ECLI:CZ:US:2017:3.US.3207.16.1
sp. zn. III. ÚS 3207/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti společnosti AKCENTA CZ a. s., sídlem Ovocný trh 572/11, Praha 1 - Staré Město, zastoupené Mgr. Robertem Klenkou, advokátem, sídlem Klimentská 1207/10, Praha 1, proti příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků vydaného Okresním soudem v Ostravě ze dne 21. července 2016 sp. zn. 0 Nt 15109/2016, za účasti Okresního soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Olomouci - pobočky v Ostravě, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného příkazu k prohlídce jiných prostor a pozemků vydaného Okresním soudem v Ostravě (dále jen "okresní soud"), jímž bylo dle jejího tvrzení porušeno její ústavně zaručené právo na nedotknutelnost obydlí podle čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z obsahu napadeného příkazu se podává, že okresní soud nařídil prohlídku nebytových prostor užívaných stěžovatelkou k provozování její podnikatelské činnosti. Příkaz byl vydán v souvislosti s vyšetřováním závažné daňové kriminality na příkaz Okresního soudu v Augsburgu (ve Spolkové republice Německo) ze dne 8. 7. 2016. Z překladu tohoto příkazu, zaslaného stěžovatelkou, a odůvodnění napadeného příkazu okresního soudu vyplývá, že prostřednictvím bankovního účtu stěžovatelky, podnikající na poli finančních služeb, provedli obvinění ve vyšetřovaném případě transakce ve výši několika milionů EUR. Z tohoto důvodu orgány činné v trestním řízení dospěly k závěru, že do páchání trestné činnosti mohla být zapojena i stěžovatelka, přičemž došly též k závěru, že hrozilo riziko, že stěžovatelka hledané věci nevydá dobrovolně. Okresní soud shledal naplnění podmínek pro provedení prohlídky a vyjmenoval v odůvodnění věci, které je třeba zajistit. Úkon měl být dle okresního soudu proveden jako neodkladný a neopakovatelný, neboť uvedené věci mohly být zničeny, a to v návaznosti na plánované úkony německých justičních orgánů.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka namítá, že se nedopustila trestné činnosti, a přesto u ní byla provedena prohlídka. Orgány činné v trestním řízení založily svá podezření na pouhých domněnkách. Přitom jim poskytla maximální součinnost a dobrovolně vydala všechny požadované dokumenty. Policie České republiky žádné další věci nezajistila. Poukázala současně na to, že je finanční institucí s licencí od České národní banky a její činnost spočívala právě v provádění transakcí peněžních prostředků svých klientů. Sama o těchto transakcích nijak nerozhoduje a jejich účel nezná. V dané věci však stěžovatelka dokonce v souladu se zákonem upozornila státní orgány na některé podezřelé transakce, nicméně obdržela pouze obecné doporučení, že není vhodné, aby jim okamžitě zamezila. Stěžovatelka tak nyní doplatila na nedostatečnou činnost státních orgánů.
4. Dále stěžovatelka namítá, že v napadeném příkazu není uvedeno žádné konkrétní kriminální jednání. Tímto nedostatkem trpí i rozhodnutí zahraničního soudu. Odůvodnění tedy nesplňuje ústavní požadavky, a toto pochybení je o to větší, že prohlídka byla vykonána u neobviněné osoby. Nařízení prohlídky nebylo dle stěžovatelky rovněž v souladu s principem proporcionality. Sledovaného účelu mohlo být dosaženo mírnějšími prostředky, zejména dožádáním. Vzhledem k chování stěžovatelky bylo možno předpokládat její plnou spolupráci. K provedení prohlídky tedy bylo přistoupeno bez dostatečného prověření role stěžovatelky při uvedených transakcích. Nedostatečně byla odůvodněna i neodkladnost a neopakovatelnost prohlídky. Pro dokreslení nepřiměřenosti a nepečlivosti při přípravě prohlídky stěžovatelka uvádí, že prohlídka byla nařízena i k vozidlu, které je od roku 1999 vedeno v policejní evidenci jako odcizené.
5. Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadený příkaz zrušil. Zároveň stěžovatelka požádala, aby Ústavní soud rozhodl věc přednostně, tedy mimo pořadí ve smyslu ustanovení §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti z hlediska stěžovatelkou uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud se neztotožnil především se stěžovatelčiným tvrzením, že napadený příkaz trpí nedostatečným odůvodněním. Odůvodnění předmětného příkazu lze s ohledem na toto stadium trestního řízení považovat za dostačující, když důkladně popisuje všechny rozhodné skutkové okolnosti, zjištěné zahraničními vyšetřovacími orgány, i stěžovatelčinu roli v případu, která v době rozhodování byla podpořena v podstatě jediným, zato však přesvědčivým důkazem o nakládání stěžovatelky s podezřelými transakcemi. Jak vyplývá z přiložených listin, smyslem uvedené prohlídky bylo potvrzení (nebo naopak vyvrácení) užšího stěžovatelčina zapojení do trestné činnosti. Oprávněnost takového postupu, včetně zachování jeho přiměřenosti, vyplývá do určité míry z rozsahu a druhu spáchané trestné činnosti, jakož i relativně mírné újmy, která stěžovatelce provedením prohlídky hrozila.
9. Jako poměrně stručné lze označit odůvodnění neodkladnosti provedení prohlídky. Nicméně Ústavní soud ve své obsáhlé judikatuře dovodil, že nároky na odůvodnění této skutečnosti nelze hodnotit přehnaně formalistickým, zevšeobecňujícím pohledem, nýbrž s přihlédnutím k jednotlivým okolnostem každého konkrétního případu [srov. např. nález ze dne 25. 8. 2008 sp. zn. IV. ÚS 1780/07 (N 147/50 SbNU 297) nebo usnesení ze dne 26. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 3850/12; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. To platí především pro situace, kde nutnost provedení daného úkonu jako tzv. neopakovatelného je přímo z popsaných skutkových okolností snadno odvoditelná pro každou osobu s běžnými znalostmi fungování orgánů činných v trestním řízení a chování pachatelů trestných činů.
10. Jeden z takových typických případů představuje např. nutnost obstarávání důkazních prostředků v elektronické podobě (srov. např. usnesení ze dne 10. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 2165/13 nebo ze dne 6. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 2667/13). Je známou skutečností, že takové elektronické stopy jsou velmi subtilní a snadno a rychle zničitelné nebo změnitelné. Za takových skutkových okolností je riziko likvidace nebo pozměnění věcných důkazů a stop obvykle reálné (srov. usnesení ze dne 22. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 332/14 nebo ze dne 2. 4. 2015 sp. zn. III. ÚS 3441/14). Takové okolnosti vyplývají dle Ústavního soudu i z popisu skutkového stavu obsaženého v napadeném příkazu okresního soudu. Jeho odůvodnění tak Ústavní soud považuje v tomto směru za ústavně přijatelné.
11. Z obdobných důvodů nebylo možné přisvědčit ani ostatním námitkám stěžovatelky, které jsou vesměs skutkové povahy (a uplatnitelné tedy spíše v trestním řízení vedeném ve Spolkové republice Německo). Stěžovatelka poukazuje na řadu skutečností, které dle ní bránily provedení prohlídky. Není však úkolem Ústavního soudu, aby sám posuzoval, jaké existovalo "skutečné riziko", že stěžovatelka se na této trestné činnosti podílela a nakolik bylo možné vzhledem k šíři všech operačních úkonů toto riziko zavčas upřesnit.
12. Zásah Ústavního soudu není namístě ani z toho důvodu, že stěžovatelka v ústavní stížnosti fakticky nepopisuje žádnou reálnou újmu, kterou by jí provedení prohlídky způsobilo. Podle odůvodnění ústavní stížnosti byly zabaveny věci, které stěžovatelka dobrovolně vydala, což by dle vlastních slov učinila i na základě aplikace institutu dožádání. Jiné věci jí zabaveny nebyly.
13. K tomu třeba dodat, že konkrétní rozsah ochrany práv podnikajících subjektů v trestním řízení spatřuje Ústavní soud i ve vazbě na předmět jejich činnosti, rozsahu působnosti subjektu, možnosti jeho kontroly, atd. V současnosti je tak již dle Ústavního soudu nezbytné považovat povinnost užší spolupráce a podrobení se mimořádným kontrolním mechanismům pro subjekty podnikající na trhu finančních služeb (banky, pojišťovny, apod.) za součást jejich "rizika podnikání", neboť bez toho by bylo zásadně nemožné účinně vyšetřovat nejzávažnější majetkovou trestnou činnost.
14. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu