ECLI:CZ:US:2017:3.US.3753.15.1
sp. zn. III. ÚS 3753/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Vojtěcha Rybníčka, zastoupeného JUDr. Zitou Krásnou, advokátkou, sídlem Gorkého 61/11, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. září 2015 č. j. 16 Co 456/2013-89, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a Karla Vrány, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), a to z důvodu porušení zásady legitimního očekávání a porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, a porušení čl. 90 Ústavy.
2. Stěžovatel se domáhal žalobou po vedlejším účastníku zaplacení částky 35 000 Kč s příslušenstvím, představující kupní cenu motorového vozidla. Ve věci bylo nesporné, že stěžovatel od vedlejšího účastníka koupil dne 4. 4. 2011 motorové vozidlo za uvedenou částku, avšak při státní technické kontrole dne 7. 4. 2011 byly identifikovány podstatné nesrovnalosti mezi faktickým stavem vozidla a dokumentací k němu (odchylky v provedení/vybavení vozidla, odlišné výrobní číslo motoru, odlišná barva vozidla/karoserie), následně Policie České republiky (dále jen "Policie ČR") zjistila (na základě oznámení stěžovatele a jeho matky), že vozidlo bylo v roce 2001 odcizeno třetí osobě, a této osobě Policie ČR vozidlo vrátila (vydala).
3. Okresní soud ve Vyškově (dále jen "okresní soud") vydal dne 17. 4. 2012 platební rozkaz, který byl na základě odporu vedlejšího účastníka zrušen a poté rozhodl rozsudkem ze dne 4. 12. 2012 č. j. 4 C 55/2012-61 tak, že žalobě vyhověl a přiznal stěžovateli právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši kupní ceny (§451 odst. 1 a 2, §457, §517 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Podle okresního soudu byla kupní smlouva absolutně neplatná, neboť vedlejší účastník v době prodeje nebyl vlastníkem předmětného vozidla; vlastnictví nemohl platně nabýt (ani) od předchozích držitelů vozidla, neboť nelze legálně nabýt ukradené vozidlo. Na uvedeném podle okresního soudu nemůže změnit nic ani dobrá víra vedlejšího účastníka; spíše je k jeho tíži, že nesrovnalosti neodhalil, přestože se věnuje jako podnikatel prodeji ojetých vozů. Podle okresního soudu, došlo-li k pochybením osob provádějících předchozí evidenční kontroly a technické prohlídky vozidla, neboť při nich neodhalily uvedené nesrovnalosti, nemůže to být k tíži stěžovatele.
4. K odvolání vedlejšího účastníka rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 30. 9. 2015 č. j. 16 Co 456/2013-89 tak, že změnil prvostupňový rozsudek tak, že žalobu zamítl. Podle závěrů krajského soudu, vozidlo bylo odcizeno původnímu vlastníku dne 27. 1. 2001, a následně bylo, jak vyplývá z technického průkazu k vozidlu, převedeno dne 5. 3. 2001 na Vladimíra Pátka, který podle krajského soudu po třech letech oprávněné držby vozidlo vydržel. Krajský soud poukázal na svědeckou výpověď jeho manželky Jany Pátkové, která uvedla, že její manžel vzal vozidlo opakovaně na technickou prohlídku a žádné nesrovnalosti zjištěny nebyly. Podle krajského soudu dále vlastnické právo k vozidlu přešlo v dědickém řízení na Janu Pátkovou, která poté vozidlo prodala vedlejšímu účastníku. Podle krajského soudu tedy Jana Pátková a následně i vedlejší účastník již byli vlastníky vozidla, a vedlejší účastník proto mohl dne 4. 4. 2011 vozidlo kupní smlouvou platně převést na stěžovatele. Podle krajského soudu je argumentace stěžovatele, podle které je námitka vedlejšího účastníka o vydržení vlastnického práva k vozidlu již promlčena, nedůvodná, neboť vlastnické právo se nepromlčuje. Krajský soud doplnil, že se nezabýval argumentací stěžovatele, podle níž jeho žalobní nárok plyne sekundárně také ze skutečnosti, že od kupní smlouvy ze dne 4. 4. 2011 odstoupil dopisem ze dne 18. 1. 2012. Krajský soud uvedl, že stěžovatel tvrzení ani důkazy svědčící o odstoupení od dané kupní smlouvy před okresním soudem adekvátně neprojevil; naopak tvrdil a prokazoval neplatnost kupní smlouvy z důvodu převodu vozidla od nevlastníka. Podle krajského soudu neměl okresní soud důvod stěžovatele v tomto směru poučovat podle §118a odst. 1 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť žalobě vyhověl, přičemž po poučení účastníků podle §119a odst. 1 o. s. ř. stěžovatel další rozhodné skutečnosti a důkazy k otázce odstoupení od kupní smlouvy před okresním soudem neuplatnil.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že se krajský soud nijak nevypořádal s tím, že stát (veřejná moc) vydal vozidlo třetí osobě, které bylo vozidlo v roce 2001 odcizeno; takový postup soudu je v rozporu s §2 odst. 1 a 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "nový občanský zákoník").
6. Krajský soud podle stěžovatele dále nezohlednil fakt, že je vedlejší účastník obchodníkem s ojetými vozidly a pokud jednal při prodeji bez odborné péče, musí to být k jeho tíži (§6 odst. 1 a 2, §5 odst. 1, §3030 nového občanského zákoníku); původ vozidla byl zjištěn při technické prohlídce bezprostředně po koupi vozidla stěžovatelem. Podle stěžovatele nemohl být nikdy vedlejší účastník držitelem vozidla v dobré víře. Dle stěžovatele krajský soud vycházel z toho, že právní předchůdci vedlejšího účastníka byli v dobré víře a vlastnické právo k vozidlu vydrželi (byli oprávněnými držiteli), avšak to nebylo možné, neboť i u nich muselo vozidlo podstoupit technické prohlídky a musel být bezesporu zjištěn technický stav i právní vztah k vozidlu. Námitka vydržení navíc byla uplatněna až v odvolacím řízení a je současně zjevným zneužitím práva (§7 nového občanského zákoníku).
7. Krajský soud podle stěžovatele opomenul skutečnost, že stěžovatel dopisem ze dne 18. 1. 2012 odstoupil od kupní smlouvy.
8. Stěžovatel uzavřel, že navrhl a doložil krajskému soudu všechny důkazy, kterými bylo třeba se zabývat, avšak ten se jimi nezabýval a vydal nepředvídatelné rozhodnutí v rozporu se zákonem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v nich vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
11. Stěžovatel měl být postupem krajského soudu zkrácen na částce 35 000 Kč. Byť tato částka není zcela zanedbatelná, stále jde o tzv. bagatelní věc [srov. §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Tato skutečnost pak sama o sobě zakládá dostatečný důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, samozřejmě neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Na stěžovateli pak je, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a doložil), proč věc - přes svou bagatelnost - vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14), což se však stěžovateli nepodařilo, neboť mezi jeho argumentací a závěry Ústavního soudu stran podmínek "přijatelnosti" ústavních stížností v bagatelních věcech, jak byly vysloveny v jeho judikatuře, nelze najít žádné styčné body. Ústavní soud pak k jednotlivým námitkám stěžovatele uvádí následující.
12. Námitce stěžovatele, podle které krajský soud opomenul, že stěžovatel odstoupil od kupní smlouvy dopisem ze dne 18. 1. 2012, nelze přisvědčit, neboť krajský soud ve svém rozsudku na danou argumentaci stěžovatele dostatečně reagoval. Stěžovatel přitom závěry krajského soudu nijak v ústavní stížnosti nevyvrací (netvrdí, že by nebyl dostatečně okresním soudem poučen, nebo že by včas před okresním soudem naopak přednesl svá žalobní skutková tvrzení o odstoupení od kupní smlouvy). Podle Ústavního soudu pak dané závěry krajského soudu nejsou v extrémním rozporu s obsahem vyžádaného soudního spisu. Z něj totiž vyplývá, že stěžovatel podal žalobu a následně vyjádření (stanovisko) k odporu vedlejšího účastníka, ze kterých se jeho tvrzení o důvodnosti jeho žaloby v důsledku odstoupení od kupní smlouvy daným dopisem nepodává. Ani z protokolu o jednání okresního soudu dne 4. 12. 2012 nevyplývá, že by stěžovatel svůj žalobní návrh "opíral" (a to včas, v rámci koncentrace řízení) o skutečnost, jakou je jeho odstoupení od kupní smlouvy. Z protokolu o jednání plyne, že stěžovatel, resp. oba účastníci byli poučeni na počátku jednání podle §120 o. s. ř. a v závěru jednání o koncentraci řízení podle §119a odst. 1 o. s. ř. Stěžovatel na základě tohoto poučení však další tvrzení, vedle předchozí své argumentace o bezdůvodném obohacení v důsledku převodu vozidla od nevlastníka, neuvedl, proto okresní soud ukončil dokazování a vyzval účastníky k závěrečným řečem. Stěžovatel tvrzení o odstoupení od kupní smlouvy uvedl poprvé až ve své závěrečné řeči (tj. po koncentraci řízení); okresní soud se ve svém rozsudku k danému tvrzení nijak nevyjadřoval. Když tedy krajský soud poté ve svém rozsudku odkázal na zásadu koncentrace a dostatečné poučení stěžovatele (právně zastoupeného) ze strany okresního soudu, není tento jeho postup svévolný, iracionální nebo extrémně nespravedlivý. Ze zákonné úpravy nijak nevybočuje (natož extrémně protiústavně) výklad krajského soudu, podle kterého vylíčení všech rozhodujících skutečností (skutkových okolností), na základě nichž se žalobce domáhá svého nároku formulovaného v petitu žaloby, je třeba provést do doby, než nastane koncentrace řízení, a je na žalobci (v souladu s dispoziční zásadou), jaké skutečnosti v tomto směru soudu předestře. Je to totiž především prvostupňový soud, před kterým má žalobce uvést všechny podstatné skutečnosti, které opodstatňují nebo by mohly odůvodňovat jeho žalobní návrh.
13. Jako zjevně neopodstatněnou shledal Ústavní soud rovněž výtku stěžovatele o tom, že vedlejší účastník vznesl námitku vydržení vlastnického práva k vozidlu (opožděně) až v odvolacím řízení. Strany sporu nesou totiž břemeno tvrzení a důkazní břemeno o skutečnostech podstatných pro rozhodnutí ve věci. Právní posouzení, resp. subsumpce skutkových závěrů pod konkrétní právní normu, však náleží soudům (soud není případným právním posouzením ze strany účastníků řízení ani vázán). Je faktem, že vedlejší účastník užil pojem "vydržení" vlastnického práva v daném řízení poprvé až v odvolání, avšak to neznamená, že by se otázka právního posouzení vydržení poprvé objevila v řízení až před krajským soudem. Již před okresním soudem vedlejší účastník předestřel svá tvrzení o jeho dobré víře při koupi vozidla, a o dobré víře předchozích dvou držitelů vozidla; okresní soud provedl dokazování. Bylo poté na okresním a následně krajském soudu, jak skutečnosti zjištěné v řízení posoudí po stránce právní, včetně otázky oprávněné či neoprávněné držby, vlastnictví či vydržení. Jinými slovy, samotné zmínění pojmu "vydržení" v odvolání vedlejšího účastníka nepředstavovalo nepřípustnou novotu; soudy nehodnotí otázku vydržení práva pouze k námitce účastníka (jako je tomu např. v případě námitky promlčení). Krajský soud toliko, a to odlišně od okresního soudu, uzavřel, že předchozímu držiteli vozidla panu Pátkovi svědčila držba oprávněná po zákonem stanovenou dobu, proto vlastnické právo vydržel.
14. Mimoběžnou je námitka stěžovatele, podle které nemohl být vedlejší účastník v dobré víře, neboť se profesně zabývá prodejem ojetých vozů, a nesrovnalosti na daném kupovaném vozidle byly zjištěny bezprostředně po koupi tohoto vozidla stěžovatelem. Ústavní stížností je totiž napadán rozsudek krajského soudu, jehož ratio decidendi tvoří závěr, podle kterého již předchozí držitel vozidla pan Pátek byl tzv. oprávněným držitelem (vykonával držbu v dobré víře) a vlastnické právo k vozidlu vydržel, v důsledku čehož následně jeho manželka paní Pátková (děděním) a poté i vedlejší účastník (koupí) nabyli vozidlo od vlastníka. Krajský soud své rozhodnutí "nepostavil" na závěru o dobré víře vedlejšího účastníka, vedoucí k vydržení vlastnického práva. Obdobné pak platí i pro námitku stěžovatele proti dobré víře paní Pátkové, neboť podle závěrů krajského soudu rovněž paní Pátková nabyla vlastnické právo k vozidlu již od vlastníka (svého manžela).
15. Zjevně neopodstatněnou je výtka stěžovatele, podle které se krajský soud nevypořádal s tím, že vozidlo bylo vydáno třetí osobě (tj. stěžovatel vozidlo již nemá v dispozici, a současně mu nebude vrácena kupní cena). Krajský soud neměl v kompetenci v rámci projednávaného občanskoprávního sporu hodnotit postup Policie ČR, resp. jejímu postupu přizpůsobovat (ve prospěch stěžovatele) své skutkové a právní závěry ve věci. Lze jen dodat, že pokud by krajský soud prvostupňový výrok potvrdil, v obdobné situaci, proti které brojí nyní stěžovatel, by byl v takovém případě vedlejší účastník.
16. Stěžovatel konečně také namítl, že dřívější držitel vozidla Vladimír Pátek nemohl být v dobré víře a vlastnické právo k vozidlu vydržet, neboť vozidlo muselo podstoupit technické prohlídky a musel tedy být bezesporu zjištěn i technický stav a právní vztah k vozidlu. Rovněž tato argumentace však neopodstatňuje zásah Ústavního soudu do rozsudku soudu krajského; navíc takovou argumentaci nevznesl stěžovatel v odvolacím řízení (tj. ve svém vyjádření k odvolání). Stěžovatel uvedenou výtkou v podstatě zpochybňuje výsledky (řádnost) pravidelných technických prohlídek provedených od března 2001 do doby úmrtí pana Pátka (z vyžádaného spisu Policie ČR vyplývá, že vozidlo prošlo pravidelnými technickými prohlídkami v dubnu 2002, dubnu 2004, květnu 2006 a dubnu 2008) s tím, že již při těchto prohlídkách měly být zjištěny nesrovnalosti, které byly identifikovány až v protokolu o technické prohlídce ze dne 7. 4. 2011. Rozsudek krajského soudu je však založen na závěru o naplnění dobré víry u Vladimíra Pátka, které podle krajského soudu nasvědčují i výsledky více technických prohlídek. Zpochybňuje-li tedy stěžovatel nyní v ústavní stížnosti řádnost provedení těchto technických prohlídek, nevyvrací tím závěr krajského soudu, podle kterého výsledek technických prohlídek byl okolností, ke které bylo třeba přihlížet při posuzování dobré víry držitele Vladimíra Pátka.
17. S ohledem na výše uvedené má Ústavní soud za to, že napadený rozsudek krajského soudu z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo. Je záležitostí především soudů rozhodujících v občanském soudním řízení, a nikoliv Ústavního soudu, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav (vycházeje z tvrzení a důkazních návrhů účastníků), prováděly výklad jiných než ústavních předpisů a aplikovaly jej při řešení konkrétních případů. V daném případě přitom Ústavní soud extrémní exces v postupu krajského soudu neshledal; jeho rozhodnutí je rovněž dostatečně a srozumitelně odůvodněno.
18. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu