ECLI:CZ:US:2017:3.US.2727.16.1
sp. zn. III. ÚS 2727/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Romany Svobodové, 2. Adély Svobodové, 3. Vladimíry Žáčkové a 4. Jaroslava Žáčka, všech zastoupených Mgr. Martinem Bílým, advokátem, sídlem Olivova 553/3, Ostrava - Mariánské Hory, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. května 2016 č. j. 25 Cdo 3420/2015-344, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. března 2015 č. j. 25 Co 12/2015-322 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 12. listopadu 2014 č. j. 7 C 66/2012-280, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a Oblastní nemocnice Kladno, a. s., nemocnice Středočeského kraje, sídlem Vančurova 1548, Kladno, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelé se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhají zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi bylo porušeno jejich základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu se podává, že stěžovatelé se vůči vedlejší účastnici řízení domáhali zaplacení odškodnění pozůstalých podle §444 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, v celkové výši 960 000 Kč, neboť v důsledku porušení povinností vedlejší účastnice řízení došlo k úmrtí příbuzného žalobců (dále také "pacient").
3. Okresní soud v Kladně (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem žalobu zamítl a žádné straně nepřiznal náhradu nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že pacient byl v noci z 28. na 29. 8. 2009 převezen na neurologické oddělení vedlejší účastnice řízení se závratěmi a opakovaným zvracením, bylo mu provedeno CT vyšetření mozku s normálním nálezem. Druhý den byl jeho stav stabilizován, ale odpoledne se zhoršil, proto byl pacient přeložen na jednotku intenzivní péče, kde mu byla provedena lumbální punkce a opětovné CT vyšetření, kterým byla zjištěna rozsáhlá ischemie v oblasti mozečku s otokem mozku. Po převozu na neurologickou kliniku Ústřední vojenské nemocnice v Praze pacient zemřel. Okresní soud na základě znaleckého posudku a odborného vyjádření dvou znalců zjistil, že léčba odpovídala klinickému stavu pacienta, proběhla všechna náležitá vyšetření a na zhoršení stavu lékaři reagovali adekvátně. Pacient dostal maligní infarkt mozku, který ve velkém procentu případů končí smrtí, přičemž jeho průběh byl velmi rychlý, netypický a nedoprovázený obvyklými příznaky. Soud uzavřel, že postup lékařů vedlejší účastnice řízení byl lege artis. Protože nebylo prokázáno, že by vedlejší účastnice řízení porušila své povinnosti, žalobu stěžovatelů na odškodnění zamítl.
4. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ztotožnil se se zjištěným skutkovým stavem a při právním hodnocení z něj vyšel. Stejně tak souhlasil i se závěrem okresního soudu, že pracovníci vedlejší účastnice řízení postupovali zcela v souladu s poznatky lékařské vědy. Znalecký posudek považoval za pečlivě zpracovaný, výstižný a i znalcem přesvědčivě odůvodněný při výpovědi před soudem. Zdravotnický personál udělal vše, co bylo v lidských silách, a smrt pacienta nezavinil, proto nebyla ani důvodná žaloba na náhradu škody.
5. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelů jako nepřípustné. Uvedl, že stěžovatelé především zpochybňují zjištěný skutkový stav, čímž však nelze přípustnost dovolání založit. Skutkovým stavem, jak jej zjistily soudy nižších stupňů, je dovolací soud vázán. Stejně tak nesprávnost právního posouzení povinností lékařů při stanovení diagnózy odvozovali stěžovatelé podle jiného skutkového stavu, založeného na vlastním odlišném hodnocení důkazů. Námitky stěžovatelů vůči vadám řízení (podjatost soudního znalce prof. MUDr. Zdeňka Seidla, CSc. - dále jen "soudní znalec") nejsou dovolacím důvodem a lze k nim přihlédnout podle §242 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, pouze jen je-li dovolání přípustné.
II.
Argumentace stěžovatelů
6. Stěžovatelé ve své obsáhlé ústavní stížnosti brojí především proti zjištění skutkového stavu. Soudní znalec je podle nich i s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu podjatý, neboť se s ředitelem vedlejší účastnice řízení pravidelně setkával, její provoz byl v jeho gesci, když byl v době podání žaloby ve funkci náměstka hejtmana pro léčebnou péči. Soudy podle nich nereagovaly ani na rozpor znaleckého posudku s obsahem spisu ohledně příznaků, které pacient při převozu k vedlejší účastnici řízení vykazoval. Nezabývaly se rozpory závěrů znalce s odbornou literaturou a absencí odkazů znaleckého posudku na konkrétní odbornou literaturu.
7. Stěžovatelé dále nesouhlasí s tím, že obecné soudy pouze s velmi stručným odůvodněním neprovedly důkazy, které navrhovali (další znalecký posudek, odborné vyjádření z oboru interního lékařství, vyjádření cévních center, výslech dalších lékařů). Pacient měl podle nich od počátku učebnicové příznaky cévní mozkové příhody, s těmito příznaky se v rozporu s doporučenými postupy včas nepracovalo. Proto jsou přesvědčeni, že vedlejší účastník řízení mohl pacienta zachránit nebo se o to pokusit, což neučinil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkum ústavnosti soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.
10. Porušení svých práv spatřují stěžovatelé na prvním místě v rovině skutkových zjištění obecných soudů. Nejdříve argumentují podjatostí soudního znalce (sub 6), s touto námitkou se však okresní soud i krajský soud náležitým způsobem vypořádaly, když vyšly z toho, že tento soudní znalec nikdy nebyl v žádném pracovněprávním vztahu s vedlejší účastnicí řízení, ji jako akciovou společnost nemohl nijak řídit, ve své gesci měl při velikosti kraje řadu zdravotnických zařízení. Ani znalost ředitele vedlejší účastnice řízení neznamená, že k němu má osobní vztah, který by byl důvodem pro pochybnosti o jeho nepodjatosti. Tato východiska nijak nevybočují ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2014 sp. zn. 21 Cdo 2616/2013 nebo nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2003 sp. zn. II. ÚS 35/03 (N 102/30 SbNU 455), na něž stěžovatelé poukazují.
11. Obecné soudy zároveň poukázaly na znalcovo renomé v daném oboru a pečlivě zpracovaný a výstižný znalecký posudek. Ústavní soud v této souvislosti rovněž připomíná, že jeho znalecký posudek nebyl jediným důkazem, vedle něho se obecné soudy opíraly mj. i o odborné vyjádření prof. MUDr. Zdeňka Nováka, CSc., potvrzující závěry předmětného znaleckého posudku. Stejně tak se krajský soud adekvátně věnoval údajným rozporům znaleckého posudku s průběhem léčby pacienta nebo předkládanou odbornou literaturou. Tvrzené nedostatky znaleckého posudku jsou svojí povahou pouhou polemikou s odbornými závěry.
12. Stěžovatelé namítají neprovedení navrhovaných důkazů. K tomu Ústavní soud připomíná, že jedním z aspektů práva na soudní ochranu je možnost účastníka soudního řízení tvrdit rozhodné skutečnosti a k jejich prokázání navrhovat provedení relevantních důkazů. Tomuto právu účastníka řízení pak odpovídá povinnost obecného soudu o návrhu rozhodnout a v případě jeho zamítnutí poté v rozhodnutí ve věci samé odůvodnit, proč soud k provedení navržených důkazů nepřistoupil; okrajovou a obecnou zmínku v odůvodnění rozhodnutí neodpovídající závažnosti věci nelze považovat za řádné odůvodnění v intencích zásady řádného procesu [srov. nález ze dne 8. 11. 2006 sp. zn. II. ÚS 262/04 (N 208/43 SbNU 323)]. Neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit toliko třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno [srov. nález ze dne 29. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 569/03 (N 87/33 SbNU 339)]. Žádného z výše uvedených pochybení se obecné soudy ve věci stěžovatelů nedopustily; naopak se žalobou řádně zabývaly a náležitě odůvodnily, na základě jakých důkazů a úvah dospěly ke skutkovým zjištěním, které stěžovatelé v ústavní stížnosti podrobují kritice. Obecné soudy taktéž vysvětlily, z jakých důvodů neprovedly navržené důkazy, přičemž uváděné důvody jsou, jak z výše vyloženého vyplývá, ústavně aprobovanými důvody dovolujícími soudu neprovést navržený důkaz.
13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti napadeným rozhodnutím obecných soudů podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu