ECLI:CZ:US:2017:3.US.4259.16.1
sp. zn. III. ÚS 4259/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného JUDr. Jiřím Kolaříkem, advokátem, sídlem Škroupova 561, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2016 č. j. 4 Tdo 1117/2016-33, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 16. června 2015 č. j. 13 To 135/2015-2364 a rozsudku Okresního soudu v Pardubicích ze dne 5. března 2015 č. j. 20 T 50/2013-2317, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a Okresního soudu v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Pardubicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích (dále jen "okresní soud") uznán vinným ze spáchání zločinu dotačního podvodu podle §212 odst. 1 a odst. 5 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že jako jednatel společnosti LUDOPRINT CZ s. r. o. uvedl v písemných žádostech o poskytnutí státního příspěvku na podporu zaměstnanosti osob se zdravotním postižením nepravdivé a hrubě zkreslené údaje ohledně odpracovaných hodin fiktivně zaměstnaných osob. Za uvedené jednání byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let, a dále k trestu propadnutí náhradní hodnoty, představované nemovitostí a peněžními prostředky ze stěžovatelových pohledávek vůči pojišťovnám. Státu byla přiznána náhrada škody ve výši 1 162 816,90 Kč. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud na základě listinných důkazů, zejména žádostí o poskytnutí dotací, v konfrontaci s výpověďmi svědků, a to jednak osob z uvedené společnosti, které údajně zaměstnávané osoby v podstatě neznaly, a pak ze samotných výpovědí těchto údajně zaměstnávaných osob, které obsahovaly významné rozpory a nejasnosti ohledně jejich údajného zaměstnaneckého poměru. Tyto rozpory byly potvrzeny záznamy prověrek na místě, kdy tito svědci nebyly schopni označit základní orientační body uvedené společnosti (kanceláře, toalety, apod.).
3. K odvolání stěžovatele zrušil napadeným usnesením Krajský soud v Hradci
Králové (dále jen "krajský soud") výrok o trestu propadnutí náhradní hodnoty v podobě nemovitosti a ve zbytku rozsudek okresního soudu potvrdil. Krajský soud se zcela ztotožnil s argumentací soudu okresního, a sám znovu shrnul hlavní úvahy o stěžovatelově vině. Důvodem pro zrušení rozsudku nebyla dle krajského soudu ani námitka opomenutého důkazu výslechem svědkyně, s nímž se okresní soud v napadeném rozsudku výslovně nevypořádal. Uvedenou svědkyni totiž okresní soud řádně vyslechl a z obsahu její výpovědi nedovodil krajský soud důvod pro změnu skutkových závěrů. Uložení uvedeného majetkového trestu však nepovažoval krajský soud za nezbytné.
4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. I dovolací soud se plně ztotožnil s argumentací soudů nižších stupňů a neshledal v jejich skutkových hodnoceních žádný, natož extrémní rozpor.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Dle stěžovatele je v hodnocení důkazů, provedeným obecnými soudy, přítomen tzv. extrémní rozpor, přičemž pro opomenuté důkazy jsou napadená rozhodnutí nepřezkoumatelná. V tomto směru poukazuje na to, že soudy vůbec nehodnotily jednu svědeckou výpověď, čtyři protokoly o kontrolách z různých úřadů a prezenční listinu ze školení řidičů. Odvolací soud reagoval na tuto námitku pouze stručnou poznámkou, že pro uvedené pochybení není nutné rozsudek nalézacího soudu rušit. Taková reakce dle stěžovatele neodpovídá míře závažnosti námitky nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku okresního soudu. Dovolací soud v rozporu se svou dřívější praxí, dle níž není jeho úkolem jednotlivé důkazy samostatně hodnotit, sám v napadeném usnesení hodnotí opomenutou výpověď, která dle něj nemůže nic na usvědčení změnit. Totéž činí u uvedených protokolů z úředních kontrol, po čemž navíc uvádí zcela nepodložené spekulace, že stěžovatel musel o kontrolách vědět předem a tak dokázal zastřít své jednání. Dále není zřejmé, z čeho dovolací soud dovozuje, že výpověď svědkyně, která byla zaměstnankyní Úřadu práce České republiky, potvrzuje "nulitní hodnotu" kontrol i z ostatních úřadů. Nejvyšší soud se současně vypořádává s námitkami, které stěžovatel v dovolání nevznesl. Opomenutá svědecká výpověď prokazovala, že zaměstnání uvedených osob bylo skutečné. Dále stěžovatel poukázal i na další svědecké výpovědi, které potvrzovaly důvodnost jeho obhajoby.
6. U uvedených protokolů z úředních kontrol přitom není důvod předpokládat, že by nebyly pravdivé. Stěžovatel se neztotožňuje se závěrem, že by jednotlivé důkazy neměly žádný podstatný význam pro rozhodnutí o vině, neboť je třeba je hodnotit v souvislostech se všemi ostatními. Soudy pak nepřípustně hodnotily svědecké výpovědi, když ze skutečnosti, že vyslýchaná osoba neznala některé zaměstnance, dovodily, že tyto osoby u stěžovatele ve skutečnosti nepracovaly. Navíc šlo o svědky, kteří se v sídle společnosti příliš nevyskytovali (řidiči či krátkodobě zaměstnaní). Provést další důkazy soudy opomněly a v rozporu s judikaturou Ústavního soudu [stěžovatel uvádí nález ze dne 28. 5. 2009 sp. zn. III. ÚS 2110/07 (N 123/53 SbNU 553)] se s touto skutečností nevypořádaly. Tím došlo dle stěžovatele rovněž k porušení principu presumpce neviny, neboť s ohledem na výše uvedené vady neprokázala obžaloba a soudy dostatečně skutkový stav. Nejvyšší soud se navíc pokusil nepřípustně nahradit činnost soudů nižších stupňů.
7. Dále stěžovatel poukazuje na to, že se stíhaného jednání zčásti ani nemohl dopustit, neboť předmětné žádosti o dotace nesepisoval. Pachatelem je přitom i dle odborné literatury osoba, která tyto žádosti vypracovává. Do června roku 2008 nebyl stěžovatel jednatelem společnosti LUDOPRINT CZ s. r. o., a po většinu této doby nebyl ani jejím společníkem. Vzhledem k tomu, že se na sepisování žádostí nepodílel, nemohl se stát pachatelem uvedených trestných činů. Žádný z provedených důkazů nepotvrdil opak. Stěžovatel poukazuje na svědecké výpovědi hovořící v jeho prospěch ohledně předmětu stěžovatelovy práce. Extrémní rozpory jsou pak dle stěžovatele přítomny i v závěru o výši způsobené škody. Jediným podkladem pro tyto závěry byl znalecký posudek, k němuž znalkyně, dle vlastní výpovědi, neměla všechny podklady. Znalkyně dále nezkoumala některé důležité otázky ohledně mezd zaměstnanců. Tím vznikly v jejích závěrech mezery a rozpory, což konstatoval i druhý znalecký posudek. V tomto směru tedy dle stěžovatele došlo k porušení zásady in dubio pro reo.
8. Závěrem stěžovatel uvádí, že dovolací soud dle jeho názoru přezkoumal jeho námitky pouze formálně. Věc stačil rozhodnout po dvaceti dnech, přestože spisový materiál má cca 2500 stran. Dle stěžovatele tak nemohlo dojít k řádnému prostudování a posouzení jeho věci. Vzhledem k výše uvedenému stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu, jehož porušení stěžovatel namítá.
12. Těžiště stěžovatelových námitek spočívá v jeho nesouhlasu s vedením důkazního řízení a hodnocením provedených důkazů. Tyto činnosti však patří k výlučným pravomocem nezávislých soudů, a Ústavní soud, který není součástí jejich soustavy, zasahuje do této jejich pravomoci zcela výjimečně, toliko při určitých druzích pochybení [srov. zejména nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
13. První skupinou jsou případy tzv. opomenutých důkazů [srov. např. nález ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. V tomto směru stěžovatel poukazoval na jednu svědeckou výpověď a několik listinných důkazů (protokoly úředních kontrol a prezenční listina ze školení řidičů). Tyto důkazy však nelze dle Ústavního soudu hodnotit jako opomenuté. Pokud jde o uvedenou svědeckou výpověď, pak svědkyně byla soudem prvního stupně řádně vyslechnuta a tuto její výpověď hodnotil soud odvolací (srov. str. 12 napadeného usnesení) i soud dovolací (srov. str. 12 a 13 napadeného usnesení). Nedůležitost této výpovědi pro posouzení stěžovatelovy viny lze pak dle Ústavního soudu vyčíst i z kontextu rozsudku nalézacího soudu. Je přitom třeba odmítnout stěžovatelův názor, že soudům vyšších stupňů hodnocení tohoto důkazu nepřísluší. V dané věci bylo naopak úkolem soudů vyšších stupňů napravit ryze formální pochybení soudu nalézacího a tím naplnit garance ochrany stěžovatelových ústavních práv. Ústavní soud hodnotí ústavnost trestního řízení vždy jako celku. K námitce opomenutí listinných důkazů Ústavní soud konstatuje, že v napadených rozhodnutích je zevrubně popsána stěžovatelova snaha mít "vše pro případ kontrol papírově v pořádku" (srov. str. 12 usnesení krajského soudu a str. 13 usnesení dovolacího soudu). Z celých odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy nepřičítaly většině listinných důkazů tohoto druhu velkou důkazní hodnotu. Hodnocení těchto listin pak není svévolné, ale odvozené z kontextu dalších důkazů (zejména svědeckých výpovědí), které jejich nízkou výpovědní hodnotu nepřímo potvrzují. Neprovedení podrobného rozboru obsahu těchto listin v napadených rozhodnutích tak nelze považovat za ústavně relevantní pochybení. Celkově bylo v daném řízení provedeno značné množství důkazů a jejich hodnocení svým rozsahem plně odpovídá složitosti věci a předmětu obžaloby. Rozhodnutí nelze považovat za nepřezkoumatelná.
14. Další skupinu případů, v nichž Ústavní soud hodnotí ústavní souladnost důkazního řízení, tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů procesu dokazování procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. např. nález ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Žádné takové námitky stěžovatel v ústavní stížnosti nevznesl.
15. Konečně třetím typem vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, potažmo případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. K takovému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědky, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení odsuzujících rozhodnutí trestních soudů. Přitom Ústavní soud nemohl přehlédnout pozornost, kterou obecné soudy věnovaly v rámci množství svědeckých výpovědí rozporům mezi nimi z hlediska prokázání nevěrohodnosti stěžovatelova tvrzení o zaměstnávání uvedených osob. Toto hodnocení nepovažuje Ústavní soud za projev libovůle. V tomto směru je nejvhodnější odkázat stěžovatele na vyčerpávající odůvodnění napadených rozhodnutí, která se vypořádávají se všemi jeho námitkami, totožně uplatněnými v ústavní stížnosti, jejíž odůvodnění argumenty soudů začasté vůbec nezohledňuje. Se stěžovatelovou námitkou ohledně přítomnosti extrémního rozporu se velmi podrobně vypořádal Nejvyšší soud (srov. str. 12 až 14 napadeného usnesení). Stejně tak lze odkázat na přesvědčivé odůvodnění Nejvyššího soudu ohledně užité právní kvalifikace (str. 11), otázky stěžovatelova postavení pachatele (str. 14 až 16) a výše škody (str. 16 a 17). Konečně stěžovatel Nejvyššímu soudu vytýká, že se věci dostatečně nevěnoval. S ohledem na podrobné odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, a chybějící ústavní relevancí této námitky, však nebylo třeba se jí zabývat blíže.
16. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu