ECLI:CZ:US:2017:3.US.1674.17.1
sp. zn. III. ÚS 1674/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Renáty Chudé, zastoupené Mgr. Jiřím Janíkem, advokátem, sídlem Lidická 613, Frýdek-Místek, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. března 2017 č. j. 21 Cdo 5862/2016-220, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. srpna 2016 č. j. 16 Co 116/2016-172 a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. ledna 2016 č. j. 85 C 82/2015-132, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Základní školy Ostrava-Michálkovice, U Kříže 28, příspěvkové organizace, sídlem U Kříže 28, Ostrava-Michálkovice, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka dne 2. 2. 2015 obdržela od vedlejší účastnice řízení výpověď podle §52 písm. g) zákoníku práce (zákon č. 262/2006 Sb.) z důvodu závažného porušování povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se ke stěžovatelkou vykonávané práci "vedoucí školní jídelny". Stěžovatelka se pak žalobou domáhala určení neplatnosti této výpovědi. Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") žalobu stěžovatelky zamítl.
3. Tento závěr v napadeném rozsudku potvrdil rovněž Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud"). Závažné porušení povinností stěžovatelky jakožto zaměstnankyně vedlejší účastnice řízení bylo spatřováno okresním soudem i krajským soudem v tom, že stěžovatelka z bankovního účtu zaměstnavatele neoprávněně uhradila finanční částku (v šesti platbách) za dovoz obědů v celkové výši 60 000 Kč na jiný účet; stěžovatelka tak jednala v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele.
4. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, neboť shledal, že rozhodnutí krajského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti hodnocení důkazů, jak jej obecné soudy provedly. V přijatém závěru o tom, že v její věci byl dán výpovědní důvod, spatřuje extrémní rozpor se zjištěními, která lze učinit z provedeného dokazování. Dále uvádí, že obecné soudy se nikterak nevypořádaly s její argumentací, že výpověď je účelová, a to s ohledem na vypjaté vztahy mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí řízení; ty vedly stěžovatelku k podání trestního oznámení vůči vedení vedlejší účastnice řízení.
6. V "rozšířeném odůvodnění" ústavní stížnosti stěžovatelka k hodnocení důkazů okresním soudem poukazuje na to, že z provedeného dokazování podle ní nevyplynulo, že by měla povinnost vyžádat si předchozí svolení vedoucího zaměstnance k provedení každé jednotlivé platby. Okresní soud toto tvrzení podle stěžovatelky nesprávně opřel o výpověď jediné, nadto nepříliš věrohodné svědkyně Horákové, aniž by zohlednil řadu dalších listinných důkazů, svědčících o opaku. Krajský soud pak uvedenou nesprávnost hodnocení provedených důkazů v napadeném rozhodnutí nezohlednil. Stěžovatelka tvrdí, že dispoziční oprávnění k účtu zaměstnavatele měla s tím, že k úhradám jednotlivých faktur bylo potřeba pouze jejich dodatečné formální schválení. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že nemohla důvodně předpokládat, že ředitel školy předmětné platby dodatečně schválí; to nemá oporu v provedeném dokazování. Stěžovatelce nebylo nikdy nikým sděleno omezení v provádění plateb za dovážené potraviny. Vzhledem k tomu, že předmětné platby nebyly dodatečně ze strany vedlejšího účastníka řízení schváleny, rozhodla se stěžovatelka z opatrnosti zajistit jejich zpětný převod na účet zaměstnavatele. O skutečnosti, že ředitel školy dodatečně neschválil stěžovatelkou provedených šest sporných plateb, se stěžovatelka dozvěděla až z písemné výpovědi, aniž by se vedení školy obtěžovalo předtím stěžovatelku o neschválení těchto plateb informovat. To považuje stěžovatelka za rozporné s dobrými mravy.
7. Porušení práva na přístup k soudní ochraně ze strany dovolacího soudu stěžovatelka spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí je ryze "strojovou záležitostí", bez výraznější známky individualizace konkrétního případu. K tomu poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2016 sp. zn. 21 Cdo 2493/2016, které je prakticky totožné, ačkoli jde o rozhodnutí ve zcela jiné věci. Stěžovatelka rovněž kritizuje postup dovolacího soudu i v tom směru, že pokud v dovolání stěžovatelky byly zjištěny vady, pak na ně měla být dovolacím soudem včas upozorněna a mělo jí být umožněno tyto vady odstranit (§241b odst. 3 občanského soudního řádu). Jelikož se tak nestalo, neměl Nejvyšší soud k dotčeným vadám dovolání přihlížet. K tomu stěžovatelka poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2015 sp. zn. I. ÚS 354/15 (N 198/79 SbNU 251).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud předně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Ústavní soud proto přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost (viz níže), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud připomíná notorietu, že dovolání je procesním úkonem, jehož podstatné části jsou vymezeny dikcí §241a odst. 2 občanského soudního řádu. Chybí-li některá ze zákonných náležitostí, jde o úkon vadný. Z konstrukce uvedeného ustanovení vyplývá, že jednou, nikoliv jedinou, obsahovou náležitostí řádného dovolání, je tvrzení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Občanský soudní řád (zejména po novelizaci provedené zákonem č. 404/2012 Sb.) reguluje předpoklady přípustnosti dovolání, jako mimořádného opravného prostředku, v §236 až 239. Samotná mimořádnost tohoto opravného prostředku se projevuje v několika aspektech, kromě jiného i v přísně regulovaných předpokladech přípustnosti. Občanský soudní řád nejprve stanoví obecně množinu rozhodnutí, proti nimž je dovolání přípustné (§236 odst. 1), což pak blíže pozitivně upřesňuje významem řešené otázky hmotného nebo procesního práva reflektující její závažnost pro judikaturní praxi a korespondující pozici Nejvyššího soudu v této oblasti (§237, s doplňky v §238a) a negativně prostřednictvím výluk, např. zájmem na nezpochybnitelnosti pravomocných rozhodnutí, bagatelní výší peněžitého plnění aj. (§238). Z této právní úpravy pak vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní otázku a posléze ji zařadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti, v nichž jde o diformitu, o chybějící prejudikaturu, o potřebu sjednocení dovolací judikatury, nebo o požadavek na judikaturní odklon.
12. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné podle
§237 o. s. ř., neboť shledal, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Ta je ve stručném odůvodnění napadeného rozhodnutí reprezentována judikaturou zabývající se otázkou výkladu vázanosti soudu kvalifikací porušení povinností zaměstnance, provedené zaměstnavatelem, otázkou hodnocení stupně intenzity porušení povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahujících se k zaměstnancem vykonávané práci a hledisek pro vymezení relativně neurčité hypotézy právní normy a otázkou výkladu §301 písm. d) zákoníku práce. K námitce stěžovatelky Nejvyšší soud osvětlil, proč jí odkazovaná judikatura na projednávanou věc nedopadá (odlišný skutkový stav projednávané věci). Jakkoli stěžovatelka napadá "strojovost" napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, v ústavní stížnosti neuvádí, v jakých aspektech toto rozhodnutí na její případ nedopadá. Stěžovatelka v ústavní stížnosti ani neuvádí, v jakých ohledech měl Nejvyšší soud pochybit stran závěru o nepřípustnosti jejího dovolání. Samotná typová podobnost odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s jinými, byť skutkově odlišnými případy, nemůže být bez dalšího důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.
13. Nadto nelze odhlédnout od části odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž se Nejvyšší soud věnuje konkrétním námitkám stěžovatelky (zpochybnění skutkových zjištění a hodnocení důkazů), které však nemohly založit přípustnost dovolání. V ústavní stížnosti stěžovatelka nespecifikuje, k odstranění jakých vad měla být ze strany dovolacího soudu vyzývána. V nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 354/15, na nějž stěžovatelka poukazuje, byla řešena situace, kdy Nejvyšší soud dovolání odmítl (podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř.) z důvodu, že vůbec neobsahovalo zákonem požadované údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. V případě stěžovatelky však Nejvyšší soud k posouzení přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. přistoupil.
14. Napadá-li stěžovatelka způsob, jakým okresní soud a krajský soud vyhodnotily zjištěný skutkový stav v její věci, Ústavní soud připomíná, že není v zásadě povolán k tomu, aby přehodnocoval dokazování prováděné před obecnými soudy, nejsou-li jím porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Správností hodnocení důkazů obecnými soudy se Ústavní soud zabývá jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny. V této souvislosti Ústavní soud již několikrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Takový extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry zde však Ústavní soud neseznal.
15. Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu, námitka stěžovatelky, že měla dispoziční oprávnění k účtu zaměstnavatele, byla řádně vypořádána. Tato námitka, i kdyby měla své opodstatnění, totiž nijak nevyvrátila jednání stěžovatelky v rozporu s §301 písm. d) zákoníku práce, v němž je zakotvena povinnost zaměstnanců "řádně hospodařit s prostředky svěřenými jim zaměstnavatelem a střežit a ochraňovat majetek zaměstnavatele...a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele". Toto porušení spočívalo v tom, že se stěžovatelka ocitla ve střetu svých osobních finančních zájmů (finanční prostředky převedla na účet obchodní společnosti, v níž byla jediným společníkem a její manžel jediným jednatelem) se zájmy vedlejší účastnice řízení, když okolnosti tohoto střetu jsou v napadených rozsudcích podrobně popsány. Závěr soudů, že tento střet zájmů objektivně hrozil a byl "zcela zjevný i pro nestranného hodnotitele", nelze považovat za nekorespondující zjištěnému skutkovému stavu. Ostatně stěžovatelka v ústavní stížnosti proti tomuto zjištění nesnáší relevantní argumentaci. Její dílčí námitky (podání trestního oznámení na vedení vedlejší účastnice řízení a s tím spojené tvrzení o účelovosti podané výpovědi) pak nelze ve světle těchto zjištění považovat ve vztahu k přijatému závěru o oprávněnosti výpovědi za relevantní.
16. S ohledem na tyto důvody Ústavní soud neshledal, že by napadenými soudními rozhodnutími byla porušena tvrzená práva stěžovatelky. Postupoval proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu