ECLI:CZ:US:2017:3.US.3626.16.1
sp. zn. III. ÚS 3626/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele L. K., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. Evou Balíčkovou, advokátkou, sídlem Ctiborova 3091, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. srpna 2016 č. j. 3 Tdo 1046/2016-17, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2016 č. j. 9 To 22/2016-250 a proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 1. září 2015 č. j. 4 T 32/2015-190, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze, Okresního státního zastupitelství v Kladně a Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, sídlem Orlická 2020/4 Praha 3 - Vinohrady, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a 2, jakož i čl. 39 Listiny základních práv a svobod.
2. Z napadených rozhodnutí obecných soudů se podává, že stěžovatel spolu s J. B. a Z. B. dne 21. 4. 2015 okolo 20.30 hodin v K., na prostranství za nákladovou pokladnou areálu hlavního vlakového nádraží, kam má přístup široká veřejnost, napadli T. V., a to tak, že ho ležícího četně kopali po celém těle, čímž mu způsobili podlitiny v obličeji, na trupu a nohou. Stěžovatel jej taktéž dvakrát bodl do levého stehna zavíracím nožem, čímž mu způsobil dvě bodné rány o hloubce 1 cm. Stěžovatel byl Okresním soudem v Kladně (dále jen "okresní soud") uznán vinným z přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 trestního zákoníku a pokusu přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 trestního zákoníku. Stěžovateli byl napadeným rozsudkem okresního soudu uložen souhrnný trest v délce trvání 14 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl uložen trest propadnutí věci, a to zavíracího nože značky ADW BEST. Všem spoluobviněným byla uložena povinnost společně a nerozdílně nahradit škodu vedlejší účastnici Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky ve výši 2 022,84 Kč. Poškozený T. V. byl s nárokem na náhradu škody odkázán podle §229 odst. 1 trestního řádu na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Stěžovatel rozsudek soudu I. stupně napadl odvoláním, o němž Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným usnesením rozhodl tak, že je jako nedůvodné podle §256 trestního řádu zamítl.
4. Stěžovatel usnesení krajského soudu napadl dovoláním, které bylo Nejvyšším soudem jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu napadeným usnesením odmítnuto.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel uvádí, že se zcela zásadním způsobem neztotožňuje jak se skutkovými zjištěními soudů, tak s jejich právním posouzením předmětné věci, na nichž jsou napadená rozhodnutí postavena. Stěžovatel má za to, že skutková zjištění nejen že nejsou správná, ale dokonce jsou ve zcela extrémním rozporu s provedenými důkazy, když na základě provedených důkazů nebylo možno dojít k jednoznačnému skutkovému závěru, že daný trestný čin spáchal mimo jiné právě stěžovatel. Okresní soud při dokazování vycházel zejména z výslechu svědků Jíchy a Kočové, kteří však uvedli pouze obecný popis útočníků. Svědkyně Kočová pak v hlavním líčení s jistotou nekonstatovala, že by stěžovatel byl jedním z útočníků, přičemž tento postup okresního soudu nazývá stěžovatel zjednodušenou rekognicí, která je však v rozporu se zákonem. Dle stěžovatele tedy ve věci přetrvávají důvodné pochybnosti, neboť popis útočníků uvedený svědky není nijak konkrétní, a tudíž ani způsobilý identifikovat obviněné jako jednoznačné pachatele. Nadto závěry z nezákonné zjednodušené rekognice nelze s ohledem na tuto nezákonnost použít a skutečnost, že se obvinění nacházeli u místa činu v době jeho spáchání, také není nikterak rozhodující (usvědčující), neboť nejde o odlehlé místo, kde by byl výskyt osob ojedinělý, ale naopak o místo, kde se každodenně pohybuje značné množství osob, protože v bezprostřední blízkosti je vlakové nádraží a restaurace.
6. Obecné soudy dále dle tvrzení stěžovatele opomenuly provést některé důkazy (např. rekognici obviněných splňující zákonné podmínky, sejmutí otisků prstů z nože, znalecké posouzení, zda je nožem, kterým byla poškozenému způsobena zranění atd.) a tato opomenutí se pak snažily v rozporu s procesními předpisy nahradit vlastní dedukcí zcela vybočující z mezí volného hodnocení důkazů. Nejen že tak provedené důkazy zcela zjevně nepostačovaly pro utvoření závěru o vině obviněných, ale navíc nebyly provedeny další důkazy, jež byly pro toto řízení rovněž podstatné a o nichž orgány činné v trestním řízení nepochybně věděly. Stěžovatel konstatuje, že jeho odsouzení bylo postaveno na toliko nepřímých důkazech, které však netvoří ucelený řetězec a napadená rozhodnutí považuje za výraz přepjatého formalismu a interpretační svévole a libovůle obecných soudů.
7. Stěžovatel dále zpochybňuje právní kvalifikaci skutku jako přečinu výtržnictví, neboť, jak dle stěžovatele vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, nemusí každé napadení osoby, i když se jej pachatel dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, naplňovat skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví. Proto je třeba při posuzování trestnosti činů výtržnické povahy vždy uvážit intenzitu, rysy a průběh útoku, okolnosti (místo, čas, množství pachatelů apod.), pohnutku (např. předchozí vyprovokování poškozeného), následky, jakož i osobu pachatele (viz usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 759/2013-32 ze dne 25. 9. 2013). Posouzení těchto aspektů ve vztahu k tomuto trestnému činu však v odůvodnění napadených rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího zcela chybí a ty jsou v tomto ohledu nepřezkoumatelné. Tuto vadu přitom nemohou zhojit následné právní závěry soudu dovolacího. Za nedostatečné pak stěžovatel shledává rovněž právní posouzení co do znaků skutkové podstaty trestného činu ublížení na zdraví, zejména znaků subjektivní stránky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že velká část námitek směřuje proti způsobu, jakým obecné soudy, zejména pak okresní soud, hodnotily důkazy, kam lze podřadit i zpochybnění úplnosti provedeného dokazování. Stěžovatel se tedy svou ústavní stížností domáhá zejména toho, aby důkazy, v jeho trestní věci provedené, byly hodnoceny jiným způsobem, než jaký se stal podkladem pro rozhodnutí soudu o vině a trestu. Na tomto místě je však třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel mimo jiné namítá. Napadená rozhodnutí obecných soudů však žádný takový extrémní rozpor nevykazují, byť stěžovatel zastává opačný názor. Okresní soud vycházel při svých úvahách nejen z výpovědí svědků, kteří přímo předmětný útok na poškozeného T. V. viděli, nýbrž i z policejního protokolu z přípravného řízení, na základě něhož vzal soud za prokázané, že to byl stěžovatel, kdo poškozeného dvakrát bodnul nožem do nohy, když právě u stěžovatele byl tento nůž po činu při osobní prohlídce zajištěn; dále soud vycházel taktéž z lékařské zprávy, která potvrdila, že k předmětným zraněním poškozeného došlo bezprostředně před prohlídkou lékařem. Stěžovatel v této souvislosti namítá procesní nepoužitelnost důkazu tzv. zjednodušenou rekognicí, nicméně ani zde nelze stěžovateli přisvědčit, neboť v daném případě o rekognici ve smyslu §104b trestního řádu ani nešlo. Soud toliko vyslechl svědkyni Kočovou a v návaznosti na obsah její výpovědi se jí dotázal, zda v osobách obviněných poznává pachatele projednávaného trestného činu. Nadto zákon umožňuje, aby jako důkaz bylo použito vše, co může přispět k objasnění skutkového stavu.
12. Stěžovatel dále namítá existenci tzv. opomenutých důkazů. Tato námitka stěžovatele není důvodná, neboť z odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu vyplývá, že v dané věci okresní soud řádně posoudil důkazní návrhy stěžovatele tak, že spadají do kategorie důkazů nadbytečných, což je zcela v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu k otázce tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 20. 12. 2002 sp. zn. II. ÚS 213/2000 (N 19/15 SbNU 143), nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65) nebo též usnesení ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. Skutkový stav byl totiž již dostatečně, mimo důvodnou pochybnost, objasněn, a to v rozsahu pro meritorní rozhodnutí nezbytném. Další dokazování by toliko oddalovalo vynesení meritorního rozhodnutí ve věci, což by mohlo zakládat rozpor se zásadou procesní ekonomie.
13. Pokud jde o právní kvalifikaci jednání stěžovatele, Ústavní soud ani v tomto případě nepovažuje námitky za důvodné. Stěžovatel argumentačně zpochybňuje zejména právní kvalifikaci trestného činu výtržnictví, jež dle jeho názoru není případná, neboť ne každé napadení osoby na veřejnosti lze kvalifikovat jako výtržnictví. Vždy je nutné uvážit intenzitu, rysy a průběh útoku, okolnosti, pohnutku, následky, jakož i osobu pachatele. Posouzení těchto aspektů dle stěžovatele v napadených rozhodnutích soudů I. a II. stupně absentuje. Ústavní soud však zastává názor, že v projednávané věci právní kvalifikace trestného činu výtržnictví zcela odpovídá skutkovému stavu a ve způsobu hodnocení důkazů, tak jak je provedl okresní soud, lze zcela jasně identifikovat všechny znaky, které je nutno v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu v jednotlivých případech posuzovat, přičemž zejména místo útoku, když se útok odehrál v prostorách vlakového nádraží, a míra brutality, s jakou byl útok veden, zcela odpovídají dané právní kvalifikaci. Nelze tedy konstatovat, že okresní soud jednání stěžovatele tímto způsobem kvalifikoval svévolně. To platí i pro právní kvalifikaci trestného činu ublížení na zdraví, kde údajně okresní soud taktéž neuvedl znaky skutkové podstaty. Z odůvodnění rozsudku je však zjevné, že okresní soud dovodil co do subjektivní stránky trestného činu úmysl nepřímý, a to zejména s ohledem na způsob provedení společného útoku vůči poškozenému.
14. Ústavní soud tak uzavírá, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledává nikterak nepřiměřenými či extrémními. Napadenými rozhodnutími soudů nebylo zasaženo do stěžovatelových základních práv.
15. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu