ECLI:CZ:US:2017:3.US.422.17.1
sp. zn. III. ÚS 422/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Josefa Fialy, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti K. Z., t. č. Věznice Jiřice, zastoupeného Mgr. Pavlem Andrlem, advokátem, sídlem Kratochvílova 624/43, Přerov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2016 č. j. 11 Tdo 163/2016-83, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. září 2015 č. j. 2 To 66/2015-1512 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 20. března 2015 č. j. 29 T 3/2014-1275, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 9. 2. 2017, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud") ze dne 20. 3. 2015 č. j. 29 T 3/2014-1275 byl stěžovatel uznán vinným spácháním pomoci k pokusu zločinu nedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle §24 odst. 1 písm. c), §21 odst. 1, §283 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Trestného jednání se měl stěžovatel dopustit ve stručnosti tím, že dne 14. 3. 2013 v Olomouci uzavřel jako nájemce smlouvu o nájmu nebytových prostor, konkrétně skladové haly s kanceláří, kterou obratem, dne 17. 3. 2013, pronajal další osobě vystupující jako Thin Truong Doan. Tuto halu pak stěžovatel a další osoby částečně zrekonstruovali, zateplili a za využití většího množství svítidel, ventilátorů a dalšího technického zařízení po zavezení zahradním substrátem vybavili na tzv. indoor pěstírnu. V ní bylo nejméně od poloviny měsíce července 2013 do 10. září 2013, za umělého osvětlení, zvýšené teploty a dalších příznivých uměle vytvořených podmínek, za účelem výroby marihuany vypěstováno nejméně 612 kusů rostlin konopí o vzrůstu 20 - 30 cm, za kterých bylo možno získat rostlinnou hmotu využitelnou pro toxikomanii o hmotnosti nejméně 1 387,53 g s obsahem THC nejméně 20,9517 g, a nejméně 519 kusů rostlin konopí o vzrůstu 50 - 80 cm, ze kterých bylo možno získat takovouto hmotu o hmotnosti nejméně 16 908,12 g s obsahem THC nejméně 535,9874 g. Vypěstován zde byl i další, přesně nezjištěný počet rostlin, které v době policejního zásahu dne 10. 9. 2013 byly zajištěny již v podobě sušené hmoty využitelné pro toxikomanii s hodnotami THC blíže specifikovanými v rozsudku. Na pěstování těchto rostlin se minimálně pravidelným zaléváním a hnojením spolupodíleli také H. T. N. a V. T. N., které do haly přivezl stěžovatel a následně je také průběžně zásoboval potravinami a dalšími potřebnými věcmi. V pěstírně v uvedeném období došlo k vyprodukování rostlin, ze kterých bylo možno získat celkově nejméně 23 701,93 g sušené rostlinné hmoty využitelné pro toxikomanii s obsahem THC nejméně 653,833 g, k dalším postupům směřujícím k získání marihuany, která by byla použita k distribuci, však v důsledku policejního zásahu provedeného dne 10. 9. 2013 již nedošlo. Konopí, pryskyřice z konopí a THC jsou návykovými látkami, které jsou způsobilé nepříznivě ovlivňovat psychiku člověka nebo jeho ovládací, nebo rozpoznávací schopnosti, nebo sociální chování. Stěžovatel takto jednal, ačkoli věděl, k čemu hala, kterou pronajal, bude sloužit, a jaké rostliny se zde budou pěstovat, jak se využívají, resp. zneužívají, a že jde o druh látky v České republice zakázaný, jakož i to, že jiné osoby tyto rostliny v hale pěstují bez příslušného povolení.
4. Odvolání obžalovaného proti uvedenému rozsudku bylo zamítnuto usnesením Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 15. 9. 2015 č. j. 2 To 66/2015-1512. Jeho následné dovolání pak bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016 č. j. 11 Tdo 163/2016-83 odmítnuto.
III.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že byl uznán vinným na základě nepřímých důkazů, které v žádném případě netvoří spojitý a na sebe navzájem navazující řetězec, jenž by ve svém důsledku vylučoval jakoukoli pochybnost o jeho vině. Obecné soudy měly své závěry založit na domněnkách či spekulacích orgánů činných v trestním řízení. Bylo prokázáno, že stěžovatel doručoval zásilky do předmětné haly, což není nelegální. Z ničeho však již neplyne, že také věděl o umístění pěstírny, ani že by vybavil nebo nechal vybavit předmětnou halu větším množstvím svítidel, ventilátorů či dalších technických zařízení, či ji zavezl zahradním substrátem. Nebyla prokázána jakákoli přímá spojitost stěžovatele s pěstováním konopí. Kdyby věděl o páchání trestné činnosti, pak by k hale určitě nedojížděl vždy za denního světla, nýbrž v noci, aby se vyhnul běžné sledovací technice. Dále nelze přehlédnout, že obecné soudy se rozcházejí v tom, zda je žádoucí výslech údajně nedosažitelného svědka Thin Truong Doan, ačkoli jde o klíčového svědka, jehož výpověď by stěžovatele z velké části zbavila viny. Dovolací soud pak nesprávně vyhodnotil výpověď svědka Khoa Nguyen, kterou ani neprovedl jako důkaz, tak, že kryje stěžovatelovy aktivity kolem zajišťování provozu pěstírny. Výpovědí tohoto svědka mělo být přitom prokázáno, že byl svým podnájemcem uváděn v omyl.
6. Skutková zjištění obecných soudů jsou podle stěžovatele v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a s ohledem na uplatněné domněnky vykazují znaky libovůle. Za situace, kdy nelze hovořit o dosažení praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, se měla uplatnit zásada in dubio pro reo. K pochybení pak došlo i tím, že dovolací soud v podstatě nahradil funkci soudu odvolacího, jenž naprosto rezignoval na přezkum námitek stěžovatele. Učinil tak navzdory tomu, že bylo jeho povinností vypořádat se ve svém rozhodnutí se všemi uplatněnými námitkami.
7. Dále stěžovatel obecným soudům vytýká, že rezignují na dostatečné přezkoumání závěru o jeho trestní odpovědnosti, přestože byl tento závěr založen na netransparentních a nepřesných pravidlech o zjišťování obsahu THC. Vždy pouze zmíní, že různé metody vedou k srovnatelným výsledkům, byť s určitými odchylkami. Takovýto postup se ovšem příčí zásadě přiměřenosti, jakož i zásadě nullum crimen sine lege. Již pouhá skutečnost, že existují tři odlišné definice konopí, zakládá pochybnost o tom, kdy a za jakých podmínek je určité jednání trestným. K určování znaků skutkové podstaty trestného činu navíc dochází postupem stanoveným normou, která není obecně závazná. Znalecké posudky by měly být vypracovány nikoli na základě "pouhých" technických norem, nýbrž na základě zákonných předpisů, aby nemohlo docházet k ovlivňování právní kvalifikace trestného činu.
8. Námitky stěžovatele nakonec směřují i proti tomu, že záznamy ze sledování byly použity jako důkaz navzdory tomu, že nebyly povoleny v souladu s trestním řádem. Stěžovatel poukazuje na to, že odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu v dané věci byly vyhodnoceny jako nezákonné z důvodu, že v odůvodnění zcela absentovaly konkrétní skutkové okolnosti, jež vydání příkazu k odposlechu odůvodňují, ani tam nebyly uvedeny a vysvětleny důvody, pro které nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak. Jde přitom o stejné vady, jimiž trpí i příkaz k povolení sledování osob a věcí, což krajský soud ani vrchní soud nijak nereflektovaly. Za zmínku stojí i to, že v odůvodnění příkazu jsou uvedeny osoby, které byly v minulosti spojeny s pácháním obdobné trestné činnosti, na předmětném místě se však v inkriminované době vůbec nevyskytovaly. Některé z těchto osob byly vedeny jen jako svědci, nikoli jako osoby podezřelé. Nejvyšší soud zákonnost povolení výslovně připustil, přestože se ze žádosti státního zástupce nelze dočíst, že by žádal o povolení záznamu podle §158d odst. 2 trestního řádu. Nijak se nezabýval ani otázkou neodkladnosti a neopakovatelnosti úkonu.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud konstatuje, že je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná (ze strany stěžovatele byly vyčerpány všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva podle 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů), byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu). Bylo tedy možno přistoupit k posouzení její opodstatněnosti.
V.
Vlastní posouzení
10. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a napadeným rozhodnutím, zjistil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se přitom přirozeně uplatní i ve vztahu k postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci tzv. podústavního práva či jiné nesprávnosti.
12. V dané věci uplatňuje stěžovatel tři okruhy námitek, jež lze ve stručnosti shrnout jako námitky extrémního rozporu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezákonnosti postupu při zjišťovaní obsahu THC a nezákonnosti příkazu ke sledování, na jehož základě byly pořízeny jeho obrazové záznamy. Všechny tyto námitky byly ze strany stěžovatele uplatňovány v řízení před obecnými soudy, které se s nimi náležitě vypořádaly, přičemž neopomněly ani jejich ústavněprávní rozměr. To platí i pro závěry dovolacího soudu, který se v napadeném usnesení obsáhle vyjádřil ke každé z nich. Ústavní soud se s jejich závěry plně ztotožnil, a tudíž považuje za postačující jejich krátké shrnutí, aniž by sám podrobně opakoval odůvodnění, které je stěžovateli známo z napadených rozhodnutí.
13. Z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny vyplývá povinnost obecných soudů, aby jejich rozhodnutí byla náležitým způsobem odůvodněna a aby z tohoto odůvodnění plynoucí sled jejich úvah byl logicky i věcně přesvědčivý. K vybočení z tohoto požadavku, které by mohlo mít za následek porušení uvedeného základního práva, by došlo například v případě, že by obecné soudy založily svá rozhodnutí na skutkových zjištěních, která jsou v extrémním rozporu s provedeným dokazováním [např. nález ze dne 30. listopadu 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255), nález ze dne 13. července 2000 sp. zn. III. ÚS 464/99 (N 109/19 SbNU 63), nebo nález ze dne 26. dubna 2016 sp. zn. I. ÚS 3235/15]. Jak ovšem zcela správně vyložil již dovolací soud, ve věci stěžovatele o takovýto extrémní rozpor nejde. Z odůvodnění rozsudku krajského soudu vyplývá, z jakých důvodů stěžovatel musel vědět, že předmětná hala bude sloužit právě jako pěstírna. Tento závěr není pouhou domněnkou, nýbrž rozumným hodnocením provedených důkazů, respektive z nich zjištěného jednání stěžovatele. Toto hodnocení zároveň nevyvolává pochybnosti o jeho vině, pročež nebylo namístě ani uplatnění zásady in dubio pro reo.
14. K námitce nezákonné metody zjišťování obsahu THC dovolací soud uvedl, že předmětem zásady nullum crimen sine lege není posuzování odborné činnosti zpracovatele posudku, ale posouzení trestněprávního jednání pachatele. Samotné znalcovy závěry nepředjímají jakékoli závěry hmotněprávní, k nimž soud dospěje teprve poté, co jsou k dispozici všechna skutková zjištění. Tvrzení stěžovatele, že technické normy mají být obsaženy v zákoně, a nikoli v předpisu podzákonném, nemá nijaký vliv na řešení otázek spojených s naplněním objektivní stránky projednávaného trestného činu.
15. Ústavní soud nad rámec těchto závěrů pouze dodává, že zásada nullum crimen sine lege se vztahuje na vymezení trestného jednání, kterým je v tomto případě samotná výroba a nakládání s omamnými a psychotropními látkami, respektive pomoc s tímto jednáním. To ale neznamená, že zákon musí stanovit také konkrétní odborný postup, jakým je zjišťováno, zda jde o takovouto látku. Zde se již uplatní zásada volného hodnocení důkazů. Podstatné je, aby zvolený postup nevyvolával pochybnosti o správnosti skutkového zjištění.
16. Poslední okruh námitek se týká tvrzených nedostatků žádosti o povolení záznamu podle §158d odst. 2 trestního řádu, které měly zpochybňovat zákonnost na jejich základě pořízených záznamů a tím i jejich použitelnost jako důkazu v trestním řízení. Otázkou zákonnosti povolení ke sledování osob a věcí, které vydal Okresní soud v Olomouci (dále jen "okresní soud") dne 1. 7. 2013 pod sp. zn. 0 Nt 6042/2013, se zabývaly již obecné soudy. Podle dovolacího soudu je toto povolení vypracováno v souladu se zákonnými požadavky. Jeho odůvodnění obsahuje dostatečný popis skutkových okolností i další faktory, které nasvědčovaly páchání trestné činnosti (především podstatně zvýšený odběr elektrické energie a kompletní zaizolování haly), z čehož vyplynulo důvodné podezření z páchání trestné činnosti a praktická nutnost nasazení operativně pátracích prostředků za účelem získání věrohodného důkazového materiálu. A jelikož předmětem sledování měla být organizovaná skupina pracující v utajení, lze rovněž dovodit, že sledovaného účelu nebylo možno dosáhnout jiným způsobem. Pouhá skutečnost, že žádost příslušného státního zastupitelství o povolení neobsahovala v nadpisu odkaz na §158d odst. 2 (ale jen na odstavce 1 a 3), je bezvýznamná, když z obsahu žádosti bylo zřejmé, že mají být pořizovány i obrazové a jiné záznamy. V povolení okresního soudu je pak výslovně uvedeno, že se vydává podle §158d odst. 1, 2 a 3 trestního řádu. Ústavní soud se tak i zde ztotožňuje se závěrem dovolacího soudu, že stěžovatel nepatřičně dovozuje závěr o nezákonnosti povolení z pouhé tiskové chyby či přehlédnutí údaje.
17. Ke všem uvedeným námitkám zbývá dodat, že v podrobnostech lze odkázat na relevantní závěry obsažené v napadených rozhodnutích obecných soudů.
18. Protože napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele, rozhodl Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu o odmítnutí ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. srpna 2017
Josef Fiala v. r.
předseda senátu