ECLI:CZ:US:2017:3.US.315.17.1
sp. zn. III. ÚS 315/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Gabriela Štoffana, zastoupeného Mgr. Pavlem Mollerem, advokátem, sídlem Haštalská 760/27, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2016 č. j. 20 Co 300/2016-104, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Petra Bělohlávka, jako vedlejšího účastní řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedeného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále také "městský soud"), neboť má za to, že jím byly porušeny principy ovládající demokratický právní stát (zejména vázanost státní moci zákonem) a dále jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z napadeného rozhodnutí, vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 17. 5. 2016 č. j. 33 EXE 28/2015-80 zastavil exekuci vedenou soudním exekutorem. Konstatoval, že stěžovatel jako oprávněný nemohl jím v exekučním řízení nyní vymáhanou pohledávku nabýt, neboť mu v tom bránilo generální inhibitorium, které nedovolovalo postupitelům tuto pohledávku stěžovateli postoupit.
3. K odvolání stěžovatele městský soud ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. V odůvodnění konstatoval, že sice generální inhibitorium relativní neplatnost právních úkonů postupitelů nezpůsobilo (nebyla totiž namítána), nicméně smlouvu o postoupení pohledávky shledal absolutně neplatnou, neboť byla uzavřena před tím, než postupitelům pohledávka vznikla.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel považuje uvedený závěr městského soudu za nesprávný. Podle judikatury Nejvyššího soudu (stěžovatel konkrétně odkazuje na rozsudek ze dne 29. 2. 2012 sp. zn. 33 Cdo 4658/2009), neexistence pohledávky v době uzavření smlouvy o jejím postoupení nezpůsobuje neplatnost postupní smlouvy, nýbrž jen zakládá odpovědnost postupitele vůči postupníkovi. Možnost existence postoupení budoucí pohledávky přitom podle stěžovatele ve své judikatuře akceptuje i Ústavní soud [srov. například jeho usnesení ze dne 23. 9. 2010 sp. zn. II. ÚS 1788/10 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], podle níž otázky postoupení budoucích pohledávek spadají do roviny tzv. podústavního práva a Ústavní soud judikaturu Nejvyššího soudu, která jejich postoupení připouští, akceptuje.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení ale Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
8. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud přitom mimo jiné konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svoji povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy jde o bagatelní částky, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
9. Této praxi odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení §202 odst. 2 či §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze "automaticky" přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně koneckonců k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].
10. Ve stěžovatelově věci byla vedena exekuce pro částku 30 274,20 Kč, tedy částku, u níž zákonodárce neumožňuje podat dovolání. Ačkoli samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena, neboť je nutno posuzovat ji s přihlédnutím k okolnostem sporu včetně charakteru a možností účastníků, je zřejmé, že v obdobných případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat do úvahy spíše výjimečně (stěžovatel přitom žádnou argumentaci svědčící o zásadním zásahu do jeho majetkových práv způsobeným napadeným rozhodnutím Ústavnímu soudu nepředkládá).
11. Dále je třeba uvést, že v daném případě se navíc stěžovatelem uplatněná argumentace v podstatě týká výhradně výkladu tzv. podústavního práva. Ústavní soud rovněž nepřehlédl, že stěžovatel v ústavní stížnosti vůbec nereaguje na v řízení před obecnými soudy vznesenou námitku, že jím vymáhaná pohledávka zanikla započtením.
12. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovateli ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu