ECLI:CZ:US:2017:3.US.2769.16.1
sp. zn. III. ÚS 2769/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Jany Kučerikové, zastoupené JUDr. Ivem Hamou, advokátem, sídlem náměstí Minoritů 89/13, Krnov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2016 č. j. 28 Cdo 5472/2015-348, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. ledna 2015 č. j. 8 Co 744/2014-267 a rozsudku Okresního soudu v Bruntále - pobočky v Krnově ze dne 9. dubna 2014 č. j. 19 C 39/2013-216, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Bruntále - pobočky v Krnově, jako účastníků řízení, a Karla Vavřičky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a právo na ochranu vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že vedlejší účastník řízení se žalobou domáhal na stěžovatelce zaplacení částky ve výši 800 000 Kč, představující nárok na vrácení ceny díla uhrazené vedlejším účastníkem řízení právnímu předchůdci stěžovatelky za nedokončené dílo, které bylo zmařeno v důsledku požáru nemovité věci.
3. Okresní soud v Bruntále - pobočka v Krnově (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení 560 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do částky 240 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III až V). Vyšel ze skutkových zjištění, podle kterých mezi vedlejším účastníkem řízení a právním předchůdcem stěžovatelky (dále jen "zhotovitel") byla uzavřena ústní smlouva o dílo, jejímž předmětem bylo rozšíření obytného prostoru v podkroví. Dílo bylo provedeno do 19. 5. 2011, kdy došlo k požáru domu, přičemž za provedené práce uhradil vedlejší účastník řízení zhotoviteli částku 800 000 Kč. Při posouzení příčin požáru se okresní soud cítil vázán rozhodnutím Hasičského záchranného sboru Moravskoslezského kraje, Územního odboru Bruntál (dále jen "Hasičský záchranný sbor"), ze dne 11. 8. 2011 č. j. HSOS-8957-4/2011, o spáchání správního deliktu zhotovitelem, kterého se zhotovitel dopustil tím, že uložil hořlavý stavební materiál ve vzdálenosti menší než nejméně přípustné dle příslušných technických norem. Další příčina tkvěla v jednání vedlejšího účastníka řízení, který neprovedl revizi komínu. I s přihlédnutím k závěrům České pojišťovny, a. s., v rámci likvidace pojistné události, soud jako odpovídající podíl zavinění vedlejšího účastníka řízení považoval výši 30 %.
4. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem potvrdil výrok I okresního soudu, ale výrok II změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníku řízení částku 240 000 Kč s příslušenstvím. Odkázal na správně učiněná skutková zjištění a dodal, že smlouva o dílo je charakterizována tím, že má za předmět výsledek práce, riziko zmaření provedení díla nese zásadně zhotovitel. Protože dílo nebylo dokončeno a předáno za situace, kdy vedlejší účastník řízení zaplatil zhotoviteli na zálohách částku 800 000 Kč, došlo na straně zhotovitele ke vzniku bezdůvodného obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl. Soud odmítl úvahu o moderaci přiznané částky, protože nejde o nárok na náhradu škody.
5. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatelky jako nepřípustné. Uvedl, že stěžovatelkou předestřená otázka subsidiarity institutu bezdůvodného obohacení vůči náhradě škody přípustnost dovolání nezakládá, neboť by ani přitakání dovolací argumentaci upínající se k tomuto problému nemohlo vést k závěru o nesprávnosti napadeného rozsudku. Pokud by stěžovatelku tížil závazek nahradit vzniklou škodu, bylo by nutné deklarovat její povinnosti k vydání sporného plnění vedlejšímu účastníkovi řízení a rozhodnutí krajského soudu by obstálo jako korektní. Pakliže by naopak vedlejšímu účastníku řízení právo z titulu odpovědnosti za škodu proti stěžovatelce nesvědčilo, nezbylo by, než na daný případ aplikovat subsidiární pravidla o bezdůvodném obohacení, což krajský soud učinil.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatelka předeslala, že soudy braly za prokázaná tvrzení, která nijak prokázána nebyla, spoléhaly výhradně na tvrzení vedlejšího účastníka řízení. Naopak se zcela odmítly zabývat zdravotním stavem zhotovitele, který se měl Hasičskému záchrannému sboru doznat, byť dle posudku o invaliditě ze dne 30. 3. 2012 je lékařem konstatován jeho dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav při závažném duševním onemocnění. První neúspěšný pokus o sebevraždu učinil zhotovitel už v dubnu 2011, čili před předmětným požárem. Tím se soudy dopustily přepjatého formalismu a zneužití slabšího postavení stěžovatelky v její neprospěch.
7. Stěžovatelka dále nesouhlasí s právním posouzením případu, tedy zda na faktický stav lze užít institut odpovědnosti za škodu nebo bezdůvodné obohacení. Krajský soud si zjednodušil právní posouzení, aby nebylo nutné zkoumat podmínky pro uplatnění odpovědnosti za škodu, vznik a výši škody, příčinnou souvislost nebo zavinění.
8. Soudy také nepřezkoumaly, zda a v jakém rozsahu a za jakých podmínek byla uzavřena smlouva o dílo, nevyhodnotily také otázku dokončení a předání díla a vyšly pouze z tvrzení vedlejšího účastníka o placení záloh, což však nemá podporu v žádném dokazování, a pojem záloha je vykládán v rozporu s ustálenou judikaturou.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že proti napadeným soudním rozhodnutím byla ústavní stížnost podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána tato soudní rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
10. Stěžovatelka v petitu své ústavní stížnosti výslovně navrhla toliko zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě, byť lze z obsahu ústavní stížnosti dovodit, že se závěry Nejvyššího soudu a okresního soudu nesouhlasí, a tato rozhodnutí k ústavní stížnosti přiložila. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou [usnesení ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (rozsudek ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, stížnost č. 57567/00), podrobil ústavnímu přezkumu i usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek okresního soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkum ústavnosti soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.
11. Porušení svých práv spatřuje stěžovatelka na prvním místě v tom, jak jednostranným způsobem dospěly soudy ke skutkovým zjištěním ohledně příčin požáru. Dle Ústavního soudu však obecné soudy nestaví svá skutková zjištění výhradně na šetření Hasičského záchranného sboru, které by mělo být poznamenáno zdravotním stavem zhotovitele. Své závěry o příčinách požáru soudy opřely i o znalecký posudek o nedodržení bezpečné vzdálenosti hořlavého materiálu od kouřovodu (podíl zhotovitele na pojistné
události - viz sub 3), o fotodokumentaci, úřední záznamy Policie České republiky a výpovědi svědka.
12. K námitkám stěžovatelky ohledně posouzení sporu přednostně podle ustanovení o náhradě škody před ustanoveními o bezdůvodném obohacení se ústavně konformním způsobem vyjádřil Nejvyšší soud. Byť je zřejmé, že Nejvyšší soud připouští i možnost uplatnit na danou věc ustanovení o náhradě škody, nemá za to, že by se výsledek řízení za těchto okolností mohl zásadně lišit. Pouze jiný náhled na odůvodnění při zachování stejného závěru pak není dostatečným důvodem pro kasaci napadeného rozhodnutí Ústavním soudem.
13. Co se týče zkoumání podmínek uzavření smlouvy o dílo a provedení díla, Ústavní soud má za to, že obecné soudy učinily závěry v rozsahu nezbytném pro posouzení žalobních nároků. Lze tedy shrnout, že okresní soud, krajský soud ani Nejvyšší soud se při svém rozhodování nedopustily kvalifikované vady při výkladu tzv. podústavního práva, která by mohla být způsobilá v rovině práva ústavního porušit základní práva stěžovatelky.
14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud odmítl ústavní stížnost proti napadeným rozhodnutím obecných soudů podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu