ECLI:CZ:US:2017:3.US.503.17.1
sp. zn. III. ÚS 503/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Hien Hoang Thi Thanh, zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 13. ledna 2016 č. j. 5 C 96/2015 - 68, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 20. dubna 2016 č. j. 30 Co 119/2016 - 98 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. února 2017 sp. zn. 30 Cdo 4403/2016, za účasti Okresního soudu Praha - západ, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka se domáhala vůči vedlejší účastnici uložení povinnosti uhradit jí jako nemajetkovou újmu částku 100 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení jako odškodnění za újmu, která jí vznikla v souvislosti s domovní prohlídkou. Domovní prohlídka byla provedena Policií ČR dne 22. 2. 2012 v bydlišti stěžovatelky a jejího manžela v rámci trestního stíhání manžela stěžovatelky. Trestní stíhání manžela stěžovatelky bylo ukončeno zprošťujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2014 sp. zn. 41 T 12/2013 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 7. 2014 sp. zn. 8 To 46/2014.
2. Ústavní stížností napadeným rozsudkem soudu prvého stupně byla žaloba stěžovatelky zamítnuta. Soud prvého stupně dovodil, že stěžovatelka nemá nárok na náhradu škody za nezákonné rozhodnutí na základě §7 a 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), jelikož nebyla účastníkem trestního řízení a rozhodnutí o domovní prohlídce nebylo jako nezákonné změněno či zrušeno. Soud prvého stupně naopak dospěl k závěru, že stěžovatelka je aktivně legitimována k podání žaloby podle §13 zákona č. 82/1998 Sb., tedy z titulu nesprávného úředního postupu. Po provedeném dokazování však dospěl k závěru, že k nesprávnému úřednímu postupu při domovní prohlídce nedošlo, tedy není dán základní předpoklad odpovědnosti státu za škodu.
3. Odvolací soud ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil. Ztotožnil se s jeho závěry, přičemž podrobněji rozvedl důvody, pro které neshledal napadený postup provádění domovní prohlídky postupem nesprávným podle §13 zákona č. 82/1998 Sb., zejména zdůraznil, že provedení domovní prohlídky bylo adekvátní závažnosti deliktu, pro který bylo trestní stíhání vedeno.
4. Dovolací soud odmítl ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatelky, neboť shledal, že otázky, které stěžovatelka předložila Nejvyššímu soudu, jsou již v judikatuře Nejvyššího soudu řešeny, nemohou založit přípustnost dovolání, přičemž na prejudikaturu odkázal a podrobně z ní citoval.
II. Tvrzení stěžovatelky
5. Stěžovatelka tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), princip rovnosti v právech dle čl. 1 Listiny, právo na ochranu základních práv a svobod soudní mocí dle čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), jakož i právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem dle čl. 36 odst. 3 Listiny.
6. Stěžovatelka rekapituluje skutkové okolnosti případu, popisuje průběh předmětné domovní prohlídky a tvrdí, že rozhodnutí soudu prvého i druhého stupně je překvapivé, neboť stěžovatelka nebyla poučena o tom, jaké jsou podle názoru soudů předpoklady pro úspěch ve věci. Dále stěžovatelka tvrdí, že i bez tohoto poučení řádně k prokázání svého nároku navrhla důkaz spisem Městského soudu v Praze sp. zn. 41 T 12/2013, ze kterého jasně vyplývá, že se stěžovatelka aktivně (jednotlivými úkony) účastnila trestního řízení vedeného proti jejímu manželovi, tudíž se sama pro účely nároku na odškodnění stala účastníkem trestního řízení. V ústavní stížnosti pak stěžovatelka tyto jednotlivé úkony rekapituluje. Stěžovatelka vytýká soudům, že nebyl proveden důkaz zmíněným trestním spisem, ze kterého by bylo patrno, že se fakticky účastníkem trestního řízení stala a nárok dle §7 zákona č. 82/1998 Sb. jí jako účastníkovi trestního řízení svědčí.
7. Obecné soudy tedy dle stěžovatelky nedostatečně zjistily skutkový stav, čímž porušily její právo na spravedlivý proces. Stěžovatelka dále tvrdí, že dovolací soud pak zcela rezignoval na to, aby tomuto právu poskytl ochranu, neboť tvrzené porušení práva na spravedlivý proces je dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. (rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci).
8. Stěžovatelka dále spatřuje porušení svých základních práv i v tom, že obecné soudy neposuzovaly nárok stěžovatelky jako náhradu škody podle "obecných ustanovení týkajících se ochrany osobnosti", pakliže došly k závěru, že nárok stěžovatelky podle zákona č. 82/1998 Sb. je speciální vůči obecné právní úpravě. Stěžovatelka dále tvrdí, že soudy již v minulosti rozhodovaly o obdobných nárocích a odškodnění přiznávaly. Podle stěžovatelky tak dochází k nedůvodné diferenciaci mezi osobami, které jsou stejně postiženy. Stěžovatelka tvrdí, že soudy v podstatě dovodily, že "není-li věc upravena ve speciálním zákonu, pak se na věc nemůže použít ani obecný předpis", což považuje za nesprávné. Stěžovatelka má za to, že výklad práva provedený obecnými soudy je naprosto formalistický a uráží obyčejné lidské cítění.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV. Posouzení Ústavním soudem
10. Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu Praha - západ sp. zn. 5 C 96/2015 a po zhodnocení argumentů stěžovatelky a obsahu spisu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Pokud jde o tvrzenou překvapivost rozhodnutí obecných soudů a nepoučení stěžovatelky o relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, resp. o tom, jaké jsou podle názoru soudů předpoklady pro úspěch ve věci, je nutno uvést, že obecné soudy mají povinnost poučovat účastníky jen o jejich procesních právech a povinnostech (§5 o. s. ř.). V tomto aspektu porušení práva na soudní ochranu shledávat nelze. Stěžovatelka byla navíc od počátku řízení právně zastoupena.
12. Pokud jde o tvrzené porušení práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem garantované čl. 36 odst. 3 Listiny a tvrzení stěžovatelky, že byla účastníkem trestního řízení vedeného proti jejímu manželovi a tudíž jí vzniká nárok na náhradu škody dle §7 zákona č. 82/1998 Sb., je nutno podotknout, že relevantní argumenty pro toto tvrzení, resp. skutkové okolnosti toto tvrzení dokládající, jsou sice podrobně uvedeny v ústavní stížnosti, ovšem v žalobě samotné, resp. v odvolání stěžovatelky nikoli. Před soudem prvého stupně stěžovatelka netvrdila žádné relevantní skutečnosti, ze kterých by bylo možno dovodit, že byla účastnicí trestního řízení a že právě z těchto důvodů uplatňuje speciální náhradu škody dle §7 zákona č. 82/1998 Sb. Tvrzení stěžovatelky v žalobě "na zadostiučinění za nezákonnou domovní prohlídku" se omezují na vylíčení nepřiměřenosti průběhu samotné domovní prohlídky a tvrzenou nemajetkovou újmu takto vzniklou (srov. č. l. 1 - 3). V reakci na vyjádření vedlejšího účastníka k žalobě zpochybňující aktivní legitimaci stěžovatelky pak stěžovatelka dovozuje svůj nárok ze spoluvlastnictví domu a samotné přítomnosti u domovní prohlídky (č. l. 40 - 41). Tím se však účastníkem trestního řízení stát nemůže.
13. Právo na soudní ochranu, jehož porušení stěžovatelka namítá, garantuje každému se "stanoveným postupem" domáhat svých práv (čl. 36 odst. 1 Listiny). Samotné právo domáhat se svých práv před soudem nebylo stěžovatelce nijak upřeno. Domáhala-li se však stěžovatelka svých práv na základě nedostatečných tvrzení, resp. uváděla jen skutečnosti, z nichž nebylo možno nárok na náhradu škody dle §7 zákona č. 82/1998 Sb. dovodit, nelze neúspěch ve sporu považovat za porušení práva na soudní ochranu, potažmo práva na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny.
14. Jako irelevantní výtku Ústavní soud shledává výtku neprovedení důkazu trestním spisem Městského soudu v Praze sp. zn. 41 T 12/2013, jenž se týká trestního řízení vůči manželovi stěžovatelky. Z vyžádaného soudního spisu v nyní posuzované věci (č. l. 52 - 53) naopak vyplývá, že nalézací soud si předmětný trestní spis opatřil a při jednání dne 16. 9. 2015 provedl důkaz těmi jeho částmi, které se vztahovaly k tvrzením stěžovatelky, tj. zejména k soudním rozhodnutím, resp. průběhu domovní prohlídky. V tomto ohledu nelze vytknout soudu pochybení, zvláště když na dotaz soudu prvého stupně ohledně návrhů na doplnění dokazování (poté, co proběhlo dokazování mj. právě částmi soudního spisu sp. zn. 41 T 12/2013) nebyly žádné návrhy na doplnění dokazování vzneseny (č. l. 53). Všechna tvrzení, která předkládá stěžovatelka nyní v ústavní stížnosti, bylo možno předložit již soudu prvého stupně, resp. Ministerstvu spravedlnosti při uplatnění nároku podle §14 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. a svůj nárok opřít o tvrzení relevantních skutečností. Stěžovatelce tak nelze přisvědčit, že by se soud při provádění důkazů, resp. následném posouzení nároku dle §7 zákona č. 82/1998 Sb. dopustil protiústavního excesu.
15. K tvrzené protiústavnosti postupu obecných soudů spočívající v tom, že neposuzovaly nárok stěžovatelky jako náhradu škody podle občanského zákoníku, resp. že v minulosti podobné nároky takto odškodňovány byly, je nutno uvést následující. Samotná rozdílná rozhodovací praxe soudů, na kterou stěžovatelka upozorňuje a které se v soudní praxi nelze nikdy zcela vyhnout, nemůže na základě argumentu rovnosti zakládat ústavní nárok na rozhodnutí obdobné některému z rozhodnutí již vydaných, zvláště je-li rozhodovací praxe protichůdná. Institut sjednocování judikatury Nejvyšším soudem slouží právě k minimalizaci rozporné judikatury, sjednocení postupu a v důsledku pak k předvídatelnosti soudních rozhodnutí. Nejvyšší soud rozsudkem velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. 31 Cdo 3916/2008 (č. 125/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) praxi sjednotil tak, že úprava odpovědnosti státu za škodu dle zákona č. 82/1998 Sb. je zároveň speciální úpravou v oblasti ochrany osobnosti tam, kde bylo do těchto práv zasaženo při výkonu veřejné moci, přičemž úprava obecná (občanský zákoník) se nepoužije.
16. Tento výklad nezpochybnil ani Ústavní soud, když v obdobné věci stěžovatelky (týkající se tentokráte odškodnění za vazbu jejího manžela) uvedl, že tato interpretace "nenese rysy protiústavnosti, přičemž postup podle občanského zákoníku [Ústavní soud] nepovažuje za možný, protože okruh osob, kterým je odškodnění poskytováno, je zákonem č. 82/1998 Sb. výslovně stanoven (interpretatio stricta), a dále jej rozšiřovat použitím obecné právní úpravy (představované občanským zákoníkem) nelze" (usnesení sp. zn. III. ÚS 3754/16 ze dne 24. 1. 2017, dostupné na nalus.usoud.cz).
17. Stěžovatelčina interpretace závěrů obecných soudů spočívající v tom, že "není-li věc upravena ve speciálním zákonu, pak se na věc nemůže použít ani obecný předpis" je chybná, neboť odpovědnost státu je v dané věci upravena speciálním zákonem a judikaturou je dostatečně vymezen okruh osob, na které se vztahuje. Problémem v případě stěžovatelky není skutečnost, že by nebylo judikatorně postaveno na jisto, že osoba, která ve vztahu ke svému trestně stíhanému manželovi činí konkrétní úkony v trestním řízení, se stává pro účely odškodnění účastníkem trestního řízení, nýbrž skutečnost, že z toho titulu stěžovatelka náhradu škody nepožadovala, takto dovozované účastenství vůbec netvrdila a výslovné námitky vedlejšího účastníka o absenci aktivní legitimace pro uvedený nárok (č. l. 26, 52) nijak relevantně nevyvracela.
18. Pokud uvedené otázky předkládala stěžovatelka dovolacímu soudu jako otázky zakládající přípustnost dovolání, nepochybil ani dovolací soud, když shledal otázky předložené stěžovatelkou jako nezpůsobilé tuto přípustnost založit, neboť všechny jsou již v judikatuře dovolacího soudu vyřešeny.
19. Pokud stěžovatelka tvrdí, že dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř., jakožto nesprávné právní posouzení věci je též tvrzené porušení práva na spravedlivý proces, nic to nemění na požadavku, že dovolání musí být též přípustné. Navíc relevantní tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelka nepředložila, jak bylo shora uvedeno.
20. Ústavní soud nemohl po zhodnocení argumentů stěžovatelky, obsahu napadených rozhodnutí i obsahu spisu tvrzením stěžovatelky o porušení jejích ústavně zaručených práv přisvědčit.
21. Ústavní soud tak ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. června 2017
Josef Fiala v. r.
předseda senátu