ECLI:CZ:US:2017:3.US.1442.16.1
sp. zn. III. ÚS 1442/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Danuše Korczyńské, zastoupené JUDr. Janem Handlířem, advokátem, sídlem Sokolská třída 1758/4, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 2016 č. j. 21 Cdo 3846/2015-447, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. dubna 2015 č. j. 16 Co 1/2013-377, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 23. října 2012 č. j. 85 C 85/2011-148, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a společnosti VVUÚ, a. s., sídlem Pikartská 1337/7, Ostrava - Radvanice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností ze dne 4. 5. 2016, doplněnou podáními ze dne 6. 5. 2016, 10. 6. 2016, 27. 6. 2016 a 28. 6. 2016, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí soudů, a to z důvodu porušení čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatelka v lednu 2007 požádala o přiznání starobního důchodu, který jí byl Českou správou sociálního zabezpečení přiznán. Stěžovatelka však nesouhlasila s výpočtem starobního důchodu, neboť podle ní nebyly započteny konkrétní doby pojištění, na které měla nárok, a vyměřený starobní důchod má proto nesprávně nižší. Tyto nezapočtené pojistné doby se týkaly jejího pracovního poměru u vedlejší účastnice, jako její zaměstnavatelky. Ve věci vyplývá, že vedlejší účastnice rozvázala se stěžovatelkou dne 30. 5. 1989 pracovní poměr výpovědí z důvodu neomluvné absence, která měla trvat od 11. 4. 1989 do 30. 5. 1989; podle vedlejší účastnicí vyplněného evidenčního listu důchodového pojištění stěžovatelka měla neomluvenou absenci dále až do 30. 6. 1989, a od 1. 7. do 30. 7. 1989 čerpala neplacené volno; pracovní poměr skončil dne 31. 7. 1989 (trval od roku 1984). Stěžovatelka tedy podala žalobu, kterou se vůči vedlejší účastnici domáhala určení neplatnosti vedlejší účastnicí vydaného zápočtového listu ze dne 14. 7. 1989 a evidenčního listu důchodového zabezpečení ze dne 18. 7. 1989, a současně určení platnosti posudku Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Brně ze dne 26. 11. 1990 (dále jen „posudek z 26. 11. 1990“).
3. Okresní soud v Ostravě (dále jen „okresní soud“) rozsudkem ze dne 23. 10. 2012 č. j. 85 C 85/2011-148 výrokem I. zamítl žalobu o určení neplatnosti zápočtového listu, výrokem II. zamítl žalobu o určení platnosti posudku, výrokem III. zamítl žalobu o určení neplatnosti evidenčního listu. Současně výrokem IV. uložil okresní soud stěžovatelce zaplatit úspěšné vedlejší účastnici náhradu nákladů prvostupňového řízení. Ohledně napadeného evidenčního listu okresní soud uvedl, že vedlejší účastnice není pasivně legitimována, neboť se lze domáhat úpravy evidenčního listu u Okresní správy sociálního zabezpečení; žaloba je i nedůvodná, neboť o žalobě stěžovatelky o neplatnost výpovědi vedlejší účastnice z 30. 5. 1989 již bylo soudy pravomocně rozhodnuto.
4. K odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen „krajský soud“) rozsudkem ze dne 26. 3. 2013 č. j. 16 Co 1/2013-200 tak, že svým výrokem I. potvrdil prvostupňový výrok I. a II. (týkající se zápočtového listu a posudku), a dále svým výrokem II. zrušil prvostupňový výrok III. a v tomto rozsahu současně řízení zastavil s tím, že věc bude postoupena Okresní správě sociálního zabezpečení Ostrava-město. Současně krajský soud svými výroky III., IV. a V. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ohledně úpravy evidenčního listu se krajský soud shodl s okresním soudem v tom, že vedlejší účastnice není pasivně legitimována; oproti okresnímu soudu měl však také za to, že v tomto rozsahu není dána ani pravomoc občanskoprávních soudů (podle krajského soudu mohla stěžovatelka žádat Okresní správu sociálního zabezpečení o rozhodnutí sporu s vedlejší účastnící o úpravu evidenčního listu).
5. Stěžovatelka podala dovolání proti všem výrokům rozsudku krajského soudu. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 11. 3. 2014 č. j. 21 Cdo 3109/2013-283 rozhodl tak, že dovolání v rozsahu týkajícím se I. výroku rozsudku krajského soudu (tj. ohledně zápočtového listu a posudku z 26. 11. 1990) odmítl, neboť závěry krajského soudu považoval za souladné se svou dosavadní judikaturou. Současně Nejvyšší soud zrušil II. výrok rozsudku krajského soudu (týkající se III. výroku rozsudku okresního soudu), a rovněž zrušil (akcesorické) nákladové výroky rozsudku krajského soudu, a vrátil věc krajskému soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud shledal pravomoc občanskoprávních soudů k řešení žaloby o určení neplatnosti evidenčního listu, neboť podle něj není jiného orgánu, který by mohl tento pracovněprávní spor řešit. Konstatoval dále, že nedostatek pravomoci soudů musí vést k zastavení řízení, avšak nemá-li uplatněný nárok oporu v hmotném právu (jako tomu může být v projednávané věci), projeví se to procesně zamítnutím žaloby.
6. Následně krajský soud rozhodl rozsudkem ze dne 22. 4. 2015 č. j. 16 Co 1/2013-377, kterým ve výroku I. potvrdil prvostupňový výrok III. o zamítnutí žaloby na určení neplatnosti evidenčního listu. Uvedl, že je dána pravomoc občanskoprávních soudů řešit daný pracovněprávní vztah, avšak nárok uplatněný stěžovatelkou nemá oporu v hmotném právu, neboť právní předpisy v roce 1989 neupravovaly, jakým způsobem se lze domáhat úpravy (neplatnosti) evidenčního listu; podle krajského soudu se stěžovatelka mohla případně domáhat nápravy nedostatků evidenčního listu v důchodovém řízení. Současně krajský soud ve výroku I. potvrdil i nákladový výrok IV. rozsudku okresního soudu. Dále krajský soud svým výrokem II. uložil stěžovatelce nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení, a svým výrokem III. rozhodl, že Česká republika nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů v dané věci (tj. nákladů za zastoupení stěžovatelky ustanoveným advokátem).
7. Stěžovatelka podala dovolání proti všem výrokům v pořadí druhého rozsudku krajského soudu. Nejvyšší soud výrokem I. usnesení ze dne 25. 2. 2016 č. j. 21 Cdo 3846/2015-447 odmítl dovolání pro nepřípustnost podle §243c odst. 1 věta první o. s. ř. Podle Nejvyššího soudu závěr krajského soudu, dle něhož uplatňovaný nárok nemá oporu v hmotném právu, vychází ze závazného právního názoru Nejvyššího soudu vyjádřeného v předchozím jeho rozsudku č. j. 21 Cdo 3109/2013-283. Nejvyšší soud navíc konstatoval, že dovolací otázka formulovaná stěžovatelkou ve věci nezpochybňuje právní závěr krajského soudu, nýbrž je spíše požadavkem na poskytnutí právní rady, k čemuž však není Nejvyšší soud povolán. Ve vztahu k napadeným nákladovým výrokům rozsudku krajského soudu (tj. části výroku I. a celému II. výroku rozsudku krajského soudu) konstatoval dovolací soud bagatelnost nákladových částek. Současně Nejvyšší soud svým výrokem II. uložil stěžovatelce nahradit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukázala na zamítnutí její žaloby o neplatnost výpovědi vedlejší účastnice okresním soudem a uvedla, že v dané věci sp. zn. 19 C 163/89 rozhodoval o jejím odvolání soudce JUDr. Otakar Pochmon, který současně rozhodoval i v nyní projednávané věci o neplatnost evidenčního listu a zápočtového listu. Stěžovatelka namítá podjatost tohoto soudce. Podle stěžovatelky nelze očekávat, že by v nynější věci týž soudce rozhodl v rozporu se svým dřívějším rozhodnutím ve věci neplatnosti výpovědi. Podle stěžovatelky by navíc daný soudce měl být vyloučen z důvodu „politicky podjaté činnosti“ (straní vedlejší účastnici, resp. bývalému státnímu podniku). Stěžovatelka poukázala na své námitky podjatosti vznesené v soudním řízení a namítla, že její námitky neměly být hodnoceny pouze „skrze formální posouzení naplnění litery zákona, ale i skrze účel tohoto řízení, a dále posouzení i možnosti neformálního ovlivnění rozhodovací činnosti jednotlivých soudců“. Stěžovatelka má za to, že došlo k „nekalým praktikám soudce“.
9. Stěžovatelka v této souvislosti brojila i proti postupu soudů, resp. výsledku soudního řízení ve věci její žaloby o neplatnost výpovědi. Soudy jí neustanovily zástupce (advokáta), svévolně opomenuly judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, soudy sice přisvědčily platnosti výpovědi, avšak nezabývaly se v řízení existencí a platností evidenčního listu, a dále lékařka MUDr. Segeťová nepřihlédla k jejímu aktuálnímu zdravotnímu stavu, když nevyhověla „odvolání stěžovatelky do uschopnění lékařem k 10. 4. 89“. Stěžovatelka konstatovala, že pochybení dané lékařky potvrdil posudek z 26. 11. 1990, neboť podle něj stěžovatelka měla být od 10. 4. 1989 do 26. 11. 1990 v pracovní neschopnosti, a v důsledku dlouhodobé pracovní neschopnosti měla stěžovatelka od 11. 4. 1989 nárok na plný invalidní důchod. Podle stěžovatelky byla dále podjatá soudkyně JUDr. Iva Hrdinová (předsedkyně krajského soudu), která rozhodovala ve věci žaloby na neplatnost výpovědi.
10. V důsledku výše stěžovatelkou uvedeného žádala stěžovatelka v ústavní stížnosti také o „přeložení“ kauzy z důvodu vhodnosti mimo působnost krajského soudu.
11. Stěžovatelka má za to, že všechna tři napadená rozhodnutí jsou stižena obdobnými vadami a zasahují její základní práva. Uvedla, že orgány sociálního zabezpečení ze zápočtového listu a evidenčního listu vycházejí při výpočtu starobního důchodu, a pokud nedojde k jejich opravě, nejsou ochotny výši starobního důchodu přepočítat (předložila kopii sdělení České správy sociálního zabezpečení z 2. 4. 2010, podle které je třeba, aby stěžovatelka předložila „osvědčení“ vydané vedlejší účastnicí o tom, že pracovní poměr byl neplatně ukončen; a poukázala na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 3 Ads 2/2010, a na věc vedenou krajským soudem pod sp. zn. 15 C 80/90). Stěžovatelka uvedla, že se nejdříve domáhala svých práv právě před orgány sociálního zabezpečení, a teprve při neúspěchu se obrátila na soudy. Stěžovatelka nemá přitom jinou možnost, jak „neplatnost evidenčního listu a zápočtového listu prokázat“ za situace, kdy vedlejší účastnice trvá na tom, že tyto listiny jsou vyplněny správně. Podle stěžovatelky naopak jejich nesprávné vyplnění dokládá jí předložený posudek z 26. 11. 1990 (k němuž však podle ní vedlejší účastnice ani orgány sociálního zabezpečení nepřihlédly; ani soudci při rozhodování nyní projednávané věci nezjišťovaly, zda vedlejší účastnice „uznala posudek jako právoplatný důkaz“). Stěžovatelka tedy má na určení neplatnosti zápočtového listu a evidenčního listu naléhavý právní zájem. Podle těchto listin je jí vypočítána výše starobního důchodu, proto nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že do hmotného práva stěžovatelky zasaženo nebylo. Za správnost evidenčního listu přitom podle stěžovatelky odpovídá vedlejší účastnice. Pokud právní úprava dříve nestanovila postup, jak se domoci nápravy evidenčního listu, potom mají o této otázce rozhodnout soudy, neboť k tomu mají pravomoc; to však soudy v nyní řešené věci neučinily. Stěžovatelka považuje závěr soudů, podle kterého zápočtový list a evidenční list jsou faktické úkony, a nelze je tedy podrobit soudnímu přezkumu, za nepřípustný. Uvedla, že v současné době Nejvyšší soud připustil přezkum i faktických úkonů, a sice organizačních změn v rámci posouzení platnosti výpovědi pro nadbytečnost, a rovněž ve veřejném právu je připuštěn přezkum faktických úkonů (např. závazných stanovisek) v rámci přezkumu rozhodnutí, které z těchto faktických úkonů vychází.
12. Stěžovatelka namítla, že není povinnost žalobce uvést přesně žalobní petit tak, aby byl přímo převzat soudem do jeho rozhodnutí. Stěžovatelka uvedla řádně petit, ze kterého je zřejmé, že se domáhala určení neplatnosti evidenčního listu „a na základě toho pak vydání osvědčení organizace o neplatném ukončení pracovního poměru“.
13. Podle stěžovatelky rovněž okresní soud, krajský soud ani Nejvyšší soud řádně neposoudily účelnost nákladů vynaložených vedlejší účastnící na její právní zastoupení advokátem v daném řízení, neboť vedlejší účastnice má rozsáhlé ekonomické i personální zázemí, a vlastní právní oddělení. Soudy měly tedy postupovat podle judikatury Ústavního soudu týkající se otázky náhrady nákladů na právní zastoupení subjektů disponujících vlastním právním oddělením. Podle stěžovatelky soudy rovněž měly přezkoumat jednotlivé úkony vedlejší účastnice. Soudy tedy postupovaly při rozhodování o náhradě nákladů řízení nesprávně mechanicky, neboť stěžovatelka je oproti vedlejší účastnici osobou bez právního vzdělání a je starobní důchodkyní žijící na hranici hmotné nouze (jejím příjmem je pouze starobní důchod 7 964 Kč a příspěvek na bydlení 1 840 Kč); mělo být aplikováno ustanovení §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
14. Nejvyššímu soudu stěžovatelka nadto vytkla, že odmítl její dovolání s tím, že nemá náležitosti, neboť její advokát v něm spíše formuloval žádost o právní radu, avšak podle stěžovatelky bylo její dovolání svou „povahou a obsahem širší“. Jako újmu na svých právech pociťuje, že její dovolání bylo odmítnuto proto, že je advokát nenapsal tak, jak požaduje zákon.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána tři rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je rovněž právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“).
16. Ústavní soud posuzoval dále včasnost a přípustnost ústavní stížnosti, přičemž shledal následující nedostatky. Stěžovatelka požadovala zrušit napadená tři rozhodnutí soudů v plném rozsahu, přičemž předestřela své námitky ohledně zápočtového listu, evidenčního listu i posudku z 26. 11. 1990. Z výše shrnutého průběhu celého občanskoprávního řízení však vyplývá, že okresní soud, krajský soud i Nejvyšší soud řešily celkem tři (oddělitelné) žalobní návrhy stěžovatelky, a sice návrhy (žaloby) týkající se zápočtového listu, posudku z 26. 11. 1990 a evidenčního listu. O žalobě týkající se zápočtového listu a posudku z 26. 11. 1990 rozhodoval okresní soud výroky I. a II. rozsudku č. j. 85 C 85/2011-148, které byly potvrzeny výrokem I. rozsudku krajského soudu č. j. 16 Co 1/2013-200, a následné dovolání stěžovatelky, týkající se zápočtového listu a daného posudku, bylo odmítnuto rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3109/2013-283. Jak zjistil Ústavní soud z vyžádaného soudního spisu, tento rozsudek Nejvyššího soudu byl doručen právnímu zástupci stěžovatelky dne 19. 3. 2014. Ústavní soud tedy na základě těchto zjištění konstatuje, že žalobní návrhy stěžovatelky týkající se zápočtového listu a posudku byly s konečnou platností vyřešeny posledně rekapitulovanými výroky rozhodnutí soudů, avšak stěžovatelka v nyní projednávané ústavní stížnosti nebrojila (petitem ani námitkami v textu ústavní stížnosti) proti I. výroku rozsudku krajského soudu č. j. 16 Co 1/2013-200, ani proti rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3109/2013-283, jakožto rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který jí zákon k ochraně jejích práv, a to ve vztahu k zápočtovému listu a posudku z 26. 11. 1990, poskytuje. Současně, i kdyby stěžovatelka (dodatečně) zahrnula tento rozsudek Nejvyššího soudu (v rozsahu týkajícím se zápočtového listu a posudku z 26. 11. 1990) do petitu ústavní stížnosti, shledal by Ústavní soud ústavní stížnost jako opožděnou, neboť dvouměsíční lhůta podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu stěžovatelce počala běžet již doručením daného dovolacího rozsudku dne 19. 3. 2014, zatímco ústavní stížnost byla podána až dne 5. 5. 2016. Ústavní soud tedy konstatuje, že v důsledku výše uvedeného nemohl být nyní (dále) předmětem ústavněprávního přezkumu výrok I. a II. napadeného rozsudku okresního soudu, a tedy námitky stěžovatelky týkající se žádání neplatnosti zápočtového listu a naopak platnosti posudku z 26. 11. 1990 se míjí předmětem nynějšího ústavněprávního přezkumu. Ve zbylém rozsahu (tj. ohledně námitek týkajících se evidenčního listu a nákladových výroků) je pak ústavní stížnost včasná a přípustná.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
17. Předmětem dalšího posouzení před Ústavním soudem tedy nadále mohl být „pouze“ III. a IV. výrok rozsudku okresního soudu, a dále celý napadený rozsudek krajského soudu č. j. 16 Co 1/2013-377 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 3846/2015-447. K posouzení zůstaly otázky týkající se žádání neplatnosti evidenčního listu a námitky vztahující se k nákladovým výrokům.
18. Ačkoliv stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že řízení o její žalobě na určení neplatnosti evidenčního listu má úzkou souvislost také s (dřívějším) řízením o její žalobě na určení neplatnosti výpovědi dané jí vedlejší účastnicí a řízením o stěžovatelčině návrhu na obnovu řízení o neplatnost výpovědi, Ústavní soud konstatuje, že nyní v ústavní stížnosti předestřené námitky stěžovatelky, které se týkají právě soudního řízení o neplatnost výpovědi a návazného řízení o jejím návrhu na obnovu řízení o neplatnost výpovědi, je třeba označit za zjevně neopodstatněné, neboť se nijak nestřetávají s předmětem nynějšího ústavněprávního přezkumu. Stěžovatelka v ústavní stížnosti žádá zrušit soudní rozhodnutí (výroky) vydaná ve věci její žaloby na určení neplatnosti evidenčního listu, přičemž v rámci ústavněprávního přezkumu těchto napadených rozhodnutí nelze otevírat již ukončená řízení, v nichž byla řešena odlišná otázka (ne)platnosti výpovědi vedlejší účastnice.
19. K uvedenému lze pro přehled (i pro další závěry učiněné níže) doplnit, že Ústavní soud ze své vlastní úřední činnosti zjistil (viz věci sp. zn. III. ÚS 310/95, IV. ÚS 327/97, IV. ÚS 429/05 a II. ÚS 453/01), že stěžovatelkou podaná žaloba o neplatnost výpovědi vedlejší účastnice byla zamítnuta rozsudkem okresního soudu ze dne 15. 5. 1995 sp. zn. 19 C 163/89, následně krajský soud k odvolání stěžovatelky prvostupňový rozsudek potvrdil rozsudkem ze dne 21. 9. 1995 sp. zn. 16 Co 419/95, poté dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 6. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1795/96, a ani Ústavní soud neshledal ústavní stížnost stěžovatelky opodstatněnou (usnesení ze dne 21. 11. 1997 sp. zn. IV. ÚS 327/97). Návrh stěžovatelky na obnovu řízení o její žalobě na neplatnost výpovědi byl zamítnut usnesením okresního soudu ze dne 11. 1. 2001 sp. zn. 19 C 143/98, následné odvolání stěžovatelky zamítl krajský soud usnesením ze dne 16. 5. 2001 sp. zn. 16 Co 51/2001, poté dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 19. 12. 2002 sp. zn. 20 Cdo 556/2002, a ani Ústavní soud neshledal ústavní stížnost stěžovatelky opodstatněnou (usnesení ze dne 13. 5. 2003 sp. zn. II. ÚS 453/01).
20. Ohledně údajů obsažených v evidenčním listu důchodového zabezpečení, vyhotoveného vedlejší účastnicí, je zřejmé, že podstatou námitek stěžovatelky v ústavní stížnosti je její tvrzení, podle kterého měla být správně od 11. 4. 1989 v pracovní neschopnosti z důvodu jejího zdravotního stavu, resp. jí od daného data měl být přiznán i invalidní důchod (nemohl s ní být tedy ani rozvázán pracovní poměr výpovědí vedlejší účastnice), což dokládá podle ní zejména posudek z 26. 11. 1990, na základě kterého měly soudy vyslovit i jí tvrzenou neplatnost evidenčního listu.
21. Ústavní soud ze své vlastní úřední činnosti (viz usnesení ze dne 21. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 2229/10 a ze dne 30. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 3751/13), ve spojení s rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 5. 2010 č. j. 3 Ads 2/2010-178 a ze dne 1. 11. 2013 č. j. 4 Ads 111/2012-135 (oba veřejně dostupné na stránkách www.nssoud.cz), zjistil následující.
22. Stěžovatelka se opakovaně domáhala přiznání invalidního důchodu (zpětně) od 11. 4. 1989, avšak bezvýsledně; invalidní důchod jí byl přiznán pouze od 3. 5. 1995 do 1. 3. 1997, a poté jí byl odebrán. I sama stěžovatelka shodně zmínila v ústavní stížnosti, že její žalobě ve věci správního rozhodnutí o nepřiznání invalidního důchodu (od 11. 4. 1989), vedené u krajského soudu pod sp. zn. 15 C 80/90, nebylo vyhověno. Naposledy byla žádost stěžovatelky o přiznání plného invalidního důchodu zpětně od 11. 4. 1989, kterou stěžovatelka podala právě v souvislosti s výpočtem jejího starobního důchodu v roce 2007 (aby dosáhla zvýšení počtu let doby pojištění zohledněných při výpočtu starobního důchodu), zamítnuta rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení dne 23. 5. 2007. Stěžovatelčině následné žalobě ani kasační stížnosti správní soudy nevyhověly. V daném řízení stěžovatelka považovala za stěžejní (také právě) posudek z 26. 11. 1990 (jímž byla shledána invalidní), avšak správní soudy na základě dalších podkladů (zejména spisu krajského soudu sp. zn. 15 C 80/990, dále posudku Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Ostravě ze dne 23. 10. 2008 a 19. 3. 2009, a srovnávacího posudku Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Brně ze dne 27. 8. 2009) uzavřely, že napadené správní rozhodnutí o nepřiznání invalidního důchodu od 11. 4. 1989 není nezákonné (stěžovatelka od daného data neměla pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti v rozsahu, jenž by mohl vést k přiznání částečného, natožpak plného invalidního důchodu; sama Posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Brně přezkoumala svůj předchozí, stěžovatelkou poukazovaný, posudek z 26. 11. 1990, a konstatovala, že šlo o „posudkový omyl“).
23. Česká správa sociálního zabezpečení přiznala stěžovatelce od 27. 4. 2007 starobní důchod rozhodnutím ze dne 22. 3. 2011, ve spojení s rozhodnutím o námitkách stěžovatelky ze dne 21. 4. 2011. Následná žaloba a kasační stížnost stěžovatelky byly správními soudy zamítnuty. V tomto soudním řízení stěžovatelka (rovněž) namítala, že při výpočtu starobního důchodu měly být zohledněny i její pojistné doby od 11. 4. 1989, resp. mělo být zohledněno, že měla správně být od 11. 4. 1989 (nadále) v pracovní neschopnosti, příp. měla od tohoto data nárok na invalidní důchod (od 10. 4. 1989 jí byla pracovní neschopnost údajně svévolně ukončena; okresní soud ve věci sp. zn. 19 C 163/89 nesprávně nevyhověl její žalobě na určení neplatnosti výpovědi vedlejší účastnice). Současně namítala, že doba od 11. 4. 1989 do 31. 12. 1992 měla být zohledněna jako pojistná doba i z důvodu politické perzekuce. Správní soudy uvedly, že stěžovatelce byla doba od 11. 4. 1989 do 31. 7. 1989 (den ukončení pracovního poměru u vedlejší účastnice) zohledněna Českou správou sociálního zabezpečení jako pojistná doba. Pro zohlednění doby od 1. 8. 1989 do 31. 12. 2002 by stěžovatelka musela osvědčit splnění podmínek podle zákona č. 87/1992 Sb., o mimosoudní rehabilitaci, na který poukazovala, což se však nestalo (nebyla určena neplatnost výpovědi vedlejší účastnice; stěžovatelka nepředložila ani osvědčení, že důvodem ukončení pracovního poměru byly skutečnosti podle §21 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudní rehabilitaci). Podle správních soudů konečně nemohla být stěžovatelce doba od 11. 4. 1989 do 31. 12. 1992 zohledněna jako pojistná doba z důvodu plného invalidního důchodu, neboť za danou dobu jí nebyl přiznán.
24. S ohledem na takto zjištěné skutečnosti Ústavní soud konstatuje zjevnou neopodstatněnost námitek stěžovatelky směřujících proti závěrům soudů ve věci evidenčního listu. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Ve věci stěžovatelky má pak Ústavní soud za to, že soudy do ústavně zaručených práv stěžovatelky nezasáhly. Jak je z výše uvedené rekapitulace odůvodnění napadených rozhodnutí a z dalších výše uvedených zjištění Ústavního soudu patrno, soudy dostatečně a přiléhavě odůvodnily svůj závěr, podle kterého žalobě stěžovatelky nemůže být vyhověno; jejich závěry nepovažuje Ústavní soud za nelogické či excesivní, naopak je zřejmé, že stěžovatelkou požadovaná úprava evidenčního listu není podložena relevantními skutečnostmi. Stěžovatelka v ústavní stížnosti toliko opakovaně poukazuje na své (subjektivní) přesvědčení o řádně omluvené absenci v práci od 11. 4. 1989 (resp. správnosti závěru o invaliditě v posudku z 26. 11. 1990), a na svůj nesouhlas s výpovědí vedlejší účastnice, které však za výše uvedených zjištěných skutečností nemohou vést ke změně v evidenčním listu a vyhovění žalobě ze strany občanskoprávních soudů.
25. Pokud stěžovatelka vznáší námitku podjatosti soudce JUDr. Otakara Pochmona, z vyžádaného soudního spisu vyplývá, že tento soudce byl členem rozhodujícího senátu krajského soudu. Stěžovatelka namítla podjatost daného soudce po vydání rozsudku krajského soudu č. j. 16 Co 1/2013-200, o které rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 17. 6. 2014 č. j. Nco 22/2014-320 tak, že daný soudce (ani další dva soudci daného senátu krajského soudu) není vyloučen z projednání a rozhodnutí věci; ústavní stížnost stěžovatelky proti tomuto usnesení byla pro nepřípustnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2572/14. Stěžovatelka podala po vydání rozsudku krajského soudu č. j. 16 Co 1/2013-200 i žalobu pro zmatečnost, ve které rovněž namítala podjatost daného soudce; okresní soud tuto žalobu zamítl (jak zjistil Ústavní soud, žaloba je u něj vedena pod sp. zn. 26 C 123/2013) a v současné době probíhá odvolací řízení. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vznáší tytéž výhrady proti danému soudci, spočívající v podstatě v tom, že rozhodoval i v její předchozí věci žaloby na neplatnost výpovědi, přičemž stěžovatelka nebyla spokojena s výsledkem daného řízení a nelze očekávat, že by daný soudce rozhodoval nyní opačně. Ústavní soud zde pro stručnost odkazuje na závěry vyslovené v uvedeném usnesení Vrchního soudu v Olomouci, neboť má za to, že se námitkou podjatosti dostatečně zabýval a své závěry přehledně a logicky rovněž odůvodnil; Ústavní soud zde neshledal exces vedoucí k nutnosti jeho zásahu. K námitce podjatosti řešené v rámci žaloby pro zmatečnost pak Ústavní soud poukazuje na zásadu subsidiarity ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
26. Ústavní soud má za zjevně neopodstatněné také námitky stěžovatelky týkající se nákladových výroků soudů. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatelka nebyla ve věci v žádném stupni soudů úspěšná ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř.; soudy rozhodly o náhradě nákladů řízení podle základní zásady úspěšnosti. Okresní soud jí uložil náhradu nákladů prvostupňového řízení 20 700 Kč, krajský soud náhradu nákladů odvolacího řízení 26 439 Kč, a Nejvyšší soud náhradu nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč. Okresní soud neshledal důvody pro aplikaci moderačního oprávnění podle §150 o. s. ř. s tím, že stěžovatelka svou žalobou (znovu) zpochybňuje skutečnosti a právní závěry, které již byly pravomocně v jiných souvisejících řízeních vyřešeny a které jí musely být zřejmé (současně při výpočtu výše nákladů vycházel z ustanovení §151 odst. 2 věta první za středníkem o. s. ř.). Krajský soud neshledal důvodným odvolání stěžovatelky proti danému prvostupňovému nákladovému výroku, a rovněž ohledně náhrady nákladů odvolacího řízení (vč. nákladů prvního dovolacího řízení) rozhodl podle zásady úspěšnosti. Také krajský soud vypočetl náklady podle jednotlivých úkonů právní služby (jednotlivé úkony tedy rovněž posuzoval, obdobně jako okresní soud). Náklady vedlejší účastnice shledal jako účelné s tím, že jako obchodní společnost, a nikoliv orgán veřejné moci či veřejnoprávní korporace, se vedlejší účastnice mohla (měla právo) nechat zastoupit advokátem, a stěžovatelka si této okolnosti měla být vědoma. Obdobně jako okresní soud pak neshledal důvod pro moderaci; poukázal na smysl §150 o. s. ř. s tím, že k jeho použití nepostačuje pouze skutečnost, že stěžovatelka splňuje podmínky osvobození od soudních poplatků, naopak je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci (včetně té zmíněné již okresním soudem). Nejvyšší soud rovněž uložil náhradu nákladů podle zásady úspěšnosti a zjevně neshledal důvod ani pro moderaci. K uvedenému lze doplnit, že v řízení bylo stěžovatelce ve všech stupních z důvodu jejích majetkových poměrů přiznáno individuální osvobození od soudních poplatků, a byl jí také (na náklady státu) ustanoven zástupcem advokát (č. l. 71, 246, 422 spisu). Ústavní soud dospěl k závěru, že okresní i krajský soud se otázkou účelnosti nákladů řízení vedlejší účastnice i otázkou možné aplikace moderace ve prospěch stěžovatelky řádně zabývaly, a jejich závěry jsou přehledně a přiléhavě rozvedeny v odůvodnění napadených rozhodnutí. Zcela logicky, a nikoliv nespravedlivě stěžovatelce vyložily, že pouhá skutečnost jejích horších majetkových poměrů, ani skutečnost, že druhý účastník řízení má právní oddělení, neznamená „automaticky“ vyloučení zásady úspěšnosti ani neúčelnost nákladů vynaložených na advokáta; je nutno přihlédnout ke všem okolnostem řízení. K nákladům uloženým před Nejvyšším soudem lze pak současně konstatovat jejich rozsahovou bagatelnost, jež sama o sobě vede Ústavní soud k ještě větší zdrženlivosti.
27. Stěžovatelka navrhla konečně také to, aby její věc byla „přeložena“ mimo působnost krajského soudu (zřejmě tím mínila po případném vyhovění její ústavní stížnosti), avšak Ústavní soud není kompetentní rozhodovat (namísto obecných soudů) o delegaci vhodné.
28. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou, neboť neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky v důsledku námitek jí uplatněných. V dalších specifikovaných částech ji pak odmítl pro nepřípustnost nebo nepříslušnost podle §43 odst. 1 písm. d) a e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu