ECLI:CZ:US:2017:3.US.320.17.1
sp. zn. III. ÚS 320/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., t. č. Věznice Valdice, zastoupeného Mgr. Libuší Hrůšovou, advokátkou se sídlem Goethova 5, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016 č. j. 7 Tdo 1280/2016-36, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. 7 To 45/2016 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 4. 2016 č. j. 5 T 11/2015-763, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí soudů, neboť je přesvědčen, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Dle tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti byl nespravedlivě uznán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví ve stadiu pokusu, přečinu výtržnictví a zločinu vraždy ve stadiu pokusu, kterých se měl dopustit jednáním blíže popsaným v obžalobě. Stěžovatel je však přesvědčen o tom, že obecné soudy zcela nesprávně posoudily domnělé jednání stěžovatele a nesprávně dovodily právní kvalifikaci dílčího útoku - pokusu o vraždu na poškozeného P. M. (dále jen "poškozený"). Stěžovatel tvrdil, že trestní soudy nedostály svojí povinnosti uložené Ústavou, vést trestní řízení tak, aby bylo nezávislé a nestranné, a byla porušena zásada presumpce neviny. Důkazy, které byly provedeny v hlavním líčení před soudem I. stupně, nesvědčí o příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a zraněním poškozeného, důkazy nebyly podle mínění stěžovatele zhodnoceny správně a byl odsouzen jen na základě nepřímých důkazů. Stěžovatel se v podstatě doznal k útoku na poškozeného V. H., který potyčku vyvolal svým nevhodným chováním. V trestním řízení bylo postupováno v rozporu s procesními pravidly a provádění dokazování bylo neúplné, neobjektivní (rekognice, výslech Dandášových, stopy DNA, nenašel se nůž). Stěžovatel svoji vinu popírá a tvrdí, že v řízení nebyla řádně a přesvědčivě jeho vina prokázána. Konkrétněji pak stěžovatel tvrdí, že byl odsouzen za skutek v rozporu s §2 odst. 2 trestního řádu, aniž by mu bylo prokázáno nade vší pochybnost, že jej spáchal. Namísto toho soudy od počátku a bez řádného odůvodnění přijaly domněnku, že žádná třetí osoba (člen rodiny Dandášovy) nemohla útok spáchat.
3. Stěžovatel poukázal na nesprávnou právní kvalifikaci zločinu vraždy dle §140 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku ve stádiu pokusu dle §21 odst. 1 trestního zákoníku, místo ublížení na zdraví dle §146 trestního zákoníku. Podle názoru stěžovatele právní kvalifikace byla soudy zvolena v extrémním rozporu se skutečně provedenými důkazy. Po celé trestní řízení nebylo jednoznačně prokázáno, kdo zranil poškozeného a vyhrožoval mu zabitím. V rozporu se zásadou presumpce neviny a legitimního očekávání přijaly soudy závěr o vině stěžovatele bez přímých důkazů, přestože existují nejasnosti a důvodné pochybnosti. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil pro zásah do jeho ústavně zaručených práv.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas k tomu oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, přičemž stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
5. Ústavní soud konstatuje, že z obsahu spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 5 T 11/2015 vyplynulo následující: krajský soud rozsudkem ze dne 12. 4. 2016 č. j. 5 T 11/2015-763 uznal obviněného stěžovatele vinným pod bodem 1) rozsudku přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku a pod bodem 2) rozsudku zločinem vraždy podle §140 odst. 1 trestního zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, které je konkrétně popsáno ve skutkové větě rozhodnutí; odsoudil stěžovatele k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti a půl roku a zařadil ho pro výkon trestu do věznice se zvýšenou ostrahou [§140 odst. 1 za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku, §56 odst. 2 písm. d) trestního zákoníku]. Podle §228 odst. 1 trestního řádu uložil obžalovaným stěžovateli a A. B. povinnost zaplatit společně a nerozdílně náhradu škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky ve výši 2 952 Kč, dále stěžovateli uložil povinnost nahradit škodu poškozené Zdravotní pojišťovně ministerstva vnitra České republiky 41 167 Kč.
6. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 14. 6. 2016 sp. zn. 7 To 45/2016, podle §256 trestního řádu zamítl jako nedůvodné odvolání stěžovatele podané proti výroku o vině pod bodem II.) skutkové věty výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně.
7. Nejvyšší soud usnesením ze dne 25. 10. 2016 č. j. 7 Tdo 1280/2016-36 odmítl dovolání stěžovatele dle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu než je uveden v §265b trestního řádu.
8. Ústavní soud uvážil v ústavní stížnosti vznesené námitky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy [srov. čl. 83 a čl. 90 až čl. 92 Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je ochrana ústavnosti, nikoli běžné zákonnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Je jejich úlohou, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci toho či onoho právního institutu a aby své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily. Zásah Ústavního soudu je na místě toliko v případě těch nejzávažnějších pochybení představujících porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména pak pokud by závěry obecných soudů byly hrubě nepřiléhavé a vykazovaly znaky libovůle. To však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.
10. V ústavní stížnosti stěžovatel pouze pokračuje v polemice s obecnými soudy, když jen opakuje totožné námitky již uplatněné obhajobou v odvolání a v dovolání. Přestože na ně soudy ve svých rozhodnutích již dostatečně reagovaly a zcela adekvátně se s nimi vypořádaly, stěžovatel nepřípustně očekává, že Ústavní soud tyto závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
11. Ústavněprávní judikaturou však bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace tzv. podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu" a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí jsou dostupná na: http://nalus.usoud.cz).
12. Maje na zřeteli výše uvedené zásady ústavněprávního přezkumu, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost v jejich světle neobstojí. K pochybením, která by byla v tomto směru relevantní, v projednávané věci nedošlo. Snahou stěžovatele je zpochybnit provedené dokazování a způsob hodnocení důkazů ze strany soudů. Ústavní soud však nemá provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2067/13 ze dne 16. 4. 2014). Jestliže soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanoveními §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení §125 odst. 1 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat, byť by se s ním neztotožňoval [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 23/93 (N 5/1 SbNU 41), usnesení ze dne 6. 11. 2012 sp. zn. II. ÚS 1701/11, usnesení ze dne 29. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 443/14].
13. Odvolací soud přezkoumal rozhodnutí soudu I. stupně a konstatoval, že provedl veškeré důkazy potřebné k tomu, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro jeho meritorní rozhodnutí (§2 odst. 5 trestního řádu). V tomto směru soud I. stupně hodnotil provedené důkazy na základě pečlivého uvážení všech okolností případu, a to jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 trestního řádu). Nevytrhával tedy jednotlivé důkazy z kontextu provedeného dokazování, ale přihlížel i ke vzájemným vazbám a souvislostem. Odůvodnění napadeného rozsudku stran zásadních skutkových zjištění odpovídá ustanovení §125 odst. 1 trestního řádu, kdy soud I. stupně podrobně vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporovaly.
14. Stěžovatel především zpochybňuje, že se dopustil jednání pod bodem 2) napadeného rozsudku, ale jeho námitky nejsou důvodné. V trestním řízení bylo prokázáno důvodné podezření vůči obžalovanému stěžovateli, které vyplývalo zejména z výpovědi poškozeného a slyšených svědků i závěrů rekognice. Nalézací soud v odůvodnění napadeného rozsudku při identifikaci pachatele v návaznosti na důkazní situaci popsanou v obžalobě považuje za nejpodstatnější výpověď svědka Antonína Šefla (č. l. 722-723), čemuž lze dát rovněž plně za pravdu. Dav lidí vyběhnuvších z restaurace v čele s poškozeným se vydal na místo potyčky stěžovatele a A. B., kteří surově fyzicky napadli V. H., přičemž poškozený byl při tomto pronásledování pobodán. Dále z provedeného dokazování vyplynulo z výpovědi svědka Antonína Šefla, že ještě než zabočil za roh k prvnímu bytu ze dvora, tak se proti němu otočil poškozený a říkal, že ho někdo píchnul a svědek uviděl nějakou postavu, jak zabíhá do prvního bytu ze dvora. Popis útočníka, který poškozený poskytl, se shoduje se vzhledem stěžovatele. Závěrům soudu I. stupně je nutno přisvědčit, že z výpovědi svědka Antonína Šefla jednoznačně plyne, že identifikace pachatele útoku proti poškozenému je jednoznačná a že nikdo jiný než stěžovatel tímto pachatelem nemohl být. Z popisu situace na místě činu je též zřejmé, že obžalovaný A. B. po napadení poškozeného V. H. z místa ujel automobilem, a je tedy vyloučené, že by mohl zaútočit ještě na poškozeného.
15. Ústavní soud konstatuje, že ve shodě s podanou obžalobou je třeba přisvědčit správným skutkovým zjištěním stran skutku pod bodem 2) napadeného rozsudku, kdy dal nalézací soud patřičný výraz i v použité právní kvalifikaci. Argumentům uplatněným v tomto směru v ústavní stížnosti nelze přisvědčit. Při zkoumání, zda pachatel jednal v nepřímém úmyslu napadeného zavraždit, je zapotřebí vycházet z okolností, za nichž k útoku pachatele došlo, jakým motivem byl veden, co útoku předcházelo, jak byl útok proveden, jakého nástroje bylo použito, zda pachatel záměrně útočil proti takové části těla, kde jsou orgány důležité pro život, které jsou snadno zasažitelné apod. Stěžovatele k inkriminovanému zákeřnému a podlému jednání bezesporu vedla snaha odvrátit zásah osob vystoupivších na obranu poškozeného V. H., kterého předtím společně s odsouzeným A. B. surově fyzicky napadli. Verbální projev stěžovatele, který byl adresován poškozenému a který ostatní svědci kromě poškozeného nemuseli zaslechnout, jen dokresluje skutečný úmysl stěžovatele. Soud I. stupně proto nepochybil, pokud předmětný skutek posoudil jako pokus trestného činu vraždy podle §21 odst. 1 k §140 odst. 1 trestního zákoníku spáchaný přinejmenším v nepřímém úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku.
16. Nejvyšší soud se pak s námitkami stěžovatele nad rámec závěru, že se svým dovoláním stěžovatel ocitl mimo rámec deklarovaného dovolacího důvodu, vypořádal (str. 5 - 6 usnesení). Nejvyšší soud dále zdůraznil, že ve smyslu ustanovení §265b trestního řádu, je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem I. stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud II. stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 trestního řádu).
17. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavně zaručená práva stěžovatele nebyla porušena a proto jeho ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2017
Josef Fiala v. r.
předseda senátu