ECLI:CZ:US:2017:3.US.174.17.1
sp. zn. III. ÚS 174/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Müllera, zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem, sídlem K Brusce 124/6, Praha 6 - Hradčany, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. října 2016 č. j. 28 Cdo 1604/2016-129, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. října 2015 č. j. 24 Co 79/2015-106 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 22. listopadu 2013 č. j. 52 C 50/2010-88, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, a Státního statku hl. m. Prahy "v likvidaci", sídlem Holečkova 106/8, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavní právo na nedotknutelnost vlastnictví podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na pokojné držení majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a právo na spravedlivý proces podle čl. 90 Ústavy a čl. 36 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaného spisu obvodního soudu sp. zn. 52 C 50/2010, vyplývá, že stěžovatel podal u obvodního soudu žalobu "proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 22. 3. 2010 č. j. PÚ 921/96", kterou se domáhal nahrazení tohoto rozhodnutí výrokem soudu, jímž by bylo určeno, že je vlastníkem identifikovaného pozemku v kat. úz. Troja. Obvodní soud rozsudkem ze dne 22. 11. 2013 č. j. 52 C 50/2010-88 žalobu zamítl, protože vyšel ze zjištění, že předmětný pozemek, původně ve vlastnictví stěžovatelova dědečka, byl ke dni účinnosti dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. (30. 10. 1945) konfiskován, o čemž bylo rozhodnuto hromadným konfiskačním výměrem tehdejšího Magistrátu hl. m. Prahy, referátu pro národní správu majetku. Dále uvedl, že pozemek byl na základě nepravdivého prohlášení dědiců, že se na majetek stěžovatelova dědečka nevztahují konfiskační dekrety, odevzdán stěžovatelově matce, jejímž právním nástupcům byla pravomocnými rozsudky z konce 50. let uložena povinnost převést pozemek zpět na stát. Námitku vydržení vlastnického práva obvodní soud odmítl z důvodu její uplatnitelnosti toliko v řízení, v němž byla tato povinnost uložena, a poznamenal, že o vydržení vlastnického práva stěžovatelem nelze uvažovat pro zjevný nedostatek dobré víry. V závěru pak dodal, že soudu nepřísluší zkoumat oprávněnost uplatnění konfiskačního dekretu, neboť k němu došlo před 25. 2. 1948, a ochrany vlastnického práva, jež zaniklo před zmíněným datem, se nyní není možné domáhat dle obecných ani zvláštních restitučních předpisů (s odkazem na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05), a že stěžovatel neprokázal, že by předmětný pozemek přešel na stát některým ze způsobů popsaných v §6 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, podle něhož se vydání domáhal.
3. Na základě stěžovatelova odvolání přezkoumal uvedený rozsudek obvodního soudu městský soud, jenž ho rozsudkem ze dne 5. 10. 2015 č. j. 24 Co 79/2015-106 potvrdil. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu zdůraznil, že na matku stěžovatele nemohlo vlastnické právo nikdy přejít především z toho důvodu, že jako dědička se mohla stát vlastníkem věci až jejím odevzdáním prostřednictvím odevzdací listiny, přitom předmětný pozemek ji nemohl být odevzdán, neboť byl ještě před skončením dědického řízení odňat z ležící pozůstalosti a zkonfiskován. Nebyla-li tedy nikdy vlastníkem, nemohla ani ona, ani po její smrti (zemřela dne 7. 11. 1958) právní nástupci vlastnické právo pozbýt rozhodnutími soudu z roku 1958, resp. 1959. Na závěr dodal, že stěžovatelova dědečka nelze považovat za oprávněnou osobu dle §2 zák. č. 243/1992 Sb., neboť podmínky vyžadované tímto předpisem (mj. československé státní občanství) musela splňovat osoba, jíž byl majetek dekretem odňat. V otázce namítaného vydržení pak městský soud stručně odkázal na posouzení daného aspektu obvodním soudem.
4. Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel dovoláním, jehož přípustnost spatřoval ve dvou formulovaných otázkách, o kterých dovolací soud dosud nerozhodoval: 1) Zda mohlo (muselo) vlastnické právo k nemovitosti rakouského občana přejít na stát konfiskací dle zmiňovaného dekretu, aniž by přitom byla zjišťována národnost původního vlastníka. 2) Mohla vlastnické právo k nemovité věci, které přešlo na stát z původního vlastníka, nabýt jeho dcera, která byla občanem Československa a bezúhonnou osobou české národnosti. K oběma otázkám pak formuloval argumenty o jejich nesprávném právním posouzení. Podle Nejvyššího soudu však na stěžovatelovo dovolání nelze pohlížet jako na přípustné, neboť nastíněné otázky již byly v jeho rozhodovací praxi řešeny a jejich posouzení městským soudem se judikaturním závěrům nikterak nepříčí; stěžovatel nepředestřel k řešení žádnou z otázek ve smyslu §237 občanského soudního řádu, a proto ho usnesením ze dne 3. 10. 2016 č. j. 28 Cdo 1604/2016-129 odmítl. V odůvodnění reagoval na obě stěžovatelem vymezené otázky. K první otázce především upozornil na okolnost, že stěžovatel pomíjí, že konfiskační výměr je správním aktem, jímž je soud vázán a jehož správnost (tedy ani to, zda byly dány předpoklady konfiskace) není v zásadě oprávněn zkoumat. Prověřit může toliko, jestli jde o správní akt (a nikoliv paakt), byl-li vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný. Podmínkami konfiskace by se soud mohl zabývat, jen pokud by šlo o správní rozhodnutí vydané po 25. 2. 1948, a to v rámci restitučního řízení, přitom posuzování korektnosti konfiskace dle dekretů prezidenta (mj. i č. 108/1945 Sb.), jež byla zákonným aktem, a na ni navazujících správních rozhodnutí brání i princip právní jistoty, neboť k odnětí vlastnického práva došlo před více než šedesáti lety (a odkázal na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005 sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 a svoji judikaturu). Ke stěžovatelovým výtkám proti zjištěním týkajícím se německé národnosti původního vlastníka, o němž postrádal dostatečně provedené dokazování, poznamenal, že námitkami tohoto charakteru stěžovatel míří proti skutkovým zjištěním nalézacích soudů, jež ovšem dovolacímu přezkumu podléhat nemohou. K druhé otázce objasnil předpoklady vydržení podle příslušných právních předpisů (s odkazy na řadu rozhodnutí), a to s důrazem na podmínku dobré víry, kterou soudy u stěžovatelovy matky i u stěžovatele samotného vyloučily.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel, po obsáhlém vymezení skutkových okolností jeho údajného nároku, včetně deskripce průběhu soudního řízení, polemizuje se závěry obecných soudů přijatými ke dvěma jím formulovaným otázkám (viz otázky, které vymezil v dovolání). Zaujímá k nim - zejména k problematice vydržení vlastnického práva jeho matkou - vlastní názory a uzavírá, že pokud mu předmětný pozemek nebyl vydán, jde o podstatný zásah do jeho práva držet majetek a uplatnit své restituční právo jako právo majetkové povahy, čímž došlo k porušení čl. 11 odst. 4 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě; závěr o neexistenci dobré víry jeho matky považuje za porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 90 Ústavy a čl. 36 Listiny.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního práva" pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)]. Ústavněprávním požadavkem je řádné, srozumitelné a logické odůvodnění soudního rozhodnutí.
8. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť neshledal základní předpoklad opodstatněnosti individuální ústavní stížnosti, jímž je existence zásahu do základních práv nebo svobod stěžovatele.
9. Ústavní soud se - v souladu se svojí působností (bod 7.) - ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základních práv, zejména práva držet majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny (nikoliv čl. 11 odst. 4, jak stěžovatel opakovaně uvádí), ev. na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, a konstatuje, že k jejich porušení napadenými rozhodnutími, ani postupem obecných soudů předcházejících jejich vydání, nedošlo. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy v otázce existence jeho restitučního nároku, jehož důvodnost podporuje argumenty proti naplnění předpokladů konfiskace majetku jeho dědečka a na podporu pro splnění podmínek vydržení jeho matkou. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je tak pouhou polemikou se závěry obecných soudů. Ústavní soud přitom shledal, že důvody, pro které obecné soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje a kvituje, že obecné soudy se oběma zásadními otázkami zevrubně zabývaly (srov. zejména str. 6 a 7 odůvodnění rozsudku obvodního soudu, str. 4 a 5 odůvodnění rozsudku městského soudu a str. 3 a 4 odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu). Přijatým právním závěrům nelze - z ústavněprávního pohledu - nic vytknout.
10. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomuto závěru nepovažoval Ústavní soud za efektivní vyzývat stěžovatele k odstranění vad plné moci (plná moc k podání ústavní stížnosti je označena datem shodným s datem udělení plné moci k zastupování před obvodním soudem, tj. dnem 21. 5. 2010).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu