ECLI:CZ:US:2017:3.US.2345.16.1
sp. zn. III. ÚS 2345/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Jiřího Hondla, zastoupeného JUDr. Tomášem Novákem, advokátem, sídlem Verdunská 819/37, Praha 6 - Bubeneč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2016 č. j. 25 Cdo 2936/2015-134 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. února 2015 č. j. 15 Co 444/2014-112, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a PENGUIN CZ, s. r. o., sídlem Přátelství 11/91, Praha 10 - Uhříněves, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu se podává, že stěžovatel se žalobou domáhal u Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") na vedlejším účastníkovi řízení zaplacení částky ve výši 29 300 Kč, představující pořizovací cenu obleku, který nechal vyčistit v provozovně vedlejšího účastníka řízení, za nějž mu však byl vydán cizí oblek. Obvodní soud žalobě v rozsahu částky 14 650 Kč vyhověl, přičemž při určení škody na věci vyšel z ceny v době poškození, v částce 14 650 Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
3. O odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem, jímž změnil rozsudek obvodního soudu ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu zamítl z důvodu absence aktivní legitimace stěžovatele a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění uvedl, že účastníkem smlouvy o opravě a úpravě věci nebyl stěžovatel, nýbrž jeho matka, která se dostavila do provozovny vedlejšího účastníka řízení a domluvila předmět služby i její cenu; stěžovatel se tak nemůže domáhat realizace práv z této smlouvy ani z odpovědnosti za škodu dle §421 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), když obsah právního vztahu je zásadní i z hlediska této zvláštní odpovědnosti (odpovědnosti za převzaté věci). Závěrem městský soud stěžovatele poučil, že lze podat dovolání k Nejvyššímu soudu za podmínek uvedených v §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdější předpisů (dále jen "občanský soudní řád").
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením na základě ustanovení §238 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu (ve znění účinném do 31. 12. 2013) odmítl jako nepřípustné. Dospěl k závěru, že předmětem řízení ve sporu mezi účastníky není plnění ze spotřebitelské smlouvy, nýbrž nárok na náhradu škody. Je tak nutno uplatnit limit 50 000 Kč, protože bylo-li napadeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím tento limit, není ze zákona dovolání připuštěno.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel se v ústavní stížnosti nejprve vymezil vůči názoru odvolacího soudu ohledně absence jeho aktivní legitimace. Ten podle něj zazněl poprvé až při vyhlášení rozsudku, otázka aktivní legitimace nebyla nikdy předmětem specifického dokazování či dotazování soudu. Vedlejší účastník řízení přitom nikdy nedostatek aktivní legitimace stěžovatele nenamítal. Šlo tedy o překvapivé rozhodnutí, vůči němuž neměl stěžovatel příležitost reagovat. Tento závěr se navíc odchýlil od skutkových zjištění učiněných obvodním soudem, i od právních závěrů z těchto zjištění vycházejících.
6. Městský soud rozhodl věcně tak, jako by ve sféře soukromého práva, a konkrétně v oblasti smlouvy o opravě a úpravě věci dle §652 občanského zákoníku, neexistovaly instituty, jako je zastoupení či příkazní smlouva. Stejně tak odvolací soud pominul i skutečnost, že pohledávku může vymáhat osoba odlišná od osoby, které původně pohledávka svědčila. V rámci dovolání pak stěžovatel poukázal mj. na to, že věc skutkově obdobnou Nejvyšší soud již ve své rozhodovací praxi řešil v rozhodnutí ze dne 14. 4. 2005 sp. zn. 25 Cdo 1090/2004, přičemž městský soud tuto věc řešil zcela odlišně.
7. Stěžovatel se konečně domnívá, že mu bylo odepřeno právo na spravedlivý proces i Nejvyšším soudem. Má za to, že smyslem právní úpravy dovolání, jak je vymezena v §237 ve spojení s §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, je paušálně připustit dovolání u sporů ze spotřebitelských smluv, a to bez ohledu na jejich hodnotu. Argumentace Nejvyššího soudu, že nejde o vztah ze spotřebitelských smluv, pokud je předmětem řízení nárok na náhradu škody ze spotřebitelského vztahu, je zcela nesprávná. Je zřejmé, že nárok na náhradu škody vznikl jako důsledek porušení smluvní povinnosti sjednané ve spotřebitelské smlouvě. Právo na náhradu škody vzniklé jako důsledek porušení smluvní povinnosti je přitom zcela imanentní součástí daného závazkového vztahu. Na okraj stěžovatel uvádí, že přípustnost dovolání dovodil i městský soud, když o přípustnosti dovolání informoval stěžovatele v poučení napadeného rozsudku.
III.
Vyjádření účastníků řízení
8. Ústavní soud podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení.
9. Jak městský soud, tak Nejvyšší soud ve svých vyjádřeních odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že argumentace ve vyjádření účastníků řízení neobsahovala nic nového, nebylo je třeba s ohledem na jednoznačně vymezený předmět řízení zaslat stěžovateli k replice.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Ač Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné, neboť v dovolání napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, stěžovateli, který se řídil poučením městského soudu, nemůže být nesprávné poučení kladeno k tíži [nález ze dne 31. 1. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3476/11 (N 25/64 SbNU 269), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti tak Ústavní soud odvíjel od doručení rozhodnutí o dovolání.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkum ústavnosti soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.
12. Stěžovatel v první řadě brojí proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo pro nepřípustnost dle §238 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu odmítnuto jeho dovolání. Toto ustanovení ve znění účinném do 31. 12. 2013 stanoví:
"(1) Dovolání podle §237 není přípustné
...
d) proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží,
..."
13. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že předmětem řízení nebylo plnění ze spotřebitelské smlouvy, nýbrž nárok na náhradu škody, proto je nutno trvat na částce plnění 50 000 Kč. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud nesprávně aplikoval příslušné ustanovení. Nárok na náhradu škody vznikl jako důsledek porušení smluvní povinnosti sjednané ve spotřebitelské smlouvě. Právo na náhradu škody vzniklé jako důsledek porušení smluvní povinnosti je podle něj zcela imanentní součástí daného závazkového vztahu.
14. Názor předestřený v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu, že ne všechny vztahy plynoucí ze spotřebitelských smluv těží z privilegia výluky z tzv. majetkového cenzu, není v judikatuře Nejvyššího soudu ojedinělý (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014 sp zn. 25 Cdo 2376/2014, uveřejněné pod číslem 12/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014 sp. zn. 25 Cdo 3180/2014 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2013 sp. zn. 29 Cdo 3404/2013). Jakkoli nelze upřít, že nepostrádá logiku jak stěžovatelovo tvrzení, že opírá svůj nárok na náhradu škody o porušení povinnosti plynoucí ze spotřebitelské smlouvy, tak ji nepostrádá ani výklad předmětného ustanovení Nejvyšším soudem. Ten vyšel z toho, že těžiště sporu spočívalo v prosté náhradě škody, neboť povaha spotřebitelské smlouvy a právních vztahů z ní plynoucích (stěžovatel nerozlišuje primární závazkový vztah a sekundární závazkový vztah, problém smluvní a mimosmluvní odpovědnosti) a potřeba ochrany spotřebitele se v tomto řízení neprojevuje. Ve světle zdrženlivosti, s jakou Ústavní soud přistupuje k výkladu "podústavního" práva, který je v kognici obecných soudů, nedospěl k závěru, že by postup Nejvyššího soudu představoval extrémní exces, dosahující porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu a vyžadující zásah Ústavního soudu.
15. Další otázkou, kterou stěžovatel vznáší, je překvapivost rozhodnutí městského soudu o absenci aktivní věcné legitimace k žalobě. Ústavní soud konstatuje, že se věc stěžovatele odlišuje od nálezové judikatury Ústavního soudu, posuzující překvapivost právního hodnocení jako rozpornou se zásadou kontradiktornosti řízení (usnesení ze dne 21. 7. 2015 sp. zn. II. ÚS 3675/13). Stejně tak je nepřiléhavý odkaz stěžovatele na nález ze dne 4. 8. 1999 sp. zn. IV. ÚS 544/98 (N 109/15 SbNU 75), neboť se dotýkal odlišného hodnocení důkazů odvolacím soudem, aniž by je po prvostupňovém soudu opakoval nebo doplnil. V projednávané věci však s ohledem na výklad příslušných ustanovení občanského zákoníku a ustálenou judikaturu k tzv. zvláštní odpovědnosti za převzaté věci nešlo, nehledě na to, že předmětem námitek vedlejšího účastníka byla rovněž tato otázka (s kým vlastně byla smlouva uzavřena a s kým bylo jednáno, popř. zda šlo skutečně o předmětný oblek). V tomto směru neshledal Ústavní soud ani v postupu městského soudu excesivní závěr, který by vyžadoval jeho zásah již proto, že v případě přiznání aktivní legitimace i stěžovateli by vznikl problém, neboť by zde byly dvě osoby, které by na základě téhož skutku, ale z jiného titulu, mohly uplatňovat nárok na náhradu škody, což možné není, navíc by přednost měla mít speciální úprava, jak argumentoval odvolací soud, na jehož rozhodnutí možno stěžovatele odkázat.
16. Na základě výše řečeného Ústavní soud uzavírá, že městský soud neporušil právo stěžovatele na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Zároveň však vnímá postup obvodního soudu a městského soudu kriticky, neboť nešetřily práva stěžovatele náležitým způsobem. Jestliže by to byl už obvodní soud, který by shledal, že stěžovatel není aktivně věcně legitimovaný (a jde skutečně o jeho předmětný oblek), mohl stěžovatel dostat příležitost navrhnout záměnu účastníka dle §92 odst. 2 občanského soudního řádu nebo se mu mohl otevřít prostor hájit se před městským soudem s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu o posuzování aktivní legitimace, jak mu nezbylo, než činit až v dovolání. Jakkoli se stěžovatelem odkazovaný rozsudek ze dne 14. 4. 2005 sp. zn. 25 Cdo 1090/2004 od jeho skutkových okolností liší (v zadání opravy a v daňovém dokladu je jako zákazník uvedena přímo vlastnice vozidla, jejímž jménem přivezla vozidlo do opravy dcera, tedy druhé straně smlouvy může být zřejmé, že osoba, která auto přivezla, vystupuje jako zástupce majitele vozidla, který je uveden v dokladech), měl by stěžovatel dostat možnost ho před soudem přednést. Stěžovatel však postup obvodního soudu ve své ústavní stížnosti nenapadá, přičemž postup městského soudu nedosáhl intenzity kvalifikované vady vyžadující zrušení jeho rozsudku.
17. Ústavní soud tedy neshledal, že by napadenými soudními rozhodnutími došlo k porušení základních práv stěžovatele. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu