ECLI:CZ:US:2017:3.US.3165.16.1
sp. zn. III. ÚS 3165/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Nárožného, t. č. Vazební věznice Olomouc, zastoupeného Mgr. Richardem Frommerem, advokátem, sídlem Ostružnická 6, Olomouc, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. června 2016 č. j. 1 To 230/2016-24, usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 19. května 2016 č. j. 1 Nt 4001/2016-15, usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 1. května 2016 č. j. 0 Nt 2101/2016-6, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. března 2016 č. j. 1 To 72/2016-33, usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 4. února 2016 č. j. 0 Nt 504/2016-17 a příkazu Okresního soudu v Olomouci ze dne 1. února 2016 č. j. 0 Nt 7003/2016-4, za účasti Krajského soudu v Ostravě, Okresního soudu v Olomouci, Okresního soudu v Přerově, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí pro porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zásady presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), práva na obhajobu podle čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 Úmluvy, práva na zákonné zbavení svobody podle čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny a čl. 5 odst. 1 a 3 Úmluvy, práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jakož i práv vyplývajících z čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 1 a čl. 2 odst. 3 Ústavy.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že proti stěžovateli bylo dne 3. 2. 2016 zahájeno trestní stíhání pro podezření z trestného činu vraždy ve stadiu přípravy. Zahájení trestního stíhání předcházela domovní prohlídka, provedená na základě příkazu Okresního soudu v Olomouci ze dne 1. 2. 2016 č. j. 0 Nt 7003/2016-4. Podnětem pro vydání tohoto příkazu byla výpověď svědkyně, podle které měl stěžovatel u sebe doma přechovávat předměty sloužící k provedení zamýšleného činu, kterého se měla na pokyn stěžovatele dopustit právě svědkyně.
3. Dne 4. 2. 2016 bylo usnesením Okresního soudu v Olomouci č. j. 0 Nt 504/2016-17 rozhodnuto o umístění stěžovatele do vazby, a to ze všech tří vazebních důvodů podle §67 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů. Vzetí do tzv. útěkové vazby shledal soud důvodným pro ohrožení stěžovatele uložením mimořádně vysokého trestu. Toto riziko je posíleno dalším trestním stíháním, vedeným u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci pod sp. zn. 29 T 1/2011, v němž je stěžovatel stíhán pro podezření z vraždy dvou dalších osob. Dále pak soud shledal, že stěžovatel neměl v době tohoto rozhodnutí žádné rodinné zázemí, děti, ani práci, navíc se měl z důvodu nepravomocného exekučního titulu v brzké době vystěhovat, čímž by pozbyl trvalé bydliště. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel se dobře znal s několika osobami, včetně zamýšlené oběti plánovaného činu, které bylo nutné vyslechnout, a svou vinu kategoricky popíral, uložil soud rovněž vazbu koluzní. Soud pak shledal důvodným uložit i vazbu předstižnou, neboť z nashromážděných důkazů a z motivu stěžovatele dovodil přetrvávající existenci rizika dokonání plánovaného činu.
4. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost ke Krajskému soudu v Ostravě, který napadené rozhodnutí dne 3. 3. 2016 zrušil a nahradil rozhodnutím č. j. 1 To 72/2016-33, podle kterého byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. a) a c) trestního řádu. Krajský soud se zásadně ztotožnil s odůvodněním vazby útěkové a předstižné, obsaženém v rozhodnutí soudu okresního, od koluzního důvodu vazby však již upustil, neboť ke dni jeho rozhodnutí již byli všichni svědkové vyslechnuti.
5. Rozhodnutím Okresního soudu v Olomouci ze dne 1. 5. 2016 č. j. 0 Nt 2101/2016-6 byl stěžovateli ustanoven obhájce, neboť si obhájce nezvolil a dle soudu byly naplněny podmínky nutné obhajoby.
6. Okresní soud v Přerově pak dne 19. 5. 2016 rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě usnesením č. j. 1 Nt 4001/2016-15. Soud ve zdůvodnění odkázal na předchozí vazební usnesení a ztotožnil se s výše uvedenými vazebními důvody z usnesení Krajského soudu v Ostravě. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla Krajským soudem v Ostravě dne 21. 6. 2016 pod č. j. 1 To 230/2016-24 zamítnuta, neboť důvody vazby vyhodnotil soud jako přetrvávající.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Dle stěžovatele se napadená vazební rozhodnutí dostatečně nevypořádala s jeho argumentací proti pokračování vazby. O vzetí do vazby rozhodoval místně nepříslušný soudce, který navíc stěžovateli bránil se u vazebního jednání vyjádřit. Podle stěžovatele je nevyvratitelné, že došlo k zániku trestnosti stíhaného činu podle ustanovení §20 odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). V doplnění ústavní stížnosti ze dne 2. 1. 2017 stěžovatel doplňuje argumentaci k výše uvedené stížnosti, nadto se v části označené jako petit domáhá "vyslovení protiústavnosti vazby a zrušení všech vazebních usnesení v tomto řízení vydaných..., žádá rozhodnutí, zdali je platná praxe ÚS, NS ČR a VS PH (tedy že nález Pl. ÚS 4/14 lze v neskončených řízeních a v rámci přípustných opravných prostředků uplatnit), anebo dle stěžovatele zjevně protiústavní usnesení VS OC aplikující zmíněný nález jen od 14. 4. 2016 (!)do budoucna 1 To 34/2016-5129 z 15. 6. 2016. Nakonec stěžovatel žádá o vyslovení příkazu OČTŘ ukončení vazby stěžovatele neprodlužovat."
8. V doplnění stěžovatel dále rozvádí, že rozhodnutí Okresního soudu v Olomouci byla činěna místně nepříslušnými soudci, jak vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/14. K porušení práva na zákonného soudce došlo dle stěžovatele především nesprávně určenou příslušností okresního soudu v přípravném řízení a následnou změnou příslušného okresního soudu po vydání uvedeného nálezu Ústavního soudu. Rovněž je místně nepříslušný Krajský soud v Ostravě jako soud stížnostní. Stěžovatel tvrdí, že měl v tomto případě rozhodovat Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci, tak jako v jiných (trestních i občanskoprávních) řízeních. Dle stěžovatele je nutno trvat na tom, aby příslušnost soudu byla v duchu čl. 38 odst. 1 Listiny stanovena "stabilním" zákonem, a nikoliv ad hoc sestaveným rozvrhem práce. Tento problém přesunu příslušnosti mezi kraji se dle stěžovatele týká tisíců řízení. Při vzetí do vazby neumožnila navíc rozhodující soudkyně stěžovateli přednést v dostatečné míře svou obhajobu, s níž ho odkázala do hlavního líčení.
9. Stěžovatel má dále za to, že rozhodnutím Okresního soudu v Přerově sp. zn. 1 Nt 4001/2016 bylo rozhodnuto o protiústavním pokračování jeho vazby, čímž došlo k tzv. odepření spravedlnosti. Soud totiž odmítl přezkoumat důvody, pro které byl stěžovatel prvně vzat do vazby "toliko argumentem rei iduciata," čímž porušil svou povinnost podle §71 odst. 1 a §72 odst. 1 trestního řádu. Podle stěžovatele jsou prvotní důvody vzetí do vazby zcela logicky řazeny mezi důvody vazby, které má soud povinnost přezkoumávat v rámci rozhodování o jejím dalším trvání. Soud při rozhodování o pokračování vazby tak není vázán odůvodněním předchozích rozhodnutí, ale toto musí sám nezávisle přezkoumat, včetně všech námitek ústavněprávních.
10. Usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 1 To 230/2016 stěžovatel vytýká, že se v něm soud nedostatečně (resp. vůbec nijak) vypořádal se stěžovatelovou argumentací. V tomto směru poukazuje stěžovatel zejména na skutkové námitky, prokazující dle jeho názoru eventuální zánik trestnosti stíhaného jednání. Dále stěžovatel poukazuje na extrémní prodlevu mezi dnem rozhodnutí a doručením rozhodnutí v délce jednoho měsíce. Rovněž tak stěžovatel brojí proti nezažurnalizování spisu, jež mu komplikovalo obhajobu.
11. Vybraným rozhodnutím (včetně usnesení Okresního soud v Přerově ze dne 20. 9. 2016 č. j. 1 Nt 4002/2016-55, kterým byl propuštěn z vazby, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 10. 2016 č. j. 1 To 411/2016-73, kterým bylo toto rozhodnutí zrušeno a rozhodnuto o pokračování vazby) stěžovatel vytýká nedostatky v poučení, nesplňují podle něj podmínky stanovené v judikátu B 4/1984-31, přičemž nedodržení těchto podmínek (zejména poučení o právu na právní zastoupení, žádost o propuštění z vazby apod.) je pak důvodem pro konstatování porušení základních práv stěžovatele.
12. Dále stěžovatel tvrdí, že uložení útěkové vazby je protiprávní, neboť v případě domnělé přípravy trestného činu, kterou lze kvalifikovat jako nezpůsobilou, mají být aplikována ustanovení o mimořádném snížení trestu. Argumentaci soudů považuje stěžovatel za absurdní, když na jedné straně soudy konstatují, že stěžovatel chtěl kvůli získání domu vraždit, a na druhé straně poukazují na to, že stěžovatel nemá k bydlišti žádné pevné vazby. Jeho osobní a finanční situace mu útěk navíc neumožňují. Argumentace ve prospěch útěkové vazby pomocí jiného trestního stíhání vedeného proti stěžovateli je pak zásahem do jeho práva na presumpci neviny.
13. Uložení tzv. vazby předstižné považuje za protiprávní, neboť není podle něj nijak osvědčeno, že by mohl nadále usilovat o život oběti původně plánovaného činu nebo případně svědka, jak mu předkládá soud. I zde je dle stěžovatele klíčový eventuální zánik trestnosti stíhaného jednání. Soudy nevěnovaly dostatečnou pozornost naprosté nevěrohodnosti klíčové svědkyně, která sama stěžovateli odcizila finanční prostředky. Její výpověď je plná rozporů a "fantaskních" tvrzení. Sama svědkyně pak potvrdila, že by skutek nikdy nespáchala, čímž musela zaniknout trestnost stíhaného jednání. Především pak stěžovatel považuje uvalení vazby za její zneužití, neboť opakování činu je dle něj vyloučeno. Soudy navíc extensivně vykládají tento vazební důvod, když jej v rozporu s povinností restriktivního výkladu vazebních důvodů rozšiřují i na další trestnou činnost.
14. Nad rámec argumentace, směřující proti napadeným rozhodnutím, stěžovatel uvádí, že byl při zatčení činností policie mučen nepřiměřeně dlouhou dobou strávenou v poutech a odepřením stravy. Stěžovatel byl tedy zadržen a držen policií protiprávně, a tento postup nemůže být změněn v zákonnou vazbu. Soudy by v takovém případě měly dosáhnout generální prevence proti protiprávnímu jednání policie a vazbu neuvalit. Vazební stíhání trvá dle stěžovatele nepřiměřeně dlouho a mezi jednotlivými úkony orgánů činných v trestním řízení jsou neodůvodněné prodlevy. Zabavené věci nebyly stěžovateli včas vráceny, čímž došlo k zásahu do jeho práva na obhajobu. Stěžovateli nebylo rovněž umožněno zvolit si obhájce, když mu k tomu policie stanovila lhůtu tří dnů, během nichž však nebylo kvůli režimu ve věznici (telefonování, pošta, nákupy) možné si řádné zastoupení opatřit. Po uplynutí lhůty byl soudem (avšak místně nepříslušným) obhájce určen. Ačkoliv byl stěžovateli přiznán nárok na bezplatnou obhajobu, nebylo mu umožněno pořídit si bezplatně kopie listin ze spisu. Při domovních prohlídkách byla dle stěžovatele zabavena data z počítačů, která souvisí s jiným trestním řízením. Došlo tak k porušení práva na obhajobu v tomto druhém řízení. V závěru doplnění ústavní stížnosti požaduje stěžovatel přednostní projednání věci z důvodu extrémních excesů, a skutek, za který je stíhán, označuje za absurdní. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
15. Několik dalších doplnění ústavní stížnosti nebylo zjevně podáno stěžovatelovým advokátem, pročež k nim Ústavní soud nemohl přihlížet.
III.
Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatele
16. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům a vedlejšímu účastníkovi řízení.
17. Okresní soud v Olomouci ve svém vyjádření konstatoval, že příkaz k domovní prohlídce splňoval zákonné podmínky pro jeho vydání. Soudce prostudoval spis, byl přítomen výslechu svědka a v obsahu příkazu podrobně vylíčil rozhodné skutečnosti. Pokud jde o místní příslušnost soudu, postupoval soud podle §26 odst. 1 trestního řádu, v té době vžité praxe a rozvrhu práce.
18. Okresní soud v Přerově ve svém vyjádření uvádí, že ve věci stěžovatele bylo Okresním soudem v Přerově rozhodováno dvakrát, v obou případech o návrhu státního zástupce na další trvání vazby. Prvním rozhodnutím ponechal soud stěžovatele ve vazbě, v druhém rozhodnutí byla vazba nahrazena písemným slibem a zárukami, toto rozhodnutí však bylo Krajským soudem v Ostravě zrušeno a nahrazeno novým, podle kterého byl stěžovatel ve vazbě ponechán. Soud postupoval ve svých řízeních zcela v souladu s trestním řádem při zachování práv stěžovatele. V obou případech bylo na žádost stěžovatele nařízeno vazební zasedání, stěžovateli bylo umožněno se obšírně vyjádřit a omezován pak byl pouze podle §203 odst. 2 trestního řádu per analogiam, tedy aby nebylo vazební zasedání zdržováno nesouvisejícími výklady.
19. Ke stěžovatelově námitce nepříslušnosti Krajského soudu v Ostravě tento soud konstatoval, že stěžovatel si zjednodušuje nazírání na uspořádání Krajského soudu v Ostravě, který nepravdivě rozděluje na dvě samostatné instituce a konstituuje si tak neexistující subjekt Krajského soudu v Olomouci. To, zda v dané věci má rozhodovat senát umístěný v Ostravě nebo senát umístěný v Olomouci, podléhá rozvrhu práce, přičemž ten právě ustanovil senát zasedající v Ostravě. Pravidla rozvrhu práce Krajského soudu v Ostravě jsou pak podle okresního soudu uvedena srozumitelně pro právnickou veřejnost i pro občany. K argumentu stěžovatele o odepření spravedlnosti odkazuje soud na své odůvodnění a nad jeho rámec uvádí, že ze strany stěžovatele došlo ke zřetelnému nepochopení. Při dalším rozhodování o trvání vazby není soudce ze zákona oprávněn přezkoumávat pravomocné a vykonatelné rozhodnutí soudce, který stěžovatele prvně do vazby vzal v tom směru, zda vazební důvody existovaly v minulosti. Soud zkoumá jen důvody pro další trvání vazby. Nadto soud není oprávněn přezkoumávat předchozí rozhodnutí o vazbě z pohledu ústavnosti, neboť je třeba vycházet z obecné zásady, že vyhlášená, pravomocná a vykonatelná rozhodnutí jsou závazná pro všechny orgány i osoby, pokud nebyla předepsaným způsobem zrušena.
20. Krajský soud v Ostravě odkázal na své rozhodnutí sp. zn. 1 To 230/2016, které podle něj zcela splňuje zákonné požadavky. Příslušnost Krajského soudu v Ostravě byla dána rozvrhem práce, a krajem se zde pochopitelně rozumí kraj soudní, nikoliv administrativní. Ústavní stížnost stěžovatele považuje soud za neodůvodněnou a navrhuje její zamítnutí.
21. Ve vyjádření Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci je konstatováno, že příslušnost Okresního soudu v Olomouci byla stanovena v souladu s ustanovením §26 trestního řádu, neboť státní zástupci tohoto státního zastupitelství jsou činní mimo jiné v obvodu jmenovaného soudu. V době podání návrhů na výslech svědka, na vydání příkazu k domovní prohlídce ze dne 1. 2. 2016 a vzetí stěžovatele do vazby ze dne 4. 2. 2016 nemohli státní zástupci a soudci Okresního soudu v Olomouci předpokládat vydání nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/14. To platí i pro ustanovení obhájce stěžovateli ze dne 1. 5. 2016. V návaznosti na vyhlášení uvedeného nálezu a stanoviska Nejvyššího státního zastupitelství ze dne 6. 5. 2016 č. 1 SL 717/2016-07, které tento nález vykládá, došlo k přenesení příslušnosti na Okresní soud v Přerově, který při podání návrhu na ponechání stěžovatele ve vazbě ze dne 11. 5. 2016 příslušnost přijal. Přezkumem rozhodnutí o vzetí do vazby, případně ponechání ve vazbě, se pak jako soud stížnostní zabýval Krajský soud v Ostravě a následně i Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci po podání obžaloby (ve věci sp. zn. 81 T 1/2017), který dne 30. 1. 2017 rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů podle §67 písm. c) trestního řádu. Do obvodu Krajského soudu v Ostravě spadají jak Okresní soud v Olomouci, tak Okresní soud v Přerově. Rozdělení agendy mezi pobočky (Ostrava a Olomouc) se pak řídí rozvrhem práce, který je veřejně dostupný i prostřednictvím internetu. Krajský soud v Ostravě pak byl i podle rozvrhu práce příslušný k rozhodování o opravných prostředcích proti rozhodnutím obou okresních soudů.
22. K obsahu ústavní stížnosti bylo dále podotknuto, že případným zánikem trestnosti, způsobilostí přípravy zločinu, i trváním vazebních důvodů, se dozorový státní zástupce zabýval průběžně a podmínky pro propuštění z vazby nebo zastavení trestního stíhání neshledal. K námitce mučení v podobě dlouhodobého spoutání a neposkytnutí jídla bylo uvedeno, že pouta byla proti stěžovateli použita podle §54 písm. b) zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, které neobsahuje časové omezení použití pout, a že obviněný zapomněl uvést, že po převážnou část zadržení s ním policejní orgán činil úkony trestního řízení, během nichž stěžovatel využil možnosti sníst jablko, další stravu nepožadoval, a nadto mu bylo umožněno pojíst i mimo běžnou dobu pro podávání stravy, tedy po 22. hodině.
23. Na vyjádření účastníků řízení reagoval stěžovatel ve své replice, ve které nejprve krátce rekapituloval zaslaná vyjádření. Následně poukázal na množství rozhodnutí soudů, včetně nálezů Ústavního soudu. Z nich stěžovatel dovodil, že soudy i státní zastupitelství nepostupovaly v souladu s §26 odst. 2 trestního řádu, zejména pak při přesunu příslušnosti z Olomouce do Přerova po vydání nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 4/14. Podle stěžovatele pak tedy byla nesprávně založena místní příslušnost soudů již od prvního rozhodnutí v jeho věci, nebo nemělo dojít ke změně příslušnosti po vydání dotčeného nálezu pro rozpor s §26 odst. 2 trestního řádu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
24. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána částečně opožděně, a to v části směřující proti usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 1. 5. 2016 č. j. 0 Nt 2101/2016-6, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 3. 2016 č. j. 1 To 72/2016-33, usnesení Okresního soudu v Olomouci ze dne 4. 2. 2016 č. j. 0 Nt 504/2016-17 a příkazu Okresního soudu v Olomouci ze dne 1. 2. 2016 č. j. 0 Nt 7003/2016-4. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze podat ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním zákonem poskytovaném opravném prostředku. V případě uvedených rozhodnutí tato lhůta již přede dnem podání ústavní stížnosti, tedy dnem 20. 9. 2016, uplynula. Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než v příslušné části ústavní stížnost odmítnout jako návrh opožděný podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelův návrh, aby Ústavní soud uložil orgánům činným v trestním řízení povinnost vydat věci zabavené při domovní prohlídce, nařízené výše uvedeným příkazem, nebyl obsažen v ústavní stížnosti ze dne 20. 9. 2016, ale až v jejím doplnění ze dne 2. 1. 2017. I tento návrh musel tedy Ústavní soud pokládat za opožděný.
25. V části směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 6. 2016 č. j. 1 To 230/2016-24 a usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 19. 5. 2016 č. j. 1 Nt 4001/2016-15 byla ústavní stížnost podána včas, oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je částečně přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
26. Ústavní soud přezkoumal postup městského soudu v daném insolvenčním řízení z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
27. Předně je třeba konstatovat, že značná část stěžovatelem uplatněných námitek je ve skutečnosti přinejmenším z významné části skutkové povahy. Jde zejména o námitky týkající se věrohodnosti klíčové svědkyně, obsahu dalších opatřených důkazů, vztahu dvou trestních řízení a zániku trestnosti, jež stěžovatel dovozuje právě z provedených důkazů. Nic nenasvědčuje tomu, že by uvedené důkazy byly opatřeny, provedeny nebo hodnoceny natolik svévolným způsobem, že by to již v současné fázi trestního řízení vyžadovalo zásah Ústavního soudu. Proto se Ústavní soud těmito námitkami nemohl s ohledem na respektování kognice obecných soudů v této fázi řízení hlouběji zabývat.
28. Za klíčovou považuje Ústavní soud námitku nerespektování závěrů nálezu ze dne 19. 4. 2016 sp. zn. Pl. ÚS 4/14 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) a porušení práva na zákonného soudce. Závěry o příslušnosti soudů, v uvedeném nálezu obsažené, nelze bez dalšího aplikovat retroaktivně, jak se stěžovatel domnívá. Založení místní příslušnosti soudu v přípravném řízení podle zavedené praxe, aprobované ostatně i tehdejší judikaturou Ústavního soudu předcházející výše uvedenému nálezu, nepředstavuje zásadně porušení práva na zákonného soudce (viz zejména bod 120 uvedeného nálezu). K takovému porušení nedošlo ani následně přenesením příslušnosti na Okresní soud v Přerově v řízení o pokračování vazby. Naopak dle judikatury Ústavního soudu k takovému přesunu dojít musí - srov. zejména bod 31 a násl. usnesení ze dne 13. 12. 2016 sp. zn. II. ÚS 3327/16. Ačkoliv uvedené usnesení uvádí nezbytnost změny příslušnosti až ode dne vykonatelnosti nálezu sp. zn. Pl. ÚS 4/14, není dle Ústavního soudu porušením práva na zákonného soudce, resp. naopak je jeho naplněním, dojde-li k němu i dříve, tedy v mezidobí mezi dnem vyhlášení a dnem vykonatelnosti uvedeného nálezu.
29. Co se týče námitky nepříslušnosti stížnostního soudu, a s tím spojené námitky porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, Ústavní soud již v minulosti judikoval (srov. např. bod 32 nálezu ze dne 21. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 794/16), že přidělení soudce podle rozvrhu práce je v souladu s ústavním principem práva na zákonného soudce, vyplývajícího z čl. 38 odst. 1 Listiny. Jak vyplývá z přílohy 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, je v České republice zřízeno osm krajských soudů a z přílohy č. 5 vyplývá zřízení pobočky Krajského soudu v Ostravě ve městě Olomouc. Pobočka tohoto krajského soudu v Olomouci není tedy samostatným "zákonným soudem" a dle Ústavního soudu nemusí být rozdělení práce mezi obě pobočky stanoveno zákonem, neboť de iure jde o rozdělení práce mezi soudce a senáty téhož soudu, zákonem řádně zřízeného. Rozhodujícím tedy v tomto směru je rozvrh práce, který ostatně práci mezi obě pobočky veřejně a jednoznačně rozděluje. Takovému stavu nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Z rozvrhu práce Krajského soudu v Ostravě (dostupného z: http://portal.justice.cz/justice2/soud/soud.aspx?o=16&j=26&k=6663&d=347008) vyplývá přidělení rozhodování o stížnostech proti rozhodnutím z přípravného řízení senátu 1 To, jak je uvedeno na str. 10 tohoto rozvrhu. Obdobný senát není pro pobočku v Olomouci samostatně ustanoven. Ústavní soud v tomto směru hodnotí pouze zákonnost a jasnost či předvídatelnost přiřazení práce jednotlivým senátům, nikoliv jejich efektivnost či podobné atributy. V uvedeném směru nevykazuje rozdělení práce žádné ústavněprávní nedostatky.
30. Ani stěžovatelově námitce o tzv. odepření spravedlnosti při rozhodování Okresního soudu v Přerově o pokračování vazby nelze přisvědčit. Povinností soudu rozhodujícího o pokračování vazby je zkoumat existenci a trvání vazebních důvodů v době rozhodování o jejím pokračování, nikoliv zkoumat vazební důvody původního vazebního rozhodnutí, tedy zda předcházející rozhodnutí o vazbě bylo založeno na existujících důvodech, či nikoliv. Je-li některá otázka původního řízení již definitivně vyřešena pravomocným rozhodnutím (např. v otázce příslušnosti či obsazení rozhodujícího soudu, anebo dodržení lhůty pro zadržení, zákonnost zadržení policií, náležitosti podaného původního návrhu na vzetí do vazby, apod.), není již v pravomoci soudu rozhodujícího o pokračování vazby tyto otázky znovu přezkoumávat. To může v rámci právního řádu České republiky učinit pouze soud nadřízený, popř. Ústavní soud. Okresní soud je naopak závěry těchto rozhodnutí vázán. Jeho úkolem je přezkoumat, zda důvody pro pokračování vazby (uvedené v §67 trestního řádu) trvají v okamžiku jeho rozhodování.
31. V tomto směru odůvodnění napadeného usnesení obstojí. Vyplývá z něj, že posledním výslechem svědka jsou potvrzovány původní závěry o spáchání skutku, zároveň existují zřejmé důvody k podezření, že se činu dopustil stěžovatel (srov. str. 3 napadeného usnesení). Dále soud konstatoval, že vazbu nelze nahradit mírnějším opatřením a že nevyšly najevo nové skutečnosti, které by odůvodnily propuštění stěžovatele (srov. str. 3 a 4). Podobně obstojí i odůvodnění napadeného rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě.
32. K jednotlivým námitkám lze uvést následující. Předně dle judikatury Ústavního soudu brání zrušení napadených rozhodnutí, pokud jejich závěry obstojí při odůvodnění alespoň jednoho vazebního důvodu (srov. např. usnesení ze dne 4. 10. 2016 sp. zn. I. ÚS 2682/16 nebo ze dne 11. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1816/13). I v případech, kdy odůvodnění soudů ohledně naplnění jednoho z vazebních důvodů neobstojí, nezruší tedy Ústavní soud vydaná rozhodnutí, pokud je nutnost vazby podepřena důvodem jiným. Dle Ústavního soudu je ve stěžovatelově případě dostatečně odůvodněno užití tzv. předstižné vazby. Tu soudy odůvodnily především obavou o život poškozené, tedy strachem z dokonání trestného činu vraždy. Zároveň vazební řízení netrvá nepřiměřeně dlouho a jeho jisté prodloužení lze připisovat stěžovatelově neochotě spolupracovat při šetření duševního stavu. Takové odůvodnění podle Ústavního soudu plně obstojí. Především se Ústavní soud nemůže ztotožnit se stěžovatelovým názorem, že uplatnění vazebního důvodu podle §67 písm. c) trestního řádu připadá v úvahu jen při hrozbě opakování nebo dokončení zcela totožné trestné činnosti nebo dokonce stejného skutku. Při takovém výkladu by u osob stíhaných za přípravu trestného činu nepřipadalo užití tohoto vazebního důvodu vůbec do úvahy, neboť zcela totožně již provedenou přípravu trestného činu z logiky věci opakovat nelze z důvodu např. plynutí času, zásahů orgánů činných v trestním řízení, atd. Uvedené ustanovení však hrozbu dokončení připravovaného trestného činu výslovně zmiňuje. Dle Ústavního soudu je tedy zřejmé, že ústavně konformní výklad uvedeného ustanovení zahrnuje i předcházení hrozby podobnému trestnému činu. Rozhodující bude v tomto směru zejména jeho totožný následek, v dané věci usmrcení poškozené, který zdůraznily i soudy v napadeném rozhodnutí.
33. Přisvědčit nelze ani námitce nedostatků v poučení napadených rozhodnutí. Zákonem požadovaný obsah poučení v usneseních je stanoven v §134 odst. 1 písm. e) trestního řádu, které vyžaduje poučení o opravném prostředku. Obecná poučovací povinnost (srov. např. §2 odst. 13 trestního řádu) se pak, na rozdíl od konkrétní poučovací povinnosti stanovené jednotlivými zvláštními ustanoveními, vykonává především s přihlédnutím k poměrům obviněné osoby a stavu řízení. Pro daný případ je v tomto směru rozhodující, že stěžovatel byl zastoupen obhájcem a náležitá ochrana jeho práv, včetně poučení o nich, je jedním z důvodů zakotvení nutné obhajoby pro osoby vazebně stíhané (srov. §36 trestního řádu).
34. Ostatní námitky směřují dle Ústavního soudu spíše proti prvotnímu rozhodování o vazbě, nebo dokonce činnosti vyšetřujících orgánů činných v trestním řízení, a proto je Ústavní soud nemohl řešit pro faktickou opožděnost, resp. nepřípustnost, neboť nejsou obsaženy v odůvodnění stížnosti, jíž se zabýval Krajský soud v Ostravě.
35. S ohledem na výše uvedené tedy Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost odmítl, a to zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh opožděný podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. května 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu