřejmé, zda jde o ojedinělé vybočení z ustálené judikatury Ústavního soudu, anebo o zásadní obrat v této judikatuře se závažnými důsledky pro rozhodovací praxi dovolacího soudu, jejichž dosah byl náležitě uvážen a je případně sdílen většinou soudců Ústavního soudu. Nejvyšší soud považuje závěry vyslovené v tomto nálezu za překvapivé, a to se zřetelem k tomu, že v desítkách usnesení Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost ústavní stížnosti směřující proti usnesením Nejvyššího soudu o odmítnutí pro vady vydaným předsedou senátu nebo pověřeným členem senátu a mnohdy ještě stručnějších než usnesení dovolacího soudu ze dne 15. 9. 2015 vydané v této věci (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1675/14, IV. ÚS 1062/15, II. ÚS 1348/15, I. ÚS 1351/15, III. ÚS 1774/15, II. ÚS 2179/15, I. ÚS 2721/15, IV. ÚS 1875/15, IV. ÚS 581/16, IV. ÚS 915/16, III. ÚS 1784/16, I. ÚS 1890/16, III. ÚS 2427/16, IV. ÚS 2619/16, III. ÚS 3335/16 a mnohá další). Nejvyšší soud je tedy přesvědčen, že o odmítnutí dovolání, které neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je oprávněn rozhodnout předsedou senátu nebo pověřeným členem senátu; jde o možnost, nikoli povinnost, a proto v případech složitějších či sporných rozhoduje Nejvyšší soud v senátě.
II.
Argumentace stěžovatelky
14. Stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje obdobně jako ve věci vedené pod sp. zn. II. ÚS 849/16 (s doplněním o údaje ohledně statutárního orgánu prodávajícího a jednatelky na str. 5 ústavní stížnosti, informace o sporu vedeném u obvodního soudu pod sp. zn. 40 C 6/2011 na str. 8 a odkaz na nález sp. zn. IV. ÚS 405/16 na str. 16 a 17 s poznámkou vůči pozdnímu zohlednění dobré víry obvodním soudem), tudíž Ústavní soud odkazuje na shrnutí její argumentace v bodě 7. nálezu sp. zn. II. ÚS 849/16.
15. Tato ústavní stížnost je doplněna o námitky vůči usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016 č. j. 25 Cdo 4974/2015-408, v němž - podle názoru stěžovatelky - Nejvyšší soud vůbec nezohlednil závěry a premisy uvedené v kasačním nálezu Ústavního soudu. Odmítnutí jejího dovolání bylo z důvodů formálních, postupem více než přepjatě formálním, přičemž důvod k odmítnutí nebyl zjevně dán, neboť náležitosti stanovené procesními předpisy pro dovolání byly zcela splněny (pozn. i tato obecná formulace byla použita v předchozí ústavní stížnosti). Konkretizace námitek je zařazena na str. 19 a násl. ústavní stížnosti, též s využitím textu předchozí ústavní stížnosti. Především jsou cíleny do tvrzení, že její dovolání obsahuje údaje o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů podle §237 o. s. ř., a tudíž, že splnila svou povinnost vymezit v dovolání, která z uvedených hledisek považuje za splněné. Zdůrazňuje, že předpoklady přípustnosti byly jasně a srozumitelně vylíčeny a vztaženy k otázce: "Zda tím, že právní úkon převodu byl od počátku absolutně neplatným právním úkonem z důvodu řádně uplatněného restitučního nároku, nemohlo dojít ke vzniku škody na straně odvolatele ve výši hodnoty předmětných nemovitostí, jelikož je Ultra 92, spol. s r.o. nikdy nenabyla do vlastnictví, a tudíž je ani nemohl platně převést kupní smlouvou na žalobce (podle zásady nemo plus iuris ad alium transfere potest quam ipse habet - niko nemůže na jiného převést více práv než má sám.".
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
16. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti
17. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti je třeba - s ohledem na rozsah jejího petitu - rozdělit do dvou částí, nejprve posouzení přípustnosti proti usnesení Nejvyššího soudu (body 18. až 24.), posléze posouzení přípustnosti proti výrokům rozsudků městského soudu a obvodního soudu (body 25. až 26.).
18. Stěžovatelka svým dovoláním napadla výrok I. ohledně částky 41 704 719 Kč s příslušenstvím a výrok II. rozsudku městského soudu, jehož přípustnost vymezila způsobem popsaným výše (bod 4.).
19. Je notorietou, že dovolání je procesním úkonem, jehož essencialia jsou de lege lata vymezena dikcí §241a odst. 2 o. s. ř.: "V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).". Při důsledné aplikaci poznatků teorie práva znamená absence některé z podstatných obsahových náležitostí stav, kdy právní úkon vůbec nevznikne (non negotium); občanský soudní řád tuto kategorii nezná, proto je třeba dovolání, které neobsahuje všechny zákonné obsahové náležitosti, příp. místo nich obsahuje jiné, považovat za vadné.
20. Jednou, nikoliv jedinou, obsahovou náležitostí řádného dovolání, je tvrzení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Občanský soudní řád (zejména po novelizaci provedené zákonem č. 404/2012 Sb.) reguluje předpoklady přípustnosti dovolání, jako mimořádného opravného prostředku, v §236 až 239. Samotná mimořádnost tohoto opravného prostředku se projevuje v několika aspektech, kromě jiného i v přísně regulovaných předpokladech přípustnosti. Občanský soudní řád nejprve stanoví obecně množinu rozhodnutí, proti nimž je dovolání přípustné (§236 odst. 1), což pak blíže pozitivně upřesňuje významem řešené otázky hmotného nebo procesního práva reflektující její závažnost pro judikaturní praxi a korespondující pozici Nejvyššího soudu v této oblasti (§237, s doplňky v §238a) a negativně prostřednictvím výluk, např. zájmem na nezpochybnitelnosti pravomocných rozhodnutí, bagatelní výši peněžitého plnění aj. (§238). Z této právní úpravy pak vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní otázku a posléze ji zařadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti:
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Totéž pak platí z hlediska nesprávného právního posouzení ústavnosti věci, kdy je s ohledem na ustanovení čl. 4 ve spojení s čl. 83 a čl. 89 odst. 2 Ústavy přípustné dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí-li napadené rozhodnutí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. i Ústavního soudu, nebo jde o otázku, která dosud dovolacím soudem nebo Ústavním soudem nebyla vyřešena, nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo je rozhodována dovolacím soudem odchylně i po rozhodnutí Ústavního soudu o ní, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka vztahující se k ochraně základních práv a svobod posouzena jinak, není-li o ní dosud rozhodnuto vykonatelným rozhodnutím Ústavního soudu (viz nález ze dne 1. 11. 2016 sp. zn. III. ÚS 1594/16).
Jde tedy jednak o diformitu, o chybějící prejudikaturu, o potřebu sjednocení dovolací judikatury a o požadavek na judikaturní odklon.
21. V posuzované věci Nejvyšší soud setrval na původním závěru, že stěžovatelka v dovolání dostatečně nevymezila, a ani implicitně nelze z dovolání zjistit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti. Ústavní soud, po pečlivém seznámení se s obsahem jejího dovolání, tento závěr Nejvyššího soudu neshledal neústavním. I kdyby byla považována (s notným cum grano salis) citace části odůvodnění městského soudu za relevantní hmotněprávní otázku (pozn. stěžovatelka ji původně považovala za dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci - str. 4 dovolání ze dne 31. 3. 2014, až v ústavní stížnosti ji postavila do pozice "otázky" - str. 21 ústavní stížnosti), stěžovatelka (v pozici dovolatelky) evidentně nedostála své povinnosti zařadit ji k některému ze čtyř typových předpokladů přípustnosti.
22. Nejvyšší soud vázán právním názorem Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 Ústavy) posoudil obsah stěžovatelčina dovolání v senátu a odmítnutí jejího dovolání pro nepřípustnost podrobněji odůvodnil (str. 3 dole a str. 4 nahoře usnesení napadeného touto ústavní stížností).
23. Na základě tohoto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelčina ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud opakovaně připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Z obsahu stěžovatelčina dovolání lze dovodit nepochopení příslušné právní úpravy, konkrétně pak nedůsledné odlišení přípustnosti dovolání (podle §237 občanského soudního řádu) a způsobilého dovolacího důvodu (podle §241a odst. 1 občanského soudního řádu), jakož i otázky zákonných náležitostí tohoto opravného prostředku, konkrétně pak respektování požadavku, aby dovolatel uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.). Ústavní soud připouští, že platná a účinná právní úprava klade na účastníky řízení poměrně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14, na které odkázal i Nejvyšší soud). Nutno podotknout, že judikaturní závěr z výše citovaného usnesení ze dne 28. 3. 2013 sp. zn. III. ÚS 772/13, o tom, že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzení porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je uplatnitelná jako dovolací důvod podle §241a odst. 1 občanského soudního řádu, není tedy sama o sobě zdůvodněním přípustnosti dovolání (jako v případě ústavní stížnosti, kdy nemůže namítaná neústavnost zásahu orgánu veřejné moci zdůvodnit projednání nepřípustné ústavní stížnosti).
24. Ústavní soud dodává, že v době podání stěžovatelčina dovolání (tj. 31. 3. 2014) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované úpravy existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovatelce, resp. jejímu právními zástupci, poskytnout návod jak obsah dovolání formulovat.
25. Odmítnutí stěžovatelčina dovolání Nejvyšším soudem pro absenci vymezení předpokladu přípustnosti dovolání má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným výrokům rozsudku městského soudu a rozsudku obvodního soudu.
26. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li totiž stěžovatelčino dovolání řádně odmítnuto proto, že neobsahovalo vymezení předpokladu jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil". Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti výrokům rozsudku městského soudu a rozsudku obvodního soudu - považovat za přípustnou.
27. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zčásti zjevně neopodstatněný a zčásti nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu