ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.1604.2016.1
sp. zn. 28 Cdo 1604/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce K. M. , S. G., zastoupeného JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, za účasti 1. České republiky – Státního pozemkového úřadu , IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, a 2. Státního statku hl.m. Prahy „v likvidaci“ , IČ 000 64 092, se sídlem v Praze 5, Holečkova 8, zastoupeného Mgr. Renatou Zemanovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Turnovského 497/2, o žalobě proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 22. 3. 2010, č. j. PÚ 921/96 , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 52 C 50/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. října 2015, č. j. 24 Co 79/2015-106, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 22. 11. 2013, č. j. 52 C 50/2010-88, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal nahrazení shora citovaného rozhodnutí správního orgánu rozsudkem, který by určil, že vlastníkem blíže specifikované nemovitosti je žalobce (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že předmětný pozemek, původně ve vlastnictví E. B. – dědečka žalobce, byl ke dni účinnosti dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb. (30. 10. 1945) konfiskován, o čemž bylo rozhodnuto hromadným konfiskačním výměrem tehdejšího Magistrátu hl. m. Prahy, referátu pro národní správu majetku. Nemovitost navzdory tomu přešla po provedeném dědickém řízení dne 18. 2. 1948 prostřednictvím odevzdací listiny do vlastnictví J. R. (dcery původního vlastníka a matky nynějšího žalobce). Jelikož se tak stalo na základě nepravdivého prohlášení dědiců, že se na majetek zůstavitele nevztahují konfiskační dekrety, byla následně J. R. rozsudkem Lidového soudu civilního v Praze ze dne 28. 8. 1958, sp. zn. 9 C 15/58, potvrzeným rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 18. 3. 1959, sp. zn. 20 Co 583/58, uložena povinnost převést danou nemovitost zpět na stát. Námitku vydržení vlastnického práva odmítl soud prvého stupně z důvodu její uplatnitelnosti toliko v řízení před shora řečenými soudy, nikoliv však již v nynějším řízení. Nadto poznamenal, že o vydržení vlastnického práva nelze ve vztahu k žalobci uvažovat pro zjevný nedostatek dobré víry. V závěru pak dodal, že soudu nepřísluší zkoumat oprávněnost uplatnění konfiskačního dekretu, neboť k němu došlo před 25. 2. 1948, a ochrany vlastnického práva, jež zaniklo před zmíněným datem, se nyní není možné domáhat dle obecných ani zvláštních restitučních předpisů. Neprokázal-li žalobce, že by předmětný pozemek přešel na stát některým ze způsobů popsaných v §6 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, na jehož základě se vydání domáhal, nezbylo obvodnímu soudu než žalobu jako nedůvodnou zamítnout.
K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 5. 10. 2015, č. j. 24 Co 79/2015-106, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu zdůraznil, že na matku žalobce nemohlo vlastnické právo nikdy přejít především z toho důvodu, že jako dědička se mohla stát vlastníkem věci až jejím odevzdáním prostřednictvím odevzdací listiny (srov. §797 a §819 císařského patentu č. 946/1811 Sb. z. s., obecného zákoníku občanského, dále jen „o. z. o.“). Ta totiž deklaruje, že dědic prokázal své právo, a současně je titulem pro přechod vlastnického práva k pozůstalosti na dědice. Připomenul rovněž konstrukci tzv. ležící pozůstalosti, u níž se uplatní právní fikce, podle níž je stále v držení osoby zemřelé. Pozemek tudíž nemohl být odevzdán J. R., neboť byl ještě před skončením dědického řízení odňat z ležící pozůstalosti a na základě citovaného dekretu zkonfiskován. Nebyla-li tedy nikdy vlastníkem, nemohla ani ona, ani po její smrti (zemřela dne 7. 11. 1958) právní nástupci vlastnické právo pozbýt shora citovanými rozhodnutími soudu z roku 1958, resp. 1959. Na závěr dodává, že E. B. nelze pro jeho státní příslušnost považovat za oprávněnou osobu ve smyslu §2 zák. č. 243/1992 Sb., neboť podmínky vyžadované tímto předpisem (mj. československé státní občanství) musela splňovat osoba, jíž byl majetek dekretem odňat. V otázce namítaného vydržení pak odvolací soud stručně odkázal na posouzení daného aspektu soudem prvního stupně, načež s ohledem na vyslovené napadené rozhodnutí potvrdil.
Proti uvedenému rozsudku podal žalobce dovolání, jež považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), protože napadené rozhodnutí spočívá na otázkách, jež doposud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny. Táže se, mohlo-li vlastnické právo k nemovitosti rakouského občana přejít na stát konfiskací dle zmiňovaného dekretu, aniž by přitom byla zjišťována národnost původního vlastníka. Nalézacím soudům v tomto směru vytýká nedostatečná skutková zjištění, pro něž nemohly (obdobně jako již Magistrát hlavního města Prahy v roce 1947) učinit nezpochybnitelný závěr o německé národnosti jeho dědečka. Jako další předkládá otázku eventuálního vydržení vlastnického práva dcerou E. B. jakožto bezúhonnou státní občankou Československé republiky. Domnívá se, že jeho matka J. R. vlastnické právo k dotčené nemovitosti v období mezi konfiskací a rozhodnutím Lidového soudu civilního vydržela, a pozbyla je až právě rozsudkem řečeného soudu, resp. Krajského soudu v Praze, pročež k jeho odnětí ve prospěch státu došlo až po 25. 2. 1948, a žalobce jako dědic má nyní právo domáhat se jeho vrácení na základě restitučních předpisů. Nejvyššímu soudu proto navrhuje, aby napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil.
K dovolání se vyjádřil účastník řízení – Státní statek hl. m. Prahy „v likvidaci“ – toliko tak, že s ohledem na charakter pozemku a své postavení v řízení „ponechává rozhodnutí na úvaze soudu“.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a patřičně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Na dovolání ovšem nelze pohlížet jako na přípustné, neboť nepředestírá k řešení žádnou z otázek ve smyslu §237 o. s. ř.
Prvou z vylíčených námitek dovolatel brojí proti závěru o přechodu daného pozemku na stát konfiskací dle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., konkrétně pak rozporuje zjištění soudů stran německé národnosti původního vlastníka nemovitosti. Pomíjí však, že konfiskační výměr je správním aktem, jímž je soud vázán a jehož správnost (tedy ani to, zda byly dány předpoklady konfiskace) není v zásadě oprávněn zkoumat. Prověřit může toliko, jestli se jedná o správní akt (a nikoliv paakt), byl-li vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný (srovnej mimo jiné rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2148/2001, či jeho usnesení ze dne 21. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 911/2010). Podmínkami konfiskace by se soud mohl zabývat, jen pokud by šlo o správní rozhodnutí vydané po 25. 2. 1948, a to v rámci restitučního řízení (srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2003, sp. zn. 22 Cdo 847/2001, či v něm odkazovanou judikaturu soudu Ústavního, zejména jeho nález ze dne 26. 4. 1995, sp. zn. I. ÚS 59/93). Posuzování korektnosti konfiskace dle dekretů prezidenta (mj. i č. 108/1945 Sb.), jež byla zákonným aktem, a na ni navazujících správních rozhodnutí brání i princip právní jistoty, neboť k odnětí vlastnického práva došlo před více než šedesáti lety (podrobněji k tomu viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3237/2006). K dovolatelovým výtkám proti zjištěním týkajícím se německé národnosti původního vlastníka, ve vztahu k níž postrádá dostatečně provedené dokazování, se nadto jeví vhodným poznamenat, že námitkami tohoto charakteru míří proti skutkovým zjištěním nalézacích soudů, jež ovšem dovolacímu přezkumu podléhat nemohou, neboť Nejvyšší soud, jakožto instance toliko přezkumná a nikoliv nalézací, není oprávněn revidovat nižšími soudy zjištěný skutkový stav (k tomu srovnej kupříkladu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2588/2014).
Přípustnost dovolání nejsou s to založit ani dovolatelovy výhrady stran vydržení vlastnického práva, neboť ani v tomto případě nejde o otázku, jíž by se judikatura Nejvyššího soudu nevěnovala. Předpoklady vydržení ve smyslu obecného zákoníku občanského i jej nahrazujícího středního občanského zákoníku (zákona č. 141/1950 Sb., občanského zákoníku – dále jen „o. z. 1950“) se totiž zabývají četná rozhodnutí Nejvyššího soudu (viz krom jiného jeho rozsudky ze dne 2. 10. 2003, sp. zn. 22 Cdo 838/2003, ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1337/2003, ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2595/2005, a dále ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 4173/2010, či jeho usnesení ze dne 26. 9. 2000, sp. zn. 29 Cdo 988/99). Z konstantní rozhodovací praxe dovolacího soudu je pak s ohledem na dobovou judikaturu patrný závěr, že nezbytnou podmínkou pro nabytí vlastnického práva vydržením (§1460 - 1464 o. z. o. a §145 o. z. 1950) je mimo jiné dobrá víra, tedy vnitřní přesvědčení nabyvatele, že je subjektem drženého práva. Uvedené musí být podloženo konkrétními okolnostmi, z nichž lze soudit, že přesvědčení držitele je opodstatněné (srovnej zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 3 Cdon 395/96, či ze dne 12. 1. 2000, sp. zn. 28 Cdo 96/98). V nyní projednávaném sporu nalézací soudy (přesněji soud prvního stupně, s jehož posouzením se odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku ztotožnil) pak v intencích výše citovaných názorů dovolacího soudu vyloučily možnost vydržení vlastnického práva k nemovitosti právě pro absenci dobré víry matky žalobce i jeho samotného, neboť tito si zjevně museli být vědomi faktu, že majetek E. B. je postižen konfiskačními dekrety prezidenta republiky, uvedla-li J. R. v protokolu ve spise rady ONV v Praze 7 č. j. 72/58 dne 16. 12. 1949, že její otec byl od roku 1942 čekatelem NSDAP, v níž zastával funkci Blockleitera, a domáhala-li se její matka obnovy řízení stran zajištěných movitých věcí (viz str. 4 a 5 rozsudku soudu prvního stupně).
V souvislosti se shora uvedeným je zřejmé, že dovolatelem nastíněné teze byly již Nejvyšším soudem v jeho rozhodovací praxi řešeny, přičemž posouzení odvolacího soudu se závěrům shora citované judikatury nikterak nepříčí. Jinou otázku, pro niž by na dovolání mohlo být nahlíženo jako na přípustné ve smyslu §237 o. s. ř., žalobce nepředložil, pročež Nejvyššímu soudu nezbylo než je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto v intencích §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že účastníku 2., jenž by na jejich náhradu měl v zásadě právo, žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, jelikož podané vyjádření k dovolání postrádá jakoukoliv argumentaci, z níž by bylo možné usuzovat na účelné hájení jeho práv.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. října 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D. předseda senátu