ECLI:CZ:US:2017:3.US.500.17.1
sp. zn. III. ÚS 500/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Mgr. Daniela Vlčka, soudního exekutora, sídlem Vrchlabská 28/17, Praha 19 - Kbely, zastoupeného Mgr. Matějem Harantou, advokátem, sídlem Klimentská 1246/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. října 2016 sp. zn. 24 Co 482/2016, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) Marie Vodenkové a 2) obchodní společnosti CP Inkaso s. r. o., sídlem Hvězdova 1716/2b, Praha 4, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž měla být porušena ustanovení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel jako soudní exekutor usnesením ze dne 15. 8. 2016 č. j. 101 EX 02283/11-156 podle ustanovení §55 odst. 6 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), zastavil exekuční řízení vedené na majetek první vedlejší účastnice z důvodu, že druhá vedlejší účastnice (oprávněná) ve stanovené lhůtě nesložila zálohu na náklady exekuce ve výši 1 815 Kč; současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a že druhá vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli náklady exekuce ve výši 7 865 Kč.
3. K odvolání druhé vedlejší účastnice bylo ústavní stížností napadeným usnesením Krajského soudu v Praze (dále též jen "krajský soud") usnesení stěžovatele změněno tak, že první vedlejší účastnice je povinna zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů exekuce částku 7 865 Kč. Exekuční soud rozhodnutí soudního exekutora změnil, neboť dospěl k závěru, že druhá vedlejší účastnice zastavení exekuce nezavinila; navíc poukázal na skutečnost, že i z jiných exekučních řízení vedených proti první vedlejší účastnici jasně vyplývá, že je nemajetná, pročež se složení zálohy na náklady exekuce nejeví být účelným.
II. Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel s právním závěrem krajského soudu nesouhlasí. Namítá, že náklady exekuce představují pro soudního exekutora jediný nárok, kterého se může domáhat jako účastník řízení a zároveň jeho příjem za exekuční činnost. V ústavní stížnosti odkazuje na závěry nálezů ze dne 23. 2. 2006 sp. zn. I. ÚS 290/05 (N 44/40 SbNU 363) a ze dne 8. 8. 2005 sp. zn. II. ÚS 372/04 (N 152/38 SbNU 215) a navíc polemizuje se závěry stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2006 sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 (ST 23/42 SbNU 545), když namítá, že rizika spojená s výkonem funkce soudního exekutora již dávno překračují únosnou míru. Napadené soudní rozhodnutí považuje za vnitřně rozporné, když byla exekuce na jedné straně zastavena pro nesložení zálohy (tento výrok nebyl druhou vedlejší účastnicí napaden), a na straně druhé soud fakticky rozhodl o nákladech exekuce na základě závěru, že exekuce byla zastavena pro nemajetnost první vedlejší účastnice. Nadto stěžovatel namítá, že krajský soud dovodil nemajetnost první vedlejší účastnice, přestože žádný takový závěr z exekučního spisu nevyplývá.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob směřujících proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení.
7. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá (a stěžovatel si toho je zjevně vědom), že rozhodování o nákladech soudního řízení, včetně nákladů řízení exekučního, je výhradně v rozhodovací pravomoci obecných soudů. Otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a další, dostupná na: http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud tak dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení přistupuje pouze výjimečně.
8. Oproti očekávání stěžovatele Ústavní soud neshledává rozhodnutí krajského soudu ani vnitřně rozporným. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí je zřejmé, že se krajský soud věcí řádně zabýval, přičemž závěru, že druhá vedlejší účastnice zastavení řízení nezavinila, nelze z ústavního hlediska nic vytknout, naopak je třeba zdůraznit, že pokud jde o důsledky nesložení zálohy na náklady exekuce v pokročilém stadiu exekučního řízení, postupoval exekuční soud striktně v souladu s příslušnou judikaturou Ústavního soudu [srov. nálezy ze dne 10. 11. 2011 sp. zn. III. ÚS 298/11 (N 192/63 SbNU 225) a 12. 9. 2013 sp. zn. III. ÚS 2645/11 (N 163/70 SbNU 517)].
9. Dovolává-li se stěžovatel nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 290/05 a II. ÚS 372/04, je nutno označit jeho odkazy za nepřípadné; v dovolávaných nálezech totiž Ústavní soud vyslovil postulát, že náklady exekuce nemůže nést sám soudní exekutor. O takovou situaci však v posuzované věci nešlo, neboť náklady exekuce měla uhradit první vedlejší účastnice. Namítá-li stěžovatel její nemajetnost, je vhodné uvést, že sám v ústavní stížnosti zdůrazňuje, že první vedlejší účastnice je vlastnicí nemovitosti. Pro úplnost je pak vhodné zdůraznit, že od závěrů stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 se třetí senát nemíní v projednávané věci jakkoli odchylovat.
10. Konečně je namístě rovněž zdůraznit, že v posuzované věci jde o částku bagatelní, která není schopna představovat reálné porušení základních práv či svobod. Meritorní projednání ústavní stížnosti v případech týkajících se bagatelní částky by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Odporovalo by smyslu zákona a účelu ústavního soudnictví, kdyby přezkum v těchto věcech měl provádět Ústavní soud. Lze odkázat i na klasickou zásadu římského práva minima non curat praetor, jejímž smyslem je zabránit tomu, aby byly vrcholné ústavní orgány odváděny od plnění skutečně závažných úkolů, k jejichž řešení jsou Ústavou povolány [srov. též např. usnesení sp. zn. III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), IV. ÚS 101/01 (U 22/22 SbNU 387), IV. ÚS 2294/13 a III. ÚS 404/04)].
11. Ústavní soud z výše uvedených důvodů rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu