ECLI:CZ:US:2017:3.US.4162.16.1
sp. zn. III. ÚS 4162/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Zlatníka, zastoupeného JUDr. Natalií Navrátilovou, advokátkou, sídlem Masarykova 12, Chropyně, proti rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 20. září 2016 č. j. 6 C 106/2016-79, za účasti Okresního soudu v Uherském Hradišti, jako účastníka řízení, a obchodní korporace I-Xon, a. s., sídlem Husitská 344/63, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedeného soudního rozhodnutí, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho základního práva na tajemství listovních a jiných zpráv dle čl. 13 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále také "Listina") a základního práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného soudního spisu se podává, že napadeným rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti (dále jen "okresní soud") ze dne 20. 9. 2016 č. j. 6 C 106/2016-79 byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici řízení částku 7 195,60 Kč s příslušenstvím, neboť neuhradil závazek vyplývající ze smlouvy o zveřejnění inzerce uzavřené mezi ním a obchodní společností Mediatel, s. r. o., právní předchůdkyní vedlejší účastnice řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
3. Stěžovatel uvedl, že okresní soud dospěl k závěru, že mezi ním a právní předchůdkyní vedlejší účastnice byla uzavřena ústně nepojmenovaná smlouva. To však okresní soud prokazuje záznamem telefonického rozhovoru, který byl pořízen bez jeho vědomí, jde proto o nepřípustný důkaz. Na nezákonnost této nahrávky stěžovatel poukazoval před okresním soudem, který ji však jako důkaz přesto provedl. Tento postup je v rozporu s judikaturou Ústavního soudu [nález ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 191/05 (N 161/42 SbNU 327] i Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 21. 10. 1998 sp. zn. 21 Cdo 1009/98).
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení o ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že proti napadenému soudnímu rozhodnutí byla ústavní stížnost podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno toto soudní rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení mu předcházející, a z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Jak patrno z výše uvedeného, ústavní stížnost směřuje proti soudnímu rozhodnutí vydanému ve věci, již lze označit za "bagatelní" [srov. §202 odst. 2 i §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdější předpisů (dále jen "občanský soudní řád")]. Z konstantní judikatury Ústavního soudu přitom plyne, že tato skutečnost (bez dalšího) zakládá důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ takové (mimořádné) okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89), všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]; je pak především na stěžovateli, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a případně doložil), proč věc, přes svou bagatelnost, vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14). To se však stěžovateli proti jeho očekávání nezdařilo.
7. Ústavní stížnost je založena na nesouhlasu stěžovatele s důkazními prostředky, o které se napadené rozhodnutí opírá. Podle §125 občanského soudního řádu mohou za důkaz sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci, zejména výslech svědků, znalecký posudek, zprávy a vyjádření orgánů, fyzických a právnických osob, notářské nebo exekutorské zápisy a jiné listiny, ohledání a výslech účastníků. Stěžovatel nesouhlasí s tím, aby byl jako důkaz použit záznam telefonického hovoru, ve kterém s právní předchůdkyní vedlejší účastnice (společností Mediatel, s. r. o.) uzavřel smlouvu, kterou se ta zavázala po dobu 12 měsíců uveřejnit inzerci stěžovatele, a ten se měl zavázat za tuto službu hradit dohodnutou částku.
8. Otázkou přípustnosti záznamů hovorů fyzických osob se Ústavní soud zabýval již několikrát, ač ve většině případů zejména ve vztahu k řízení trestnímu, a dovodil, že přípustnost takového důkazu je vždy nezbytné posuzovat též s ohledem na respektování práva na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí dle čl. 7 a čl. 10 odst. 2 Listiny. Provedení důkazu záznamem telefonického hovoru proti výslovnému nesouhlasu jednoho z účastníků hovoru shledal rozporným s čl. 36 odst. 1 Ústavní soud v nálezu ze dne 13. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 191/05 (N 161/42 SbNU 327). Naopak Ústavní soud připustil důkaz záznamem soukromého rozhovoru bez vědomí všech jeho účastníků v případě jeho využití slabší stranou (zaměstnancem) v pracovněprávním vztahu [nález ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 1774/14 (N 221/75 SbNU 485)].
9. V projednávané věci je vzhledem k době, kdy byla předmětná smlouva uzavřena, nutno vyjít z §12 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dle nějž písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy, týkající se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy, smějí být pořízeny nebo použity jen s jejím svolením. Protože byl předmětem řízení (a záznamu telefonického rozhovoru) obsah smlouvy o zveřejnění inzerce, nelze povahu zaznamenaného projevu podřadit pod ochranu projevů osobní povahy (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2005 sp. zn. 30 Cdo 64/2004 či ze dne 23. 6. 2010 sp. zn. 22 Cdo 3717/2008). Navíc napadený rozsudek uvádí, že skutečnosti tvrzené žalobcem byly prokázány také dalšími provedenými důkazy, jakož i plněním právní předchůdkyně vedlejší účastnice podle této smlouvy. S obdobným výkladem pracuje i výše uvedený nález sp. zn. II. ÚS 1774/14. Ze soudního spisu nelze ani dovodit rysy záludnosti nebo snahu poškodit stěžovatele, které právě zmíněný nález považuje za morálně i právně nepřijatelné.
10. Stěžovatelem zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1998 sp. zn. 21 Cdo 1009/98 není na věc přiléhavý, neboť v něm Nejvyšší soud zdůrazňuje skutečnost, že záznam telefonických rozhovorů byl učiněn třetí stranou bez vědomí telefonujících, navíc v rámci nepřípustného monitoringu zaměstnanců na pracovišti. V posuzované věci však šlo o uzavření smlouvy, kde se z povahy věci předpokládá uvedení nutných údajů k tomu, aby taková smlouva mohla být uzavřena a mohlo být na jejím základě plněno. V tomto případě proto nejde o nedovolený zásah do práva na informační sebeurčení rozporný s čl. 10 odst. 3 ve spojení s čl. 7 odst. 1 Listiny.
11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud v napadeném rozhodnutí neshledal vady ústavněprávní intenzity, jež by v této (bagatelní) věci odůvodňovaly jeho zásah, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu