ECLI:CZ:US:2017:3.US.2166.17.1
sp. zn. III. ÚS 2166/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Quantum Prague, s. r. o., sídlem Lazarská 1718/3, Praha 1 - Nové Město, zastoupené prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem, sídlem Rybná 678/9, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2017 č. j. 72 Co 77/2017-116, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a JUDr. Pavla Novického, sídlem Malá Štupartská 635/6, Praha 1 - Staré Město, insolvenčního správce dlužnice AST-Česká stavební, s. r. o., sídlem K Hájům 1233/2, Praha 13 - Stodůlky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhala zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdila, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na rovnost účastníků soudního řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Současně stěžovatelka požádala o přednostní projednání ústavní stížnosti.
2. Z ústavní stížnosti, napadeného usnesení a dalších listin předložených stěžovatelkou se podává, že usnesením ze dne 2. 11. 2016 č. j. 14 C 288/2015-89, vydaným v řízení o zaplacení částky 3 621 844,67 Kč s příslušenstvím (z titulu bezdůvodného obohacení), Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") na návrh stěžovatelky jako žalobkyně nařídil předběžné opatření, kterým uložil vedlejšímu účastníkovi jako žalovanému zdržet se nakládání s uvedenou částkou až do pravomocného rozhodnutí ve věci. Vyšel z toho, že stěžovatelka osvědčila, že předmětnou částku na ni vedlejší účastník vymohl, avšak rozhodnutí, na jehož základě stěžovatelka plnila, bylo zrušeno, a tudíž neexistuje vykonatelný titul, a že osvědčila i obavu, že by vedlejší účastník nemusel disponovat dostatkem finančních prostředků, pokud by stěžovatelce byl v tomto řízení nárok přiznán, neboť vedlejší účastník sdělil insolvenčnímu soudu dlužníka, že žalobu neuznává a že předkládá "konečnou zprávu s vyúčtováním odměny a hotových výdajů insolvenčního správce" s návrhem na rozdělení celé majetkové podstaty mezi věřitele.
3. Napadeným usnesením Městský soud v Praze (dále též jen "městský soud") k odvolání vedlejšího účastníka usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se návrh na vydání předběžného opatření zamítá. Dospěl totiž k závěru, že obecný soud [§85 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.")] sice může rozhodnout, zda je stěžovatelčina pohledávka po právu, nemůže však insolvenčnímu správci nařizovat, jak má naložit s majetkovou podstatou dlužníka, neboť rozhodovat o záležitostech, které se týkají průběhu insolvenčního řízení, je (při výkonu dohlédací činnosti) povolán pouze insolvenční soud (§11 odst. 1 insolvenčního zákona). K tomu dodal, že stěžovatelka mohla proti konečné zprávě, jež byla zveřejněna v insolvenčním rejstříku dne 11. 10. 2016, podat námitky, a proti usnesení městského soudu jako insolvenčního soudu ze dne 25. 11. 2016 č. j. MSPH 77 INS 824/2008-B-101 o schválení konečné zprávy odvolání.
II.
Stěžovatelčina argumentace
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že napadené rozhodnutí je zcela mimo rámec základních procesních pravidel a smyslu občanského soudního řízení. Ústavní práva totiž neumožňují, aby obecné soudy nemohly ukládat účastníkům soudního řízení povinnosti, jak městský soud vyvodil, naopak možnost jejich uložení je smyslem soudního řízení, resp. není možné, aby soud mohl ukládat povinnosti jen jednomu z účastníků řízení, a druhému nikoliv.
5. Pro případ, že by vedlejší účastník v době řízení o ústavní stížnosti s finančními prostředky, jichž se předběžné opatření týkalo, nedisponoval, stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud rozhodl, že byla její práva porušena. V této souvislosti se odvolala na nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 1678/13 (N 67/73 SbNU 257) s tím, že takové rozhodnutí by pro ni bylo významné jak z hlediska dalšího postupu ve věci, tak z hlediska případného nároku na náhradu škody. V případě úspěšné žaloby na vydání bezdůvodného obohacení totiž hrozí, že vedlejší účastník nebude mít dostatek prostředků na to, aby jí předmětnou částku vrátil, a výkon rozhodnutí možný nebude. Ústavní stížnost zde nutno připustit, neboť v důsledku zrušení předběžného opatření hrozí dle stěžovatelky zásah do jejího vlastnického práva, především pak mělo dojít k zásahu do jejího práva na spravedlivý proces a rovnost účastníků řízení.
6. V souvislosti s touto námitkou stěžovatelka argumentovala v prvé řadě tak, že §11 odst. 1 insolvenčního zákona nestanoví, že by insolvenční správce byl vyňat z pravomoci obecných soudů. Z ústavní i zákonné úpravy (čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 96 odst. 1 Ústavy, §18 odst. 1 ve spojení s §90 o. s. ř.) plyne, že jí jako právnické osobě je zaručeno rovné procesní postavení vůči vedlejšímu účastníkovi (žalovanému insolvenčnímu správci). Z §85 odst. 4 o. s. ř. je pak patro, že insolvenční správce z pravomoci obecných soudů nijak vyňat není, dokonce je vzhledem k němu stanovena zvláštní místní příslušnost.
7. Rovné postavení je základní zásadou občanského soudního řízení, a pokud jiný právní předpis stanoví jednomu z účastníků soudního řízení jiné povinnosti, neznamená to, že by tím byl vyňat z postavení účastníka soudního řízení. Ukládá-li zákon insolvenčnímu soudu dohlédací oprávnění vůči insolvenčnímu správci, nejde o takové vynětí, stejně tak jako není vyňat opatrovník nebo podmíněně propuštěný odsouzený, nad kterým soudy vykonávají dohlédací pravomoc. Dle stěžovatelky nelze hovořit o rovnosti účastníků za situace, kdy by jednomu z účastníků mohlo být uloženo předběžné opatření, a druhému nikoliv, nadto kdyby insolvenčnímu správci nemohla být uložena povinnost předběžným opatřením, nemohlo by se tak stát ani rozhodnutím ve věci samé. V případě, že by byla v řízení úspěšná, musel by vedlejší účastník plnit dle pravidel insolvenčního řízení, a na jeho řádný postup by dohlížel insolvenční soud, který by určil lhůtu k uspokojení pohledávky na základě pravomocného rozsudku obecného soudu. Stěžovatelčin výklad má být v souladu s výkladovou praxí Ústavního soudu představovanou nálezem ze dne 14. 3. 2005 sp. zn. IV. ÚS 343/04 (N 55/36 SbNU 581).
8. Dále stěžovatelka vytkla městskému soudu, že odůvodnění jeho usnesení je natolik strohé, resp. neúplné a nelogické, že není přezkoumatelné. Městský soud totiž jen uvedl, že se ztotožňuje s názorem vedlejšího účastníka, že uložení povinnosti insolvenčnímu správci předběžným opatřením není možné, důvody však chybí, blíže neodůvodněna je i myšlenka, proč to vylučuje §11 odst. 1 insolvenčního zákona, navíc sám městský soud dodal, že je to obecný soud, kdo bude v řízení rozhodovat.
9. Rozhodnutí městského soudu je navíc překvapivé, protože v téže věci již jednou rozhodoval usnesením ze dne 9. 3. 2016 č. j. 72 Co 80/2016-40, přičemž nijak nevyloučil, že by bylo možné ukládat insolvenčnímu správci povinnost předběžným opatřením; usnesení soudu prvního stupně sice zrušil, důvodem však bylo, že neosvědčila, že by vedlejší účastník navrhoval výplatu peněžních prostředků z majetkové podstaty věřitelům a že ani z insolvenčního rejstříku nevyplývá obava, že by byl rozvrh majetkové podstaty prováděn. Dokonce pak uvedl, že o uplatnění nároku byl informován insolvenční soud, který dále zajišťuje nad insolvenčním řízením dohled. Po zrušení prvního předběžného opatření pokračuje vedlejší účastník v krocích umožňujících rozvrh a výplatu všech peněž z majetkové podstaty. Tato "překvapivost" má být v rozporu s právem na spravedlivý proces.
10. Návrh na přednostní projednání věci odůvodnila stěžovatelka tím, že v nejbližší době zřejmě bude celá žalovaná částka vyplacena vedlejším účastníkem (viz výše zmíněné rozvrhové usnesení), takže se v případě úspěchu ve sporu nedomůže žalované částky výkonem rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný proti napadenému rozhodnutí k dispozici neměla; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost (viz níže), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Městský soud v napadeném usnesení shledal, že návrhu stěžovatelky na nařízení předběžného opatření nemůže být vyhověno, neboť vedlejšímu účastníkovi jako insolvenčnímu správci nelze "nařizovat, jak má naložit s majetkovou podstatou dlužníka"; má totiž jít o záležitost, která se týká insolvenčního řízení, kde rozhoduje insolvenční soud při výkonu dohlédací činnosti. Stěžovatelka proti tomu namítla, že tento právní názor je rozporu (především) se zásadou rovnosti účastníků soudního řízení, a kromě toho má být napadené usnesení nepřezkoumatelné, neboť nebylo řádně odůvodněno, a také "překvapivé", protože v předchozím rozhodnutí městský soud daný právní názor nevyslovil.
14. Napadené usnesení je nepochybně odůvodněno velmi stručně, nikoliv však tak, aby je bylo možno považovat za "nepřezkoumatelné". Městský soud přitom v zásadě přiléhavě vystihl, co představuje překážku vydání předběžného opatření v dané věci. Stěžovatelka se svým návrhem na nařízení předběžného opatření (v konečném důsledku) domáhala toho, aby se vedlejší účastník do rozhodnutí ve věci samé zdržel rozdělení majetkové podstaty dlužníka, resp. té její části, jež odpovídá pohledávce, kterou v soudním řízení uplatnila. Důvodem mělo být, že insolvenční správce činí kroky k rozdělení (celé) majetkové podstaty dlužníka, a tudíž vzniká obava, že by mohl být ohrožen případný výkon posléze vydaného rozhodnutí.
15. Předně možno uvést, že zmíněný postup žádnou obavu vyvolat nemohl, neboť insolvenční správce není oprávněn k danému rozdělení přistoupit, aniž by o tom předtím rozhodl insolvenční soud v usnesení o rozvrhu. Jestliže tedy něco vyvolává určité "obavy", pak to může být (primárně) rozhodnutí insolvenčního soudu, nicméně tyto obavy z hlediska §102 odst. 1 o. s. ř. relevantní být očividně nemohou. Současně platí, že pouze insolvenční soud je oprávněn/povinen posuzovat, zda jsou splněny zákonné podmínky pro rozdělení majetkové podstaty (viz zejména §305 odst. 1 insolvenčního zákona) a jakým způsobem se tak má stát, resp. (slovy zákona) kolik má být vyplaceno na každou pohledávku uvedenou v upraveném seznamu přihlášených pohledávek (viz §307 odst. 1 ve spojení s §306 odst. 1 insolvenčního zákona), přičemž v rozvrhovém usnesení současně určuje insolvenčnímu správci lhůtu ke splnění příslušné povinnosti (§307 odst. 2 insolvenčního zákona). Jinak řečeno, není to obecný soud, kdo by byl oprávněn předběžným opatřením činit "preventivní opatření" pro případ, že by se insolvenční soud dopustil nějakého pochybení, anebo případné pochybení tímto způsobem "napravovat".
16. Jiný výklad, podle něhož by obecný soud byl oprávněn nařídit předběžné opatření, by mohl vést ke vzniku situace, kdy by insolvenčnímu správci byla na straně jedné uložena obecným soudem povinnost zdržet se nakládání se spornou částkou, a na straně druhé mu bylo insolvenčním soudem uloženo ve stanovené lhůtě splnit rozvrhové usnesení; tak by tomu ostatně mohlo být i v souzené věci (viz výrok II usnesení městského soudu ze dne 28. 6. 2017 č. j. MSPH 77 INS 824/2008-B-105). Popsaná situace by byla zjevně nežádoucí, neboť by znamenala, že právní řád je vnitřně rozporný, což odporuje výkladové koncepci tzv. racionálního zákonodárce.
17. Ke stěžovatelčině námitce porušení zásady rovnosti účastníků řízení možno dodat, že z výše uvedeného je zřejmé, že insolvenční správce je - v posuzovaném ohledu insolvenčního řízení - v jiném právním postavení než "běžný" účastník řízení, a proto takové porovnávání není namístě.
18. Jde-li o námitku "překvapivosti" rozhodnutí, ani tu nelze považovat za opodstatněnou, neboť z ústavní stížnosti neplyne, jaké konkrétní procesní právo mělo být městským soudem porušeno.
19. Dlužno však v této souvislosti podotknout, že nemůže-li v těchto případech právní ochranu poskytnout obecný soud, musí být tato ochrana s ohledem na čl. 36 odst. 1 Listiny poskytnuta v rámci insolvenčního řízení. Z toho vycházel i městský soud, když v napadeném usnesení poukázal na dohlédací činnost insolvenčního soudu podle §11 odst. 1 insolvenčního zákona a na procesní prostředky, jež stěžovatelka měla mít k dispozici - jednak námitky proti konečné zprávě insolvenčního správce (§304 odst. 2 insolvenčního zákona), jednak odvolání proti usnesení insolvenčního soudu o jejím schválení.
20. Z insolvenčního rejstříku nicméně plyne, že insolvenční správce v konečné zprávě ze dne 31. 8. 2016 k stěžovatelčině pohledávce uvedl, že nejde o pohledávku za podstatou, ani o pohledávku naroveň jí postavenou, a to s ohledem na taxativní výčet obsažený v §168 a 169 insolvenčního zákona, a že ji stěžovatelka neuplatnila způsobem uvedeným v §203 a násl. insolvenčního zákona. Přes stěžovatelčiny výhrady (viz její výzva ze dne 26. 10. 2016) městský soud závěrečnou zprávu (usnesením ze dne 25. 11. 2016 č. j. MSPH 77 INS 824/2008-B-101) schválil s tím, že stěžovatelka není účastníkem insolvenčního řízení a žaloba na vydání bezdůvodného obohacení není incidenčním sporem, a tudíž neexistuje překážka pro předložení konečné zprávy podle §302 insolvenčního zákona a její schválení.
21. Následně insolvenční soud vydal již zmíněné rozvrhové usnesení, které stěžovatelka napadla odvoláním ze dne 12. 7. 2017, o kterém dosud nebylo (patrně) rozhodnuto. V něm stěžovatelka s poukazem na §11, §217 odst. 2, §305 odst. 1, §306 odst. 2 a 4 a §307 odst. 4 insolvenčního zákona namítla, že předmětná pohledávka je pohledávkou za podstatou, a proto rozvrhové usnesení musí obsahovat její vyplacení anebo v případě její spornosti musí být v něm stanovena povinnost složení odpovídající částky do úschovy soudu, a že je jako účastnice řízení s pohledávkou za majetkovou podstatou oprávněna podat odvolání (a to s ohledem na §7 odst. 1 insolvenčního zákona), neboť se jí rozvrhové usnesení přímo dotýká a je způsobilé jí přivodit závažnou a nevratnou újmu (v tomto bodě se stěžovatelka odvolala na usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 1 VSPH 42/2009-B-52 ve věci vedené pod sp. zn. KSUL 45 INS 1285/2008).
22. S ohledem na výše uvedené shrnutí lze usuzovat, že se právní názor obou soudů liší, nicméně insolvenční soud by při svém rozhodování měl vzít v úvahu závěr městského soudu, z něhož plyne, že stěžovatelka se ochrany svých práv nemůže domáhat cestou předběžného opatření v řízení o žalobě na vydání bezdůvodného obohacení. Zbývá tedy, že je tak třeba činit v rámci řízení insolvenčního, a je-li to jediná možnost, je třeba se vyvarovat takového postupu, resp. takové interpretaci a aplikaci insolvenčního zákona (zejména §305 odst. 1 insolvenčního zákona, nebo jde-li o otázku procesní legitimace stěžovatelky k podání odvolání), jež by vedl k situaci označované jako denegatio iustitiae. Ústavní soud však v tomto ohledu nemíní jakkoliv předjímat, jak by měly soudy v insolvenčním řízení rozhodovat, což eventuálně platí i o argumentaci vedlejšího účastníka (obsažené rovněž v odvolání proti nařízení předběžného opatření soudem prvního stupně), že stěžovatelka svou pohledávku neuplatnila postupem podle §203 a násl. insolvenčního zákona (a §21a vyhlášky č. 311/2007 Sb., o jednacím řádu pro insolvenční řízení a kterou se provádějí některá ustanovení insolvenčního zákona, ve znění pozdějších předpisů), kdy může vyvstat otázka, zda stěžovatelka při ochraně svých práv v rámci insolvenčního řízení postupovala řádně (tj. v souladu se "stanoveným postupem").
23. Z těchto důvodů Ústavní soud neshledal, že by napadeným soudním rozhodnutím mohlo dojít k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jichž se stěžovatelka dovolávala, a proto její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
24. Stěžovatelka požádala o přednostní projednání předmětné věci podle §39 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud její žádosti de facto vyhověl a věc, aniž o tom vydával rozhodnutí, posoudil ve lhůtě co nejkratší.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu