ECLI:CZ:US:2017:3.US.1877.17.1
sp. zn. III. ÚS 1877/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného Mgr. Ing. Ladislavem Málkem, advokátem, sídlem Sudoměřská 1550/6, Praha 3 - Žižkov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. března 2017 sp. zn. 4 Tdo 305/2017, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2016 sp. zn. 9 To 400/2016 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. září 2016 sp. zn. 29 T 81/2016, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 5, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí soudů, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") shora uvedeným rozsudkem stěžovatele uznal vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"). Za tento přečin a dále za sbíhající se přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterým ho uznal vinným Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 5. 9. 2016 sp. zn. 2 T 89/2016, jej podle §337 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsoudil k souhrnnému peněžitému trestu ve výměře 35 000 Kč, určenému jako 35 denních sazeb, přičemž jedna denní sazba činí 1 000 Kč. Podle §69 odst. 1 tr. zákoníku mu pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, uložil náhradní trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců. Dále obvodní soud podle §73 odst. 1 tr. zákoníku stěžovateli uložil trest zákazu činnosti spočívající v řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu 18 měsíců a podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 5. 9. 2016 sp. zn. 2 T 89/2016, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, když vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
3. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením, jímž je podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), jako nedůvodné zamítl.
4. Následné stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud ústavní stížností rovněž napadeným usnesením podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu) odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v trestním řízení existuje extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními obecných soudů a provedenými důkazy. Provedené důkazy bylo možno vyložit více způsoby, přičemž soudy se bez jakékoliv přesvědčivé argumentace přiklonily k výkladu v jeho neprospěch. Soudy tak zcela rezignovaly na hodnocení věrohodnosti výpovědi svědka Alexandra Bedeče (strážníka Městské policie Praha) a omezily se pouze na argument, že tento svědek je ve své výpovědi konstantní, avšak opomenuly skutečnost, že stěžovatel je po celou dobu trestního řízení ve svém postoji a popisu událostí též konzistentní. Dále vytýká, že soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces, neboť nerespektovaly zásadu presumpce neviny, jejíž součástí je pravidlo in dubio pro reo, když v daném případě soudy při hodnocení viny vycházely toliko z výpovědi jediného svědka Alexandra Bedeče. Žádný další důkaz dokládající vinu stěžovatele soud v rámci hlavního líčení neprovedl. V průběhu trestního řízení se všichni slyšení svědci vyjádřili v tom smyslu, že mezi stěžovatelem a svědkem Alexandrem Bedečem došlo na místě samém k ústnímu konfliktu. Osobu tohoto svědka tak nelze považovat za osobu neutrální, nýbrž za osobu, která byla přímým aktérem incidentu. Soudy se však touto okolností nikterak nezabývaly, ačkoliv má vliv na hodnocení důvěryhodnosti předmětné výpovědi. Tento svědek navíc při svém výslechu uvedl, že si přesně celou situaci nepamatuje. Obvodní soud se nepozastavil ani nad tím, proč svědek po předání stěžovatele Policii České republiky nebyl k dosažení a nedostavil se ihned k podání vysvětlení. Tento svědek dokonce ve své výpovědi nikdy neuvedl, že by předmětné vozidlo při jízdě zastavil a že by vozidlo kontroloval v okamžiku, kdy ho stěžovatel řídil. Skutek tak, jak je vymezen v odsuzujícím rozsudku, nekoresponduje s jediným důkazem, který byl v hlavním líčení proveden. Soudy tedy porušily zásadu presumpce neviny, když jako důvěryhodnou hodnotily pouze výpověď svědka Alexandra Bedeče, a naopak bez dalšího odmítly akceptovat jako důkazy svědčící o nevině stěžovatele výpovědi dvou přímých svědků předmětné události.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (tzv. podústavního) práva.
8. Přes odkazovaná ustanovení Ústavy a Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatel pokračuje v polemice se soudy převážně uplatněním námitek, jež jim adresoval již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekává, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
9. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatele dopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
10. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
11. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto se patří odkázat na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí.
12. Stěžovatelem uplatněné námitky brojí především proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů rozhodujícími soudy. Tyto oblasti patří do kompetenční sféry nezávislých soudů a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do této jejich pravomoci zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
13. První skupinou jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Ústavní soud opakovaně judikoval, že z hlediska práv zaručených hlavou pátou Listiny neexistuje povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům vzneseným účastníky řízení [srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995 sp zn. II. ÚS 56/95 (N 80/4 SbNU 259)]. Soud však je povinen zdůvodnit, z jakého důvodu požadované důkazy neprovedl.
14. Další skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)].
15. Problémy podřaditelné výše uvedeným dvěma okruhům vad v napadeném řízení nevyvstaly a ani stěžovatel v těchto směrech žádnou námitku nevznesl.
16. Konečně třetí základní tzv. kvalifikovanou vadou důkazního řízení je situace, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Takový exces v projednávané věci dle Ústavního soudu nenastal.
17. Obvodní soud i městský soud se identifikací stěžovatele jako pachatele podrobně zabývaly. Soudy dovodily, že se stěžovatel inkriminovaného jednání - spočívajícího v řízení motorového vozidla poté, co rozhodnutím Městského úřadu Příbram pozbyl řidičské oprávnění - dopustil, zejména z výpovědí svědka strážníka Městské policie Praha Alexandra Bedeče. Tuto výpověď označily za věrohodnou, a to s argumentací, že svědek několikrát jasně a bez pochybností uvedl, že konkretizované vozidlo řídil právě stěžovatel, kterého viděl přijíždět. Stěžovatel na místě řidiče seděl i tehdy, když s ním uvedený svědek komunikoval. Svědek uvedl, že se se stěžovatelem nikdy dříve, ani nikdy později nesetkal. Podle soudů výpověď svědka koresponduje i s dalšími důkazními prostředky, a to úředními záznamy pořízenými bezprostředně po předmětné události, které jsou s výpovědí svědka ve vzájemném souladu. Soudy se vyjádřily rovněž k výpovědím Aleksandra Šaponja a Ondřeje Bastla, které shledaly za nevěrohodné, přičemž dovodily, že tito svědci verzi stěžovatele potvrzují kvůli velmi blízkému osobnímu vztahu k němu a v úmyslu jej vyvinit z žalovaného jednání a trestněprávních následků, avšak dané výpovědi nekorespondují s dalšími důkazy.
18. V této souvislosti Ústavní soud opět připomíná, že rámec, ve kterém (obecné) soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky ingerence Ústavního soudu do jejich rozhodování formuloval již v nálezu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ve kterém vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. K takové situaci však v posuzované věci nedošlo a rozhodující soudy se nezpronevěřily ani nosným důvodům nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 520/16 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), zdůrazňujícímu nutnost důsledně respektovat zásadu presumpce neviny v případě posuzování proti sobě stojících výpovědí v situaci "tvrzení proti tvrzení".
19. Závěry soudů jsou zcela ústavně souladné, když v řízení byly provedeny důkazy tvořící tzv. logicky uzavřený řetězec důkazů a je možné vydat ve věci dostatečně odůvodněné rozhodnutí; to se v daném případě podle Ústavního soudu stalo.
20. Totéž se týká i dodržení zásady in dubio pro reo. Dle Ústavního soudu nelze předmětnou zásadu vykládat tak, že by jakékoli nepodstatné nejasnosti ohledně skutkového děje, plynoucí zejména z drobných rozporů v důkazech, musely vždy nutně vést ke zproštění obžaloby. Není porušením presumpce neviny, jestli soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč výpovědi svědka či obžalovaného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. řádu (srov. i dikci §2 odst. 5 tr. řádu: "skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti").
21. Stěžovatel do petitu ústavní stížnosti zahrnul i usnesení Nejvyššího soudu, avšak relevantní důvody, proč je pokládá za protiústavní, neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Patří se zaznamenat, že jeho kvalifikace dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, coby podaného z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu, z ústavněprávních hledisek obstojí.
22. Považuje-li stěžovatel přezkum skutkových závěrů soudů nižších stupňů ze strany soudu dovolacího za nepřiměřeně omezený, stojí za zmínku, že právo na odvolání v trestních věcech je garantováno především čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Ústavní soud již několikrát v minulosti konstatoval, že Úmluva v tomto směru výslovně stanoví pouze právo na dvoustupňové trestní řízení, avšak ani Listina ani žádná mezinárodní smlouva neupravuje právo na jakýkoli přezkum rozhodnutí o odvolání v trestní věci cestou dalšího řádného, či dokonce mimořádného opravného prostředku (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2013 sp. zn. I. ÚS 4712/12), vypořádá-li se odvolací soud dostatečně se všemi stěžovatelovými námitkami [srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08 (N 65/52 SbNU 635)]. Ústavní soud považuje rovněž za vhodné připomenout, že sám ESLP dovodil pravomoc státu stanovit, zda přezkum soudního rozhodnutí ve smyslu čl. 2 Protokolu č. 7 k Úmluvě nebude limitován toliko na otázky právní (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 30. 5. 2000 ve věci Loewenguth v. Francie, stížnost č. 53183/99, oddíl 2) či kontrolu absence svévole (srov. rozhodnutí ESLP ze dne 12. 4. 2001 ve věci Waridel v. Švýcarsko, stížnost č. 39765/98).
23. Určující je, že dovolací soud respektoval nosné důvody nálezu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), kde Ústavní soud v restriktivním výkladu dovolacího důvodu spatřoval porušení zejména čl. 4 a čl. 90 Ústavy, když uvedl, že "... je třeba vyjít z premisy, že soudy poskytují jednotlivci ochranu jeho práv (čl. 90 Ústavy); tuto premisu musí mít soud na vědomí vždy, když rozhoduje o právech jednotlivce. Rozhodování soudu (...) se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce tím spíše, že čl. 4 Ústavy staví základní práva pod ochranu soudní moci".
24. Na základě řečeného a jeho shrnutím nezbývá než uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
25. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. srpna 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu