ECLI:CZ:US:2017:3.US.1755.17.1
sp. zn. III. ÚS 1755/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. T., zastoupeného JUDr. Jaromírem Štůskem, LL.M., advokátem, sídlem Sladovnická 21, Louny, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. března 2017 č. j. 30 Cdo 4387/2016-117, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2016 č.j. 29 Co 13/2016-100 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. září 2015 č. j. 10 C 242/2014-64, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, se sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu nebo nesprávným úředním postupem, neboť stěžovatelova trestní věc nebyla projednávána bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny, čímž bylo zasaženo do stěžovatelova práva na soukromí a osobní život podle čl. 10 odst. 2 Listiny a stěžovatel tím utrpěl nemajetkovou újmu.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z rozhodnutí k ní přiložených, se podává, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 21. 9. 2015 č. j. 10 C 242/2014-64 rozhodl, že v řízení u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 1 T 61/2007 bylo porušeno právo stěžovatele na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě (výrok I.), a zamítl žalobu, kterou se stěžovatel po vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení (výrok III.).
3. Městský soud v Praze jako odvolací soud (dále jen "městský soud") v záhlaví označeným rozsudkem zastavil řízení o odvolání vedlejší účastnice proti rozsudku soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok I.), rozsudek obvodního soudu ve věci samé potvrdil (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.).
4. Obvodní soud i městský soud přitom vyšly z toho, že stěžovatel se v minulosti opakovaně dopouštěl trestné činnosti spočívající zejména ve výtržnictví, hanobení národa, etnické skupiny, rasy a přesvědčení, v podněcování nenávisti vůči skupině osob a v porušování autorského práva. Usnesením Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 26. 9. 2013 č. j. 1 T 61/2007-1110 bylo trestní stíhání stěžovatele jako obžalovaného pro trestný čin podněcování nenávisti vůči skupině obyvatel nebo omezování jejich práv a svobod a pro trestný čin porušování autorského práva i práv s autorským právem souvisejících zastaveno, neboť trest, který by mohl být stěžovateli v tomto řízení uložen, je zcela bez významu vedle trestu, který mu již byl pravomocně uložen rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 5. 11. 2008 sp. zn. 3 T 179/2008. Z odůvodnění usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou přitom vyplývá, že v řízení před tímto soudem objasňované trestné činnosti se stěžovatel dopustil dříve, než byl rozsudek Městského soudu v Brně vyhlášen a podle Okresního v Jablonci nad Nisou by přicházelo v úvahu uložení souhrnného trestu.
5. Nad takto zjištěný skutkový stav oba soudy aplikovaly příslušná ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, jakož i judikaturu, zejména Nejvyššího soudu, na tento zákon navazující. Přitom konstatovaly, že v daném případě bylo porušeno právo stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě, když délka řízení byla způsobena výhradně nečinností Okresního soudu v Jablonci nad Nisou. Ohledně podoby přiměřeného zadostiučinění oba soudy (zjednodušeně řečeno) uzavřely, že dopady zmíněného nesprávného úředního postupu ze strany Okresního soudu v Jablonci nad Nisou v souvislosti s vyřizováním trestního stíhání stěžovatele nemohly do osobnostní sféry stěžovatele zasáhnout v takové intenzitě, kterou by nebylo možno spravedlivě a odůvodněně kompenzovat ve formě pouhého konstatování porušení práva. Stěžovatel byl opakovaně trestně stíhán pro obdobnou trestnou činnost, jíž se dopouštěl nepochybně s vědomím možných důsledků. Tato okolnost se ostatně projevila vždy dalším a přísnějším potrestáním. Míru dopadů délky namítaného řízení do stěžovatelovy osobnostní sféry a vliv na jeho pověst a dosavadní způsob života lze proto hodnotit jako zanedbatelný. Nelze přitom také přehlížet, že i samotné trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu, že trest, který by mohl být stěžovateli v řízení, v němž k nesprávnému úřednímu postupu v podobě průtahů došlo, uložen, je zcela bez významu vedle trestu, který mu již pravomocně uložen byl. Na základě uvedeného bylo tedy rozhodnuto, že pouhé konstatování porušení práva stěžovatele je v jeho poměrech dostačující satisfakcí.
6. Následné dovolání stěžovatele bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto (výrok I.) a žádnému z účastníků nebyla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud se totiž při přezkumu může zvolenou formou zadostiučinění zabývat až tehdy, byla-li by soudem zvolená forma okolnostem případu zcela zjevně nepřiměřená. K takovému závěru však Nejvyšší soud ve stěžovatelově věci nedospěl.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že řízení trvalo bezmála sedm let, když jednotlivé průtahy dosahovaly délky až 2 roky. Po celou dobu trestního řízení, v němž k průtahům docházelo, přitom stěžovatel trpěl duševními útrapami. Už jen z toho důvodu je satisfakce ve formě konstatování porušení práv zcela nedostatečná.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť řádně vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
11. Stěžovatel se v prvé řadě v podstatě nepokouší argumentačně jakkoliv vypořádat se samotnou podstatou ústavní stížností napadených rozhodnutí (přitom v ústavní stížnosti měl zcela jistě možnost reagovat alespoň na argumentaci městského soudu). Ta spočívá v tom, že stěžovatel před obecnými soudy přesvědčivě nevysvětlil (byť to jistě nelze bez dalšího vyloučit), jak zmíněné průtahy, k nimž nepochybně došlo, mohly poškodit jeho dobrou pověst a způsobit mu duševní útrapy, když již byl opakovaně souzen a uznán vinným pro nesporně závažnější trestnou činnost, než se vztahovala k řízení před Okresním soudem v Jablonci nad Nisou.
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž nereaguje na skutečnost, že v tomto řízení byla stíhána celá řada osob a muselo být vyslechnuto mnoho svědků, což si vyžádalo značnou časovou dotaci. Sám stěžovatel přitom trestní řízení nijak zvláště pro svoji obhajobu nevyužil a nezajímal se o něj (po doplnění spisového materiálu se například nedostavil k seznámení se se spisem atp.).
13. Za takové situace lze podle Ústavního soudu přisvědčit závěru obecných soudů - rovněž vzhledem k okolnostem zmíněným shora - že řízení postižené průtahy mělo pro stěžovatele jen velmi malý význam (jak z pohledu důsledků společensko-sociálních, tak z pohledu vůči stěžovateli uplatněnému trestnímu postihu), a proto je zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva dostačující.
14. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovateli ústavním pořádkem.
15. Ze shora vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl pro zjevnou neopodstatněnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu