ECLI:CZ:US:2017:3.US.1713.17.1
sp. zn. III. ÚS 1713/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele P. N., zastoupeného Mgr. Zbyňkem Čermákem, advokátem, sídlem Gočárova třída 504/54, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017 sp. zn. 4 Tdo 1626/2016, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. srpna 2016 sp. zn. 10 To 124/2016 a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 14. března 2016 sp. zn. 11 T 194/2015, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Náchodě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Náchodě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 28, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Náchodě (dále jen "okresní soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal podle skutkové věty výroku o vině daného rozsudku vinným pod bodem 1) trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen "tr. zákon"), pod bodem 2) přečinem zpronevěry podle §206 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), pod bodem 3) trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zákona a pod bodem 4) zločinem zpronevěry podle §206 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku. Okresní soud za tyto trestné činy stěžovateli uložil podle §206 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání dva a půl roku, jehož výkon podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), stěžovateli uložil povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené náhradu škody v konkretizované částce.
3. O stěžovatelem podaném odvolání proti rozsudku okresního soudu rozhodl Krajský soud v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") rubrikovaným usnesením tak, že ho podle §256 tr. řádu zamítl.
4. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu coby zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že soudy porušily jeho právo na spravedlivou odměnu tím, že se nevypořádaly řádně s jeho obhajobou odvíjející se z tvrzení, že práce, za které měl obdržet peněžní prostředky, skutečně a nad rámec povinností jednatele obchodní společnosti konal.
6. Veškeré peněžní prostředky, které si stěžovatel nechal vyplatit nad rámec odměny jednatele, považují soudy za finanční prostředky zpronevěřené bez ohledu na skutečnost, že většina svědků, a to i zastupujících poškozenou, uvedla, že stěžovatel činnosti nad rámec jednatelství skutečně vykonával a nejméně "držel pravidelně pohotovosti" a prováděl opravářské a údržbářské práce společně se zaměstnancem Hurdálkem. Mzdu si nevyplácel v celé výši, protože chtěl šetřit mzdové prostředky; vyplácel si toliko částky, které odpovídaly práci odvedené nad rámec funkce jednatele.
7. Soudy rovněž nesprávně posoudily výši vzniklé škody, když byl zavázán k povinnosti nahradit způsobenou škodu, aniž by byla její výše řádně objasněna. V této souvislosti stěžovatel zpochybňuje výpočet, který provedl Ing. Jiří Ficbauer, CSc., MBA.
8. Soudy pochybily i tím, že poškozené přiznaly nárok na náhradu škody v částce 203 729,46 Kč, což jsou výdaje, které musela uhradit na pojistném na sociálním zabezpečení a zdravotním pojištění, aniž by však vzaly v úvahu, že tyto částky byla povinná platit podle smlouvy o výkonu funkce jednatele.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
11. Přes odkazovaná ustanovení Ústavy je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice se soudy převážně uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
12. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na řádný proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
13. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
14. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, a proto odkazuje na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
15. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovateli již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.
16. Soudy se podrobně zabývaly pracovněprávním základem posuzované věci a dospěly k závěru, že pracovní poměr ředitele a topiče, který měl mít stěžovatel u poškozené společnosti, prokazatelně skončil ke dni 28. 6. 2006. Namítá-li stěžovatel, že článkem 4 smlouvy o pověření a výkonu funkce jednatele společnosti ze dne 28. 6. 2006 nedošlo k ukončení jeho pracovního poměru ředitele a topiče, soudy konstatovaly, že obsah tohoto článku vyznívá zcela jednoznačně tak, že došlo k ukončení všech předchozích smluv a ujednání mezi ním a poškozenou společností, čímž lze rozumět i ukončení pracovního poměru. Stěžovatelem prosazovaný výklad nedává najevo, jakých jiných smluv než pracovního poměru by se předmětný článek v konkrétní rovině týkal. Stěžovatel až do zjištění nesrovnalosti v účetnictví poškozené nikdy svědkům neuváděl, že jeho pracovní poměr neskončil a že mu nadále náleží za údajný výkon funkce ředitele a topiče v pracovním poměru mzda.
17. Stěžovatel obrací pozornost rovněž k čl. 28 Listiny, podle kterého zaměstnanci mají právo na spravedlivou odměnu za práci a na uspokojivé pracovní podmínky, přičemž podrobnosti stanoví zákon. Stěžovatel se tudíž domáhá horizontálního účinku práv zakotvených v Listině (tzv. Drittwirkung), nicméně přehlíží druhou větu tohoto článku (jak bylo uvedeno, soudy dospěly k závěru, že pracovní poměr ředitele a topiče byl ukončen smlouvou ze dne 28. 6. 2006) a ani neargumentuje ve prospěch závěru, že dané normativní řešení a jeho konkrétní aplikace neobstojí z hlediska testu racionality, tj. že došlo k zásahu do esenciálního obsahu (podstaty a smyslu) práva podle čl. 28 Listiny. Řečené nikterak nekoliduje ani s nálezem Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 190/15, který se týká smluvní volnosti a souběhu funkcí předsedy představenstva a generálního ředitele akciové společnosti v pracovněprávním poměru.
18. Pakliže stěžovatel oponuje odbornému vyjádření Ing. Jiřího Ficbauera, CSc., MBA, stojí za připomenutí, že podle soudů výše jednotlivých neoprávněně vyplacených částek byla zjištěna ze mzdových listů, a tedy pro řádné stanovení výše způsobené škody jako znaku zvolených skutkových podstat nebylo odborného vyjádření ani potřeba.
19. Namítá-li stěžovatel, že do výše přiznané škody byla zahrnuta i škoda, která není v příčinné souvislosti se skutkem, jímž byl spáchán trestný čin, dlužno konstatovat, že poškozená společnost požadovala na náhradě škody i částku, kterou musela uhradit na pojistném na sociálním zabezpečení a zdravotním pojištění z neoprávněně vyplacených odměn. Soudy poškozené společnosti přiznaly na náhradě škody rovněž předmětnou částku, když shledaly, že její vyplacení bylo v příčinné souvislosti s trestnou činností stěžovatele, neboť když by si neoprávněně nenechal vyplatit odměny, nemusela by poškozená společnost dané zákonné odvody uhradit. Tedy i o tuto částku došlo ke zmenšení majetku poškozené společnosti.
20. V této souvislosti Ústavní soud opět připomíná, že rámec, ve kterém (obecné) soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování formuloval již v nálezu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. K takové situaci však v posuzované věci nedošlo.
21. Stěžovatel do petitu ústavní stížnosti zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Patří se zaznamenat, že jeho kvalifikace dovolání, coby zjevně neopodstatněného [§265i odst. 1 písm. e) tr. řádu], z ústavněprávních hledisek obstojí.
22. Považuje-li stěžovatel přezkum skutkových závěrů krajského soudu ze strany soudu dovolacího za nepřiměřeně omezený, stojí za zmínku, že právo na odvolání v trestních věcech je garantováno především čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Ústavní soud již několikrát v minulosti konstatoval, že Úmluva v tomto směru výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení, avšak ani Listina ani žádná mezinárodní smlouva neupravuje právo na jakýkoli přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího řádného, či dokonce mimořádného opravného prostředku (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2013 sp. zn. I. ÚS 4712/12), vypořádá-li se odvolací soud dostatečně se všemi stěžovatelovými námitkami [srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)]. Ústavní soud považuje rovněž za vhodné připomenout, že sám ESLP dovodil pravomoc státu stanovit, zda přezkum soudního rozhodnutí ve smyslu čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě nebude limitován toliko na otázky právní (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 30. 5. 2000 ve věci Loewenguth v. Francie, stížnost č. 53183/99, oddíl 2) či kontrolu absence svévole (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 12. 4. 2001 ve věci Waridel v. Švýcarsko, stížnost č. 39765/98).
23. Určující je, že dovolací soud respektoval nosné důvody nálezu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), kde Ústavní soud v restriktivním výkladu dovolacího důvodu spatřoval porušení zejména čl. 4 a čl. 90 Ústavy, když uvedl, že "... je třeba vyjít z premisy, že soudy poskytují jednotlivci ochranu jeho práv (čl. 90 Ústavy); tuto premisu musí mít soud na vědomí vždy, když rozhoduje o právech jednotlivce. Rozhodování soudu (...) se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce tím spíše, že čl. 4 Ústavy staví základní práva pod ochranu soudní moci".
24. Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
25. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu