ECLI:CZ:US:2017:3.US.451.16.1
sp. zn. III. ÚS 451/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Věry Nové, zastoupené Mgr. Antonínem Dejmkem, advokátem, sídlem Perlová 7, Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 3. prosince 2015 č. j. 19 C 171/2015-91, za účasti Okresního soudu Plzeň - jih jako účastníka řízení a obchodní korporace CENTROPOL ENERGY, a. s., sídlem Vaníčkova 1594/1, Ústí nad Labem, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 96 Ústavy a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z napadeného rozsudku Okresního soudu Plzeň - jih (dále jen "okresní soud") se podává, že okresní soud rozhodl o žalobě vedlejší účastnice proti stěžovatelce tak, že stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici kapitalizovaný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 1 533 Kč od 11. 4. 2015 do 21. 4. 2015 ve výši 3,70 Kč (výrok I.), dále byla žaloba co do částky 307,13 Kč na jistině a co do úroku z prodlení ve výši 7,5 % ročně z částky 307,13 Kč od 22. 4. 2015 do zaplacení zamítnuta (výrok II.). Zároveň bylo stěžovatelce uloženo zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku 2 082 Kč (výrok III.).
3. Vedlejší účastnice se domáhala vydání rozhodnutí, jímž by stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit 1 633 Kč se zákonným úrokem z prodlení a rovněž povinnost nahradit vzniklé náklady řízení s odůvodněním, že nárok vznikl z neuhrazené platby za odběr elektrické energie v odběrném místě na adrese P., včetně přiznání práva na zaplacení poplatku za zaslanou upomínku ve výši 100 Kč. Na základě provedeného dokazování dospěl okresní soud k následujícím skutkovým závěrům. Stěžovatelka uzavřela s vedlejší účastnicí smlouvu o sdružených dodávkách elektřiny dne 18. 5. 2011, jejíž nedílnou součástí byly obchodní podmínky. Na základě žádosti nového zákazníka paní Marcely Chlandové ze dne 25. 6. 2012 o přepis odběrného místa, kde je jako adresa pro zaslání konečného vyúčtování uvedena P., zanikla platnost smlouvy k nejbližšímu možnému datu, a to ke dni 24. 7. 2012. Vedlejší účastnice zaslala stěžovatelce konečné vyúčtování v srpnu 2012 na adresu P. Stěžovatelka dlužnou pohledávku v termínu splatnosti do 19. 8. 2012 neuhradila. Vedlejší účastnice proto dne 15. 7. 2014 zaslala stěžovatelce upomínku k zaplacení dlužné částky na tutéž adresu, za kterou si vyúčtovala 100 Kč poplatek v souladu s obchodními podmínkami. Stěžovatelka opět na výzvu vedlejší účastnice nereagovala, a proto vedlejší účastnice předala dluh k vymáhání svému právnímu zástupci, který dne 22. 10. 2014 zaslal žalované doporučeně předžalobní upomínku na poslední známou adresu. Zásilka se vrátila zpět s odůvodněním, že adresát nebyl zastižen, proto mu byla zanechána výzva, ale protože si adresát písemnost v úložní době nevyzvedl, zásilka se vrátila zpět odesílateli. Následně vedlejší účastnice dne 7. 1. 2015 podala žalobu o zaplacení dlužné částky s příslušenstvím u okresního soudu. Žaloba byla stěžovatelce doručena do vlastních rukou dne 10. 4. 2015. Tehdy se také stěžovatelka fakticky o dluhu vůči vedlejší účastnici dozvěděla a dne 20. 4. 2015 dala bance příkaz k úhradě částky 1 633 Kč, přičemž vedlejší účastnice platbu přijala dne 21. 4. 2015. Po uhrazení částky 1 633 Kč vzala vedlejší účastnice žalobu co do této částky částečně zpět, na základě čehož bylo řízení okresním soudem částečně zastaveno usnesením ze dne 30. 7. 2015. Dle výpisu z Centrální evidence obyvatel byla stěžovatelka trvale hlášena na adrese P., do 10. 12. 2012. Z lékařské zprávy Fakultní nemocnice v Plzni vyplynulo, že v době od 20. 8. 2012 do 30. 11. 2012 byla stěžovatelka hospitalizována. Stěžovatelka uhrazením dluhu ve výši 1 633 Kč uznala jak žalovanou jistinu, tak poplatek 100 Kč za odeslání upomínky, na který měla vedlejší účastnice nárok s ohledem na ustanovení §544 občanského zákoníku a ujednání obchodních podmínek. Sporná tedy zůstala pouze skutečnost, kdy došlo ke splatnosti pohledávky, což má vliv na přiznání jejího příslušenství. Okresní soud dospěl k závěru, že se vedlejší účastnici nepodařilo prokázat, že by splatnost faktury nastala dne 19. 8. 2012, neboť neunesla důkazní břemeno a neprokázala, že by stěžovatelce předmětné vyúčtování zaslala a nestalo se tak ani v případě upomínky ze dne 15. 7. 2014. Prokázala až zaslání předžalobní upomínky ze dne 21. 10. 2014, kdy se zásilka vrátila zpět s odůvodněním, že adresát nebyl zastižen, proto mu byla zanechána výzva, ale protože si adresát písemnost v úložní době nevyzvedl, zásilka se vrátila zpět odesílateli. S ohledem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2010 sp. zn. 23 Cdo 2926/2009 posoudil okresní soud situaci tak, že stěžovatelka dle obchodních podmínek byla povinna oznámit změnu adresy vedlejší účastnici, což však neučinila, a tudíž byla zásilka vedlejší účastnice adresována na adresu, kde se již stěžovatelka nezdržovala. Stěžovatelka tedy neměla objektivní možnost seznámit se s doručovanými písemnostmi a zabránit tak hmotně právním účinkům. Splatnost dlužné pohledávky nastala až dnem, kdy se stěžovatelka mohla objektivně seznámit s vzniklým dluhem, což nastalo dne 10. 4. 2015 doručením žaloby. Úroky z prodlení z dlužné jistiny započaly běžet ode dne následujícího až do dne zaplacení jistiny, které nastalo dnem připsání žalované částky na účet vedlejší účastnice, tedy dnem 21. 4. 2015. Vzhledem k tomu, že se vedlejší účastnici předloženými listinnými důkazy podařilo částečně prokázat tvrzení obsažená v žalobě, rozhodl okresní soud s odkazem na citovaná zákonná ustanovení tak, jak je uvedeno v I. a II. výroku napadeného rozsudku. O náhradě nákladů řízení rozhodl okresní soud podle §146 odst. 2 a §142 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") tak, že přiznal vedlejší účastnici, jež byla v řízení úspěšná, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2 082 Kč, přičemž tato částka představuje 68 % z jejich celkové výše (rozdíl úspěchu v řízení v rozsahu 84 % a úspěchu stěžovatelky v rozsahu 16 %), neboť vedlejší účastnice z celkově žalované částky včetně příslušenství 1 940 Kč zkapitalizované ke dni uhrazení dlužné jistiny byla úspěšná co do částky 1 636,50 Kč (84 %) a stěžovatelka byla úspěšná co do částky 303,50 Kč, která představuje úrok z prodlení z částky 1 633 Kč od 20. 8. 2012 do 10. 4. 2015 (16 %). Zároveň okresní soud dospěl k závěru, že vedlejší účastnice má nárok na náhradu nákladů řízení, neboť zaslala žalované předžalobní upomínku dne 22. 10. 2014 na poslední známou adresu. Po vedlejší účastnici v tomto směru nelze požadovat, aby doručovala v souladu s §46 a násl. o. s. ř., neboť nemá k dispozici možnosti soudu. Vedlejší účastnice vychází z adresy, kterou jí stěžovatelka sdělí (to je typické u závazkových vztahů, kde je adresa uvedena přímo v záhlaví smlouvy pro identifikaci účastníků), případně z adresy, ze které s ní komunikuje. Pokud jí stěžovatelka nesdělí případnou adresu novou, ani se ji vedlejší účastnice nedoví jinak, pak půjde o poslední známou adresu. Náklady řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 400 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle §6 odst. 1 a §14b advokátního tarifu z tarifní hodnoty ve výši 1 633 Kč sestávající z částky 200 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci a z částky 1 000 Kč za jeden úkon uvedený v §11 odst. 1 advokátního tarifu realizovaný po podání návrhu ve věci (částečné zpětvzetí) včetně tří paušálních náhrad výdajů ve výši 100 Kč dle §14b odst. 5 písm. a) advokátního tarifu a paušální náhrady výdajů ve výši 300 Kč dle §14b odst. 5 písm. b) advokátního tarifu a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 2 200 Kč ve výši 462 Kč.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka uvádí, že si je vědoma bagatelní povahy sporu, nicméně napadený rozsudek zakládá zásadní a principiální porušení práva na spravedlivý proces, jakož i porušení principu předvídatelnosti rozhodnutí soudu. Pochybení zakládající tvrzené porušení základních práv spatřuje stěžovatelka zejména v tom, že navzdory zamítnutí žaloby a tedy jejího procesního úspěchu uznal obecný soud nárok vedlejší účastnice na náhradu nákladů řízení a také úrok z prodlení, avšak za jiné než žalované období a vydal tak zcela nepředvídatelné rozhodnutí. Stěžovatelka cituje nález Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2009 sp. zn. I. ÚS 3143/08 (N 59/52 SbNU 583), v němž je konstatováno, že "nalézací soud (věda, že proti jeho rozhodnutí není připuštěn ani řádný, ani mimořádný opravný prostředek) nesmí opustit princip právní jistoty a zásadu předvídatelnosti práva (princip odvozený z principu právního státu, tj. z čl. 1 odst. 1 Ústavy), jež implicitně vyžadují přesnost a předvídatelnost soudního rozhodnutí. K porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny dojde v případě, kdy závěry nalézacího soudu vybočí z ustálené judikatury obecných soudů zásadním, pro stěžovatele zcela nepředvídatelným způsobem."
5. Soud v napadeném rozsudku konstatoval, že splatnost dlužné částky nastala až dnem, kdy se žalovaná mohla objektivně seznámit se vzniklým dluhem, a to nastalo dne 10. 4. 2015, z čehož dle stěžovatelky nesporně vyplývá, že nárok vedlejší účastnice nebyl splatným, neboť stěžovatelka fakturu v desetidenní lhůtě zaplatila. Stěžovatelka tedy dovozuje, že pokud obecný soud zjistil shora popsaný skutkový stav věci a žalobu zamítl, měl s ohledem na zákonná pravidla přiznat stěžovatelce náklady řízení ve smyslu §142 odst. 1, resp. §142 odst. 3 o. s. ř.. Dle stěžovatelky je nutno dále konstatovat, že důvody pro vzetí žaloby zpět ležely na straně vedlejší účastnice. Pak i s ohledem na §143 o. s. ř. není dán prostor pro přiznání nákladů vedlejší účastnici.
6. Stěžovatelka na závěr ústavní stížnosti dodává, že byť jde v obecné rovině o bagatelní spor, v daném případě znamená citelný zásah do její finanční situace, když při nutnosti celodenní péče a příjmem cca 9 000 Kč měsíčně je i částka 2 082 Kč velmi citelnou ztrátou, navíc v situaci, kdy je stěžovatelka osobou ve věku 86 let.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Stěžovatelka brojí proti postupu okresního soudu, který jí napadeným rozsudkem uložil povinnost uhradit vedlejší účastnici jednak úrok z prodlení ve výši 3,70 Kč a jednak náhradu nákladů řízení ve výši 2 082 Kč. V dané věci tedy jde o tzv. bagatelní věc [srov. §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Tato skutečnost pak sama o sobě zakládá dostatečný důvod pro posouzení ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovaný případ mimořádné okolnosti, které jej z hlediska ústavnosti významným činí [viz např. nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 (N 55/73 SbNU 89)]. Na stěžovateli pak je, aby v ústavní stížnosti vysvětlil (a doložil), proč věc - přes svou bagatelnost - vyvolává v jeho právní sféře ústavněprávně relevantní újmu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014 sp. zn. III. ÚS 1161/14), což se však stěžovatelce nepodařilo. Ústavní soud pak k jednotlivým námitkám stěžovatelky uvádí následující.
10. Stěžovatelka v zásadě brojí proti způsobu, jakým okresní soud rozhodl o nákladech řízení a o úrocích z prodlení, na základě čehož stěžovatelka následně dovozuje, že napadený rozsudek lze považovat za nepředvídatelný. Této námitce stěžovatelky však nelze přisvědčit, neboť vedlejší účastnice sice skutečně vzala žalobu zpět v té části, v níž stěžovatelka uhradila jistinu a poplatek za zaslání upomínky, nicméně původně žalovaná částka činila včetně příslušenství 1 940 Kč, přičemž vedlejší účastnice tak byla celkově úspěšná co do částky 1 636,50 Kč z uvedených 1 940 Kč. Nelze tedy souhlasit s tvrzením, že by stěžovatelka byla v řízení před okresním soudem plně úspěšná, neboť je nutno vycházet z toho, že stěžovatelka tím, že uhradila dluh ve výši 1 633 Kč, tak tímto úkonem uznala žalovanou jistinu a upomínku, na základě čehož byl okresním soudem vypočítán úspěch vedlejší účastnice ve sporu na 84 %. V důsledku převážného úspěchu vedlejší účastnice v předmětném sporu tedy okresní soud přiznal vedlejší účastnici taktéž náhradu nákladů řízení (toliko do výše 68 %). Z hlediska ústavní konformity Ústavní soud na tomto postupu okresního soudu neshledává nic závadného. Ke stejnému závěru Ústavní soud dospěl i v otázce tvrzeného vyčíslení úroků z prodlení za jiné než žalované období. Zde si Ústavní soud především klade otázku cui bono, neboť stěžovatelce lze přisvědčit v tom, že vedlejší účastnice skutečně žalovala úroky za jiné období, než za které okresní soud úroky z prodlení v napadeném rozsudku přiřknul, avšak tato skutečnost je zcela ve prospěch samotné stěžovatelky, neboť okresní soud uvedl, že stěžovatelka měla možnost seznámit se s písemnostmi, které ji doručovala vedlejší účastnice až dne 10. 4. 2015, byť prokazatelně den ukončení smlouvy mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí nastal již v roce 2012. Nadto problém, kvůli němuž nebylo stěžovatelce možno písemnosti vedlejší účastnice řádně doručit, nastal na straně stěžovatelky, která v rozporu se smlouvou vedlejší účastnici neoznámila změnu své doručovací adresy. Okresní soud navíc nestanovil dobu, po kterou běžely úroky z prodlení, svévolně, ale učinil tak v návaznosti na zjištěný skutkový stav, když postavil na jisto, že splatnost pohledávky nastala až 10. 4. 2015, a to s ohledem na výše uvedené.
11. Stěžovatelka dále uvádí, že nárok vedlejší účastnice nebyl splatný, neboť stěžovatelka fakturu v desetidenní lhůtě zaplatila, na což opět navazuje otázku nákladů řízení, které dle jejího názoru vedlejší účastnici neměly být přiznány. Ústavní soud považuje i tuto námitku stěžovatelky za zjevně neopodstatněnou. Okresní soud odůvodnil na základě zjištěného skutkového stavu, že splatnost závazku stěžovatelky nastala dnem 10. 4. 2015, kdy jí byla fakticky doručena písemnost vedlejší účastnice, přičemž ode dne následujícího až do dne zaplacení závazku (21. 4. 2015) běžely úroky z prodlení. Nelze tedy stěžovatelce přisvědčit v tom, že v době, kdy stěžovatelka uhradila dlužnou částku, nebyl dluh ještě splatný. V otázce náhrady nákladů řízení Ústavní soud odkazuje na předchozí bod.
12. Ústavní soud na základě výše uvedeného konstatuje, že ústavní stížnost je pouhou polemikou s obsahem odůvodnění napadeného rozhodnutí, která však ústavní konformitu tohoto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Ústavní soud má oproti stěžovatelce za to, že postup okresního soudu byl řádně odůvodněn. Argumentaci soudu, tak jak je rozvedena v napadeném rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a úvahy okresního soudu neshledává nikterak nepřiměřenými či extrémními.
13. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu