ECLI:CZ:US:2017:3.US.3732.16.1
sp. zn. III. ÚS 3732/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti M. V. T., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha 4 - Pankrác, zastoupeného Mgr. Terezou Horáčkovou, advokátkou se sídlem Praha 8, Chotovická 1788/10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2016 sp. zn. 3 Tdo 666/2016, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. prosince 2015 sp. zn. 2 To 114/2015 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. září 2015 sp. zn. 43 T 6/2014, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. října 2016, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv a svobod podle čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále též "městský soud") ze dne 29. září 2015 sp. zn. 43 T 6/2014 byl stěžovatel uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, ve stadiu přípravy podle §20 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře 4 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Trestného činu se měl dopustit zjednodušeně řečeno tím, že v přesně nezjištěné době od ledna 2014 do 21. února 2014 se v úmyslu získat majetkový prospěch za použití násilí na různých místech aktivně účastnil přípravy a organizace loupežného přepadení jednatele a dvou dalších zaměstnanců společnosti Logistika Morava s.r.o., převážejících finanční hotovost ve výši přibližně 800 000 Kč jako výplatu pro zaměstnance uvedené společnosti do Obchodního domu Kaufland se sídlem v Olomouci. K přepadení mělo dojít tak, že poté, co tyto osoby vyjdou ze sídla uvedené společnosti ke služebnímu vozu, se stěžovatelem instruované osoby za pomoci slzného spreje a obušku, případně za užití hrozby plynovou pistolí, zmocní krabice s finanční hotovostí a z místa činu utečou. Dne 10. února 2014 stěžovatel přivezl jím instruované osoby vozidlem k sídlu společnosti Logistika Morava s.r.o., aby jim ukázal místo, odkud bude transportována finanční hotovost, a zaměstnance, který ji převáží, dále je přímo na místě instruoval, jakým způsobem mají loupežné přepadení provést s tím, že za tyto informace, které získal v průběhu svého působení v uvedené společnosti, požadoval nejméně 15 % z uloupené finanční hotovosti. Jím instruované osoby ale následně od tohoto jednání upustily.
3. Odvolání proti tomuto rozsudku podali stěžovatel i státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze, obě však byla usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 17. prosince 2015 sp. zn. 2 To 114/2015 zamítnuta. K dovolání nejvyššího státního zástupce bylo toto usnesení nicméně částečně zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2016 sp. zn. 3 Tdo 666/2016, a to v části, v níž zůstal nedotčen výrok o trestu. Současně byl ve výroku o trestu zrušen i rozsudek městského soudu (výrok I). Tomuto soudu bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (výrok II). Dovolání stěžovatele bylo dovolacím soudem naopak odmítnuto (výrok III) a bylo rozhodnuto o vzetí stěžovatele do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. a) trestního řádu (výrok IV).
4. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2016 sp. zn. 43 T 6/2014 byl stěžovatel odsouzen za uvedený trestný čin k trestu odnětí svobody ve výměře 5 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti rozporuje skutková zjištění obecných soudů, podle nichž se měl aktivně účastnit přípravy a organizace loupežného přepadení a za tímto účelem instruovat další osoby, resp. rozdělovat jim konkrétní úkoly. Předmětné informace o převozu finanční hotovosti měl sdělit osobě známé pod přezdívkou Srbin na základě její iniciativy, respektive pouze odpovídal na její otázky. Právě tato osoba byla hlavním iniciátorem přípravy trestného činu a zásadně ovlivnila celkový skutkový děj; měla vyhledat stěžovatele, vyvolat jednotlivé schůzky a obhlídku potencionálního místa činu, dotazovat se na jednotlivé osoby a možný způsob provedení činu, atd. V trestním řízení vystupovala v postavení utajeného svědka. Její role v celém případu přitom doposud nebyla objasněna, neboť obecné soudy odmítly argumentaci obhajoby ohledně zneužití institutu utajeného svědka, zda tato osoba jako agent Policie České republiky (dále jen "policie") nenaváděla stěžovatele nepřípustným způsobem ke spáchání trestného činu. Takovéto její jednání by bylo porušením čl. 39 Listiny a vybočením z mezí spravedlivého procesu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
6. Z provedeného dokazování vyplývá, že v inkriminované době nebyla z budovy společnosti Logistika Morava s.r.o. převážena žádná hotovost ve výši přibližně 800 000 Kč. Důvodem byla skutečnost, že již koncem roku 2013 byl mechanizmus realizace výplat změněn, když hotovost byla vybírána až na pobočce banky v Olomouci, a nikoliv v Praze. Tím mělo být osvědčeno tvrzení stěžovatele, že neměl žádný kontakt na zaměstnance společnosti, který by mu poskytl upřesňující informace ohledně skutečného data převozu finančních prostředků. Jím uváděné skutečnosti nemohly vést k dokonání trestného činu.
7. K porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces mělo dojít i z jiných důvodů. Záznam o zahájení úkonů trestního řízení neobsahuje údaj o způsobu, kterým se policejní orgán dozvěděl o skutkových okolnostech, pro které se řízení zahajuje. Ve vyšetřovacím spisu není žádný podklad, na jehož základě byly zahájeny úkony trestního řízení podle §158 odst. 3 trestního řádu, resp. který by jejich zahájení osvědčoval.
8. Nelegálnost povolení odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu spatřuje stěžovatel v tom, že k němu došlo bez toho, aby byla doložena hrozící výše škody, která měla přesahovat částku 553 000 Kč. Tato výše byla přitom významná pro právní kvalifikaci a tedy i pro vlastní povolení odposlechů. Nadto nelze přehlédnout, že k jejich povolení došlo s odkazem na obsah úředního záznamu policejního orgánu, včetně zvukového záznamu na CD, aniž by takovýto materiál byl zařazen do spisu. Podklady, na jejichž základě byla vyhodnocena legálnost pořízených odposlechů, tudíž nejsou známé. Pochybnosti má stěžovatel i o zachování zákonné 48 hodinové lhůty k dodatečnému povolení sledování jeho osoby. Z obsahu této žádosti není osvědčeno, kdy byla doručena. Tato nejasnost by měla být vykládána ve prospěch stěžovatele tak, že vydané povolení je jako nezákonně vydané procesně nepoužitelné.
9. Nakonec stěžovatel namítá, že v dané věci nebyly splněny podmínky pro použití institutu utajeného svědka podle §55 odst. 2 trestního řádu, resp. že došlo ke zneužití tohoto institutu, protože za utajeného svědka byla vydávána osoba, jež se na přípravě loupeže přímo podílela. Ze spisového materiálu nevyplývá, jaké zjištěné okolnosti nasvědčovaly tomu, že svědku nebo osobě jemu blízké hrozí v souvislosti s podáním svědectví újma na zdraví nebo jiné vážné nebezpečí porušení jejich základních práv, ani že by takové okolnosti byly policejním orgánem vůbec zjišťovány.
III.
Předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud předně konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu. V rozsahu, ve kterém ústavní stížnost směřuje proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu, jde již o v pořadí druhou ústavní stížnost téhož stěžovatele. První ústavní stížnost byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. září 2016, přičemž k jejímu odmítnutí došlo usnesením ze dne 4. října 2016 sp. zn. III. ÚS 3027/16 (všechna v tomto usnesení uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) pro její zjevnou neopodstatněnost. Věcně tato stížnost směřovala výlučně proti výroku IV napadeného usnesení, jímž bylo rozhodnuto o vzetí stěžovatele do vazby. Uvedená skutečnost nicméně nezakládá nepřípustnost ústavní stížnosti podle §35 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů [srov. např. usnesení ze dne 14. července 2011 sp. zn. II. ÚS 625/11 (U 5/62 SbNU 511)]. Ve věci totiž nebylo rozhodnuto nálezem (§35 odst. 1) a tím, že původní řízení bylo v mezidobí skončeno, nebrání projednání ústavní stížnosti ani to, že by Ústavní soud jednal v téže věci (§35 odst. 2).
11. Dále Ústavní soud poukazuje na §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). Takto vyjádřený princip subsidiarity ústavní stížnosti k jiným zákonným procesním prostředkům v podstatě znamená, že ústavní stížnost může směřovat jen proti konečným rozhodnutím. Tuto povahu mohou mít nejen rozhodnutí, jimiž se řízení končí, ale i některá procesní rozhodnutí, jimiž se končí toliko určitá ohraničená dílčí část řízení, jestliže již v dalším řízení nemůže být případný jimi způsobený zásah do základních práv a svobod účinně odstraněn.
12. V případě výroků I a II napadeného usnesení Nejvyššího soudu, jakož i tímto usnesením zrušených částí napadených rozhodnutí vrchního soudu a městského soudu, jimiž byl stěžovateli uložen trest, není uvedená podmínka přípustnosti ústavní stížnosti splněna. Řízení, pokud jde o tuto část jeho předmětu, nebylo napadenými rozhodnutími skončeno, a tudíž Ústavní soud nemá prostor se k otázce možného porušení základních práv a svobod stěžovatele vyjádřit [srov. usnesení ze dne 9. února 2011 sp. zn. Pl. ÚS 38/10 (U 1/60 SbNU 759)]. Ve zbylé části ústavní stížnosti již ale žádný důvod nepřípustnosti dán není.
13. Zbývá dodat, že v rozsahu, v němž stěžovatel brojí proti výrokům III a IV napadeného usnesení Nejvyššího soudu, jakož i jemu předcházejícím napadeným rozhodnutím, jimiž bylo rozhodnuto o jeho vině, byla jeho ústavní stížnost podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu). Bylo tak možné přistoupit k jejímu věcnému posouzení.
IV.
Vlastní posouzení
14. Ústavní soud se seznámil s argumentací stěžovatele, napadenými rozhodnutími, jakož i obsahem spisu vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 6/2014, načež zjistil, že jeho ústavní stížnost je v části, ve které je přípustná, zjevně neopodstatněná.
15. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud totiž není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.
16. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. Tyto podmínky byly v dané věci splněny.
17. Jak vyplývá z výše uvedeného shrnutí argumentace stěžovatele, jím uplatněné námitky směřují především vůči skutkovým zjištěním obecných soudů. Konkrétně je jimi rozporována jednak zákonnost (a tím i použitelnost) některých provedených důkazů, jednak jejich celkové hodnocení.
18. K první skupině námitek Ústavní soud konstatuje, že s většinou z nich se náležitým a přesvědčivým způsobem vypořádaly již obecné soudy. Předně lze odkázat na napadený rozsudek městského soudu, v němž je obsáhle vysvětleno, z jakého důvodu byly splněny podmínky podle §158d odst. 5 trestního řádu pro použití záznamů a informací získaných sledováním stěžovatele dne 7. února 2014. Rovněž v případě povolení odposlechů a záznamů telekomunikačního provozu postupovaly orgány činné v trestním řízení v souladu s §88 trestního řádu a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily. Tento závěr se uplatní navzdory tomu, že součástí spisu není stěžovatelem zmíněný úřední záznam policejního orgánu, na který toto povolení odkazuje, ani jeho vyhodnocení. Z hlediska splnění podmínek pro povolení odposlechů nebylo podstatné, zda jednáním stěžovatele měla vzniknout značná škoda, tedy škoda přesahující částku 500 000 Kč, protože s ohledem na horní hranici trestní sazby by zde postačovalo již podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 trestního zákoníku. K záznamu o zahájení úkonů trestního řízení ze dne 5. února 2014 je třeba uvést, že byť v něm není uveden způsob, jakým se policejní orgán dověděl o spáchání trestného činu, ze spisového materiálu je patrné, že se tak stalo na základě oznámení od osoby mající v trestním řízení postavení utajeného svědka. Tento záznam v každém případě osvědčuje zahájení úkonů trestního řízení.
19. Napadeným rozhodnutím lze nepochybně vytknout, že se výslovně nezabývají otázkou, zda byly v případě svědka vystupujícího pod jménem Jan Kratochvíl splněny podmínky pro utajení jeho totožnosti podle §55 odst. 2 trestního řádu. V tomto ohledu pouze poukazují na návrh příslušného státního zástupce na provedení výslechu této osoby v přípravném řízení právě tímto způsobem. Na straně druhé ale nedošlo k tomu, že by byl závěr o vině stěžovatele zcela nebo v rozhodné míře založen na výpovědi tohoto anonymního svědka [nález ze dne 9. února 2006 sp. zn. III. ÚS 499/04 (N 36/40 SbNU 303)]. Obecné soudy měly k dispozici další důkazy, zejména zvukové záznamy hovorů pořízené při sledování stěžovatele a svědka Ilici Sirbobrana či záznamy odposlechů, jakož i výpověď posledně uvedeného svědka. Zároveň provedly dostupné úkony k prověření věrohodnosti anonymního svědka ve smyslu §209 odst. 2 trestního řádu, byl proveden jeho výslech v hlavním líčení a stěžovatel, resp. jeho právní zástupce, měl v jeho průběhu možnost klást mu otázky, čehož také využil. Z těchto důvodů Ústavní soud neshledal, že by uvedené pochybení obecných soudů zatěžovalo výsledek řízení jako celek.
20. Pokud jde o vlastní skutkové hodnocení, Ústavní soud zdůrazňuje, že z ústavního principu nezávislosti soudců (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů. Soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazováním doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, a které dokazovat není třeba. Do hodnocení provedených důkazů obecnými soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu. Zásadám spravedlivého procesu podle čl. 36 odst. 1 Listiny odpovídá mimo jiné požadavek, aby soudy učiněná skutková zjištění a přijaté právní závěry byly řádně (dostatečně) a srozumitelně (logicky) odůvodněny.
21. V dané věci považuje Ústavní soud za postačující odkázat na relevantní části odůvodnění zejména rozsudku městského soudu, s nimiž se ztotožnil vrchní soud a které ve svém rozhodnutí aproboval též soud dovolací. Obecné soudy dospěly k závěru, že z provedených důkazů nevyplývá závěr o nezákonné ingerenci policie do skutkového děje. Z hlediska posouzení podmínek trestní odpovědnosti stěžovatele zároveň nebylo podstatné, že nevěděl o změně způsobu výplaty mezd zaměstnancům společnosti Logistika Morava s.r.o., tj. od upuštění od převozu finanční hotovosti ze sídla společnosti v Praze 10 koncem roku 2013 a na počátku roku 2014. Jeho úmysl jednoznačně směřoval k získání finanční hotovosti určené na výplatu mezd zaměstnanců této společnosti, přičemž jeho předpoklady o očekávaném výnosu odpovídaly informacím, jimiž jako bývalý zaměstnanec této společnosti v době předmětného jednání disponoval. V skutkových zjištěních a navazujících právních závěrech Ústavní soud neshledal žádné pochybení, v němž by bylo možné spatřovat svévoli či jakýkoliv kvalifikovaný exces, jenž by opodstatňoval závěr o porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
22. Ve vztahu k výroku IV napadeného usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo rozhodnuto o vzetí stěžovatele do vazby, Ústavní soud setrvává na svých závěrech obsažených v usnesení sp. zn. III. ÚS 3027/16.
23. Ze všech těchto důvodů rozhodl Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti, a to zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněné a zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako nepřípustné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu