ECLI:CZ:US:2017:3.US.3527.16.1
sp. zn. III. ÚS 3527/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Daniela Péka, zastoupeného JUDr. Dušanem Mičicou, advokátem, sídlem 28. října 1001/3, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. června 2016 č. j. 62 Co 183/2016-114, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na náhradu škody způsobenou nezákonným rozhodnutím a nesprávným úředním postupem ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a princip presumpce neviny ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z rozhodnutí k ústavní stížnosti přiložených, přitom vyplývá, že rozsudkem ze dne 18. 1. 2016 č. j. 28 C 122/2015-91 Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") vyhověl stěžovatelově žalobě a žalované vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovateli částku 16 954,46 Kč s úrokem z prodlení (když v rozsahu částky 5 606,74 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl) a uložil jí nahradit stěžovateli náklady řízení. Obvodní soud přitom vyšel ze zjištění, že trestní řízení bylo proti stěžovateli zahájeno v roce 2008, a to pro trestný čin týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě či domě. Po zrušujícím rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo jednání stěžovatele překvalifikováno na trestný čin násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci, aby následně i druhý odsuzující rozsudek Okresního soudu v Semilech (dále jen "okresní soud") byl Krajským soudem v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") zrušen a celá věc byla postoupena Městskému úřadu v Turnově (dále jen "městský úřad") k projednání přestupku s tím, že stěžovatel se sice vytýkaného jednání dopustil, avšak toto jednání s ohledem na okolnosti posuzované věci již nelze posuzovat jako trestný čin. Městský úřad pak podle zjištění obvodního soudu pokračoval v přestupkovém řízení a dne 29. 12. 2012 vydal správní úřad příkaz, kterým uznal stěžovatele vinným z popsaného jednání kvalifikovaného jako přestupek proti občanskému soužití. Proti rozhodnutí správního orgánu stěžovatel podal včasný odpor. V důsledku toho bylo ve věci před městským úřadem nařízeno ústní jednání, z něhož se nejprve omluvila svědkyně (poškozená) a následně se z něj omluvil i stěžovatel. Dne 26. 4. 2012 pak městský úřad vydal rozhodnutí, kterým přestupkové řízení vedené proti stěžovateli zastavil s odůvodněním, že odpovědnost stěžovatele za přestupek zanikla v důsledku plynutí času.
3. Za tohoto skutkového stavu stěžovatel vyvolal řízení, v němž se domáhal částky ve výši 22 561,20 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody představované náklady na obhajobu, vynaloženými v souvislosti s nezákonně vedeným trestním stíháním proti jeho osobě u okresního soudu. Obvodní soud přitom dovodil, že byl-li odsuzující rozsudek v případě stěžovatele zrušen a věc byla postoupena do přestupkového řízení, jde o případ, kdy trestní stíhání proti stěžovateli nemělo být vůbec zahajováno a vedeno. Stěžovatel tak měl podle závěrů obvodního soudu nárok na náhradu účelně vynaložených nákladů na své právní zastoupení, když naposledy jmenovaný soud stěžovateli nepřiznal toliko náhradu škody představující amortizaci vozidla používaného během obhajoby (proti čemuž stěžovatel ostatně ničeho nenamítá).
4. K odvolání vedlejší účastnice městský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem prvostupňové rozhodnutí změnil tak, že žalobu zcela zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. I podle městského soudu sice praxe dovodila, že došlo-li z určitých důvodů k zastavení trestního stíhání či ke zproštění obžaloby, je třeba vycházet z toho, že osoba čin nespáchala a že trestní řízení proti ní nemělo být vedeno. Takový závěr však v dané věci aplikovat nelze. I podle zjištění krajského soudu, který trestní stíhání stěžovatele zastavil a věc postoupil k přestupkovému řízení, se totiž stěžovatel vytýkaného jednání dopustil a v dané věci tak podle městského soudu nejde o případ, kdy by došlo ke změně či zrušení pravomocného odsuzujícího rozhodnutí, ani o případ, kdy by trestní stíhání proti stěžovateli bylo zastaveno. Rozhodnutí krajského soudu o postoupení věci k přestupkovému řízení tak nelze považovat za rozhodnutí zprošťující, které by činilo zahájené trestní řízení nezákonným a zakládalo by tak právo stěžovatele na náhradu škody, neboť k postoupení věci příslušnému správnímu úřadu k projednání skutku jako možného přestupku došlo z důvodu, že intenzita škodlivosti zjištěného jednání stěžovatele nenaplňovala znaky trestného činu (respektive přečinu). Krajský soud své rozhodnutí o postoupení věci totiž odůvodnil mimo jiné tím, že přihlédl k délce trestního řízení a ke značnému časovému odstupu od spáchání skutku. Ani přestupkové řízení následně vedené proti stěžovateli přitom nebylo správním úřadem zastaveno z důvodu zjištění dovolenosti jednání stěžovatele, nýbrž proto, že podle závěrů správního úřadu již uplynula stanovená lhůta pro trvání trestnosti přestupku. V řízení před trestním soudem ani před správním orgánem tak nebylo zjištěno, že by se skutek kladený stěžovateli za vinu nestal. Naopak, jak trestní soud, tak správní orgán vycházely ze zjištění, že k výše popsanému jednání došlo, a v řízení se zabývaly pouze intenzitou tohoto nedovoleného (protiprávního) jednání ze strany stěžovatele.
II.
Argumentace stěžovatele
5. S uvedeným hodnocením městským soudem se však stěžovatel neztotožňuje. V ústavní stížnosti zejména zdůrazňuje, že nikdy nebylo prokázáno, že by se dopustil jednání naplňujícího znaky jakéhokoliv trestného činu. Nelze rovněž vycházet z toho, že by se stěžovatel dopustil přestupku, neboť rozhodnutí správního orgánu v jeho věci nenabylo právní moci, a pokud městský soud přesto naznačuje, že se stěžovatel dopustil minimálně přestupku, pak porušuje princip presumpce neviny.
III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Taková pochybení ale Ústavní soud ve stěžovatelově věci neshledal.
9. Při posuzování jednotlivých pochybení orgánů veřejné moci Ústavní soud přitom mimo jiné konstantně přihlíží k tomu, jak intenzivně jejich eventuální pochybení zasahují do sféry stěžovatelů. Z toho důvodu obvykle odmítá ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutím o částkách, jež jsou svoji povahou bagatelní. Je při tom veden úvahou, že tyto částky již s ohledem na svou výši nejsou schopny představovat porušení základních práv a svobod. Ústavní soud tím zároveň zajišťuje, že se bude moci plně soustředit na plnění své úlohy v rámci ústavního pořádku. Řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelních částkách, by totiž bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod.
10. Této praxi odpovídá i zákonná úprava v občanském soudním řádu, která přípustnost opravných prostředků obvykle váže na určitou minimální výši předmětu sporu [srov. ustanovení §202 odst. 2 či §238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu]. Bylo by pak proti logice těchto omezení, pokud by se přezkum rozhodnutí, proti nimž nejsou řádné či mimořádné opravné prostředky s ohledem na bagatelnost předmětu sporu přípustné, pouze "automaticky" přesunul do roviny ústavního soudnictví. Tento výklad nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv. Podobně koneckonců k těmto sporům přistupuje i Evropský soud pro lidská práva [viz čl. 35 odst. 3 písm. b) Úmluvy; v praxi pak např. rozhodnutí ve věci Kiousi proti Řecku č. 52036/09 ze dne 20. 9. 2011].
11. V nyní posuzované věci byl spor veden o částku 16 954,46 Kč, tedy o částku, u níž zákonodárce neumožňuje podat ani dovolání. Ačkoli samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena, neboť ji je nutno posuzovat s přihlédnutím k okolnostem sporu včetně charakteru a možností účastníků, je zřejmé, že v obdobných případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat do úvahy spíše výjimečně. Dále je třeba uvést, že se v daném případě - kromě toho, že jde o tzv. bagatelní věc - navíc stěžovatelem uplatněná argumentace v podstatě týká výhradně výkladu tzv. podústavního práva.
12. Stěžovatel se navíc ve svém důsledku ani nepokouší s podstatou argumentace městského soudu vypořádat. Těžištěm věci přitom je, že stěžovatel nebyl obžaloby pro jemu vytýkaný skutek zproštěn (což ani on sám v ústavní stížnosti netvrdí). Byť je tedy stěžovatel pohledem trestního práva považován za osobu bezúhonnou, zde městský soud odlišil, že tato okolnost ovšem sama o sobě nezakládá odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup, a Ústavní soud v tom neshledal porušení kautel řádně vedeného soudního řízení. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti netvrdí, že by z některého rozhodnutí vydaného trestním soudem v jeho věci vyplývalo, že by se skutek, pro který byl stíhán, nestal, že by takový skutek neměl všechny znaky trestného činu, jenž je v něm spatřován, nebo že by stěžovatel vytýkaný skutek nespáchal. Samotné tvrzení stěžovatele prezentované v ústavní stížnosti k opačnému závěru nepostačuje.
13. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovateli ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu