ECLI:CZ:US:2017:3.US.532.17.1
sp. zn. III. ÚS 532/17
Nález
Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka - ze dne 10. května 2017 sp. zn. III. ÚS 532/17 ve věci ústavní stížnosti Ing. Václava Langera, zastoupeného JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem, se sídlem Lidická 710/57, Brno, proti výroku II usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2016 č. j. 33 Cdo 2332/2016-314, kterým bylo v souvislosti s odmítnutím stěžovatelova dovolání stěžovateli uloženo zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů dovolacího řízení 12 004 Kč, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a České republiky - Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky, se sídlem Kaplanova 1931/1, Praha 11 - Chodov, zastoupené JUDr. Ivo Beránkem, advokátem, se sídlem Sokolovská 47/73, Praha 8 - Karlín, jako vedlejší účastnice řízení.
I. Výrokem II usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2016 č. j. 33 Cdo 2332/2016-314 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a právo na ochranu vlastnictví zaručené čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Výrok II usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2016 č. j. 33 Cdo 2332/2016-314 se ruší.
Odůvodnění:
I. Průběh řízení před Ústavním soudem, jím učiněná zjištění z vyžádaného spisového materiálu a rekapitulace návrhu stěžovatele
I./A
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení výroku II usnesení Nejvyššího soudu, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 4 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaného soudního spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") sp. zn. 51 C 392/2012 se podává, že rozsudkem ze dne 14. 5. 2015 č. j. 51 C 392/2012-209, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 8. 2015 č. j. 51 C 392/2012-240, obvodní soud uložil žalované České republice - Agentuře ochrany přírody a krajiny České republiky (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastnice) povinnost zaplatit stěžovateli částku 44 568 Kč s příslušenstvím. Výrokem II dále soud zamítl žalobu o zaplacení částky 330 000 Kč s příslušenstvím. Výrokem III rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit vedlejší účastnici poměrnou část nákladů řízení ve výši 1 748 Kč. Výroky IV a V rozhodl o povinnosti stěžovatele zaplatit České republice na účet obvodního soudu poměrnou část nákladů řízení vzniklých státu ve výši 12 211 Kč a dále o povinnosti vedlejší účastnice zaplatit České republice na účet obvodního soudu poměrnou část nákladů řízení vzniklých státu ve výši 4 517 Kč. Výrokem VI rozhodl o tom, že se stěžovateli vrací část soudního poplatku ve výši 1 000 Kč.
3. Obvodní soud přitom rozhodoval o žalobě stěžovatele, která byla odůvodněna tím, že stěžovatel u Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky uplatnil nárok na náhradu újmy za ztížení lesního hospodaření vzniklou na pozemku, který je součástí přírodní rezervace Les Na Rozdílné. Újma vznikla stěžovateli v důsledku mimořádného opatření, a to ořezu stromů poškozených vlivem těžkého sněhu.
4. O nákladech řízení rozhodl obvodní soud podle §142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "o. s. ř.") na základě kritéria úspěchu ve věci. Vyšel přitom z toho, že stěžovatel měl procesní úspěch v částce 120 000 Kč, to je 27 % předmětu řízení, a vedlejší účastnice měla procesní úspěch ve věci v částce 330 000 Kč, což odpovídá 73 % úspěchu ve věci. Po odečtení procesního neúspěchu od úspěchu ve věci by tedy náleželo úspěšnější vedlejší účastnici 46 % nákladů řízení. Obvodní soud však přihlédl k námitce stěžovatele, že by vedlejší účastnici neměly být náklady zastoupení advokátem přiznány, přičemž odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2984/09 ze dne 23. 11. 2010 (N 232/59 SbNU 365; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). V něm Ústavní soud vyslovil názor, že u státu jako účastníka řízení lze presumovat existenci dostatečného materiálního a personálního vybavení a zabezpečení k tomu, aby byl schopen hájit svá rozhodnutí a práva a zájmy bez toho, aniž by musel využívat právní pomoci advokátů. Nebude-li proto v konkrétním řízení prokázán opak, nejsou náklady vynaložené na zastoupení advokátem náklady účelně vynaloženými. Aplikováno na právě projednávaný případ, obvodní soud uzavřel, že v dané věci šlo o spor týkající se přímo jednoho ze základních úkolů svěřených Agentuře ochrany přírody a krajiny České republiky, tedy o vyplácení náhrad za ztížení lesního hospodaření. Proto zde podle obvodního soudu nebyl důvod k jejímu zastoupení advokátem. Z toho důvodu obvodní soud přiznal vedlejší účastnici toliko náhradu hotových výdajů podle ustanovení §137 odst. 1 o. s. ř., a to za 6 úkonů právní služby, tedy celkem částku 1 800 Kč. Dále vedlejší účastnici vznikly hotové náklady ve výši 2 000 Kč představující zálohu na vypracování znaleckého posudku. Z uvedených částek přitom tvoří 46 % úspěchu ve věci částka 1 748 Kč, kterou soud vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení přiznal.
5. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") prvostupňový rozsudek v rozsahu napadeném odvoláním potvrdil (výrok I) a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 900 Kč. Při stanovení nákladů odvolacího řízení vycházel městský soud z ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. Vedlejší účastnice měla v odvolacím řízení úspěch, a proto jí byla přiznána náhrada hotových výdajů za odvolací řízení (3 úkony právní služby), když naopak jako účelně vynaložené nebyly shledány náklady na právní zastoupení vedlejší účastnice advokátem. I podle městského soudu je vedlejší účastnice organizační složkou státu a má k dispozici dostatečné materiální a personální vybavení k tomu, aby se mohla v řízení před soudy zastupovat svými zaměstnanci, a nikoliv advokátem. Proto jí náleží pouze náhrada hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř.
6. Následné dovolání stěžovatele bylo v záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto (výrok I). Ústavní stížností napadeným výrokem II pak Nejvyšší soud uložil stěžovateli povinnost zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení vedlejší účastnici částku 12 004 Kč. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud s odkazem na ustanovení §243f odst. 3 věty druhé o. s. ř. neodůvodnil.
I./B
7. V daném kontextu stěžovatel v ústavní stížnosti zejména namítá, že dovolací soud se svým rozhodnutím o nákladech dovolacího řízení bez jakéhokoliv odůvodnění podstatně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu. Ta je přitom postavena na tezi, že je-li stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami zajištěnými personálně i finančně ze státního rozpočtu, není dán důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt - advokáta. Pokud tak přesto učiní, pak není důvod pro uznání takto vzniklých nákladů jako účelně vynaložených ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. Samo zastupování advokátem lze podle Ústavního soudu akceptovat pouze jako výjimku z pravidla, kterou je nutno vykládat restriktivně tak, že soud v takovýchto případech musí přesvědčivě vysvětlit, v čem konkrétně je možné spatřovat odlišnosti odůvodňující nutnost zastupování státu advokátem [stěžovatel v této souvislosti příkladmo odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3855/14 ze dne 1. 9. 2015 (N 162/78 SbNU 429)]. Jestliže tedy soud výdaje související se zastupováním organizační složky státu advokátem v soudním řízení neposoudí z hlediska jejich potřebnosti a účelnosti uplatňování nebo bránění práva, je třeba tuto situaci hodnotit jako porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Právě k takovému porušení práva stěžovatele přitom výrokem II napadeného usnesení Nejvyššího soudu došlo. S ohledem na to, že napadené usnesení v ústavně nekonformním výroku II zavazuje stěžovatele k poskytnutí peněžitého plnění, které by při respektování jeho práva na spravedlivý proces poskytnuto být nemuselo, bylo výrokem II napadeného usnesení Nejvyššího soudu zasaženo též do práva stěžovatele vlastnit majetek, jak mu zaručuje čl. 11 odst. 1 Listiny.
II. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
III. Vyjádření účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení
9. Nejvyšší soud ve vyjádření k ústavní stížnosti zejména uvedl, že judikaturní odkazy stěžovatele použité v ústavní stížnosti nepovažuje za přiléhavé, neboť se týkají například Ministerstva financí, které nepochybně disponuje "silným týmem právníků". Vedlejší účastnice má přitom podle svých internetových stránek, na něž Nejvyšší soud odkázal, toliko oddělení právní podpory a veřejných zakázek a personální oddělení. Nelze rovněž podle Nejvyššího soudu přehlížet, že stěžovatel se nespokojil s názorově shodnými rozhodnutími soudu prvního stupně a odvolacího soudu a při využití mimořádného opravného prostředku již musel být srozuměn s tím, že v případě dalšího neúspěchu ponese riziko náhrady nákladů řízení protistraně, a to případně i náklady právního zastoupení protistrany, která byla úspěšná, a proto bylo spravedlivé jí náhradu nákladů řízení přiznat.
10. Vedlejší účastnice řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti velmi podrobně shrnula skutkové okolnosti případu. Dále uvedla, že daný spor pro ni rozhodně nebyl běžný. Pochybením jejích zaměstnanců totiž došlo k uznání dluhu podle ustanovení §558 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, v důsledku čehož byla v dané věci založena vyvratitelná domněnka o existenci uznaného závazku v době uznání. V rovině procesního práva pak tato vyvratitelná domněnka znamenala, že dokud není prokázán opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně domněnka stanovena. Uznáním dluhu tak došlo k přesunu důkazního břemene ze stěžovatele na vedlejší účastnici, na níž bylo, aby v řízení prokázala, že závazek nevznikl, respektive vznikl, avšak pouze v částečné výši. S ohledem na pracovní náplň zaměstnanců oddělení právní podpory státní správy vedlejší účastnice tak daný případ rozhodně nelze považovat za rutinní. Za daného stavu je vedlejší účastnice přesvědčena o nezbytnosti a účelnosti jejího právního zastoupení.
11. Ústavní soud vyjádření Nejvyššího soudu a Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky stěžovateli k replice nezasílal, neboť tato vyjádření nevnášejí do věci nic podstatného; nadto nelze přehlížet, že ústavní stížnosti stěžovatele bylo vyhověno.
IV. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy); není součástí soustavy soudů (srov. čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv a svobod jednotlivce. Proto Ústavní soud napadené soudní rozhodnutí přezkoumal (toliko) z pohledu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak je stěžovatelem namítáno v ústavní stížnosti, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
13. Jak vyplývá z výše uvedené rekapitulace, náhrada nákladů za dovolací řízení byla vedlejší účastnici Nejvyšším soudem - byť to v jeho usnesení není výslovně uvedeno - přiznána podle §142 odst. 1 o. s. ř. na základě kritéria úspěchu ve věci.
14. Ustálená judikatura Ústavního soudu (jak sám stěžovatel uvádí) představovaná zejména nálezem sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. 10. 2008 (N 167/51 SbNU 65) a navazujícími rozhodnutími, např. nálezy ze dne 17. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 1452/09 (N 186/54 SbNU 303), ze dne 24. 11. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1087/09 (N 243/55 SbNU 349), ze dne 2. 3. 2010 sp. zn. IV. ÚS 3243/09 (N 38/56 SbNU 449), ze dne 14. 9. 2010 sp. zn. III. ÚS 1180/10 (N 194/58 SbNU 715) a ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. II. ÚS 1215/10 (N 246/59 SbNU 507), je postavena na tezi, že je-li stát k hájení svých zájmů vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt - advokáta, a pokud tak stát přesto učiní, pak není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených (ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř.); neznamená to však, že by náklady na zastoupení státu bylo možné považovat za "neúčelně" vynaložené za každé situace. Předmětem sporu může být totiž i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou ústředním orgánem státní správy, případně jde o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, eventuálně jazykové znalosti apod. V takových případech lze shledat postup orgánu státní správy, který zvolí pro své zastupování advokáta, který se na danou problematiku specializuje, za adekvátní. Danou otázku proto obecné soudy musí vždy posuzovat s ohledem na konkrétní okolnosti případu a svůj závěr musí řádně odůvodnit.
15. Uvedené závěry pak Ústavní soud vztáhl rovněž na statutární města [viz nálezy ze dne 23. 11. 2010 sp. zn. III. ÚS 2984/09 (N 232/59 SbNU 365), ze dne 13. 8. 2012 sp. zn. II. ÚS 2396/09 (N 137/66 SbNU 115) a ze dne 14. 3. 2013 sp. zn. II. ÚS 376/12 (N 45/68 SbNU 449)], vyšší územní samosprávné celky [nález ze dne 6. 6. 2013 sp zn. I. ÚS 4229/12 (N 102/69 SbNU 691)] i na Českou televizi [viz v prvé řadě nález ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 3344/12 (N 129/70 SbNU 193)] či na Všeobecnou zdravotní pojišťovnu České republiky [nález ze dne 16. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 474/13 (N 229/75 SbNU 557)], přičemž v nálezu ze dne 13. 3. 2014 sp. zn. I. ÚS 2310/13 (N 35/72 SbNU 401) zdůraznil, že se tyto závěry vztahují i na takové spory, které zaměstnanci takových účastníků řízení v rámci své agendy standardně neřeší.
16. Ač si Nejvyšší soud musel být této judikatury Ústavního soudu vědom (a to už jen proto, že ji reflektovaly soudy v rozhodnutích, jež dovolacímu řízení předcházela), ve svém rozhodnutí ji nezohlednil. Naopak využil možnosti, podle níž, bylo-li dovolání odmítnuto nebo bylo-li dovolací řízení zastaveno, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení v souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. odůvodněno. Dále postupoval zjevně tak, že pro určení výše náhrady za právní zastoupení vedlejší účastnice vyšel z částky 330 000 Kč, takže výše odměny za jeden úkon právní služby - vyjádření k dovolání - podle §7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, činí 9 620 Kč, což navýšeno o náhradu hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč představuje částku 9 920 Kč. Tuto částku ještě zvýšil o DPH ve výši 21 %, a tak dospěl k výsledné částce 12 003,20 Kč.
17. Takovéto rozhodnutí by bylo za jiných okolností jistě možné, nicméně v situaci, kdy vedlejší účastnice je organizační složkou státu, která nadto podle §78 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů, má mimo jiné poskytovat náhrady za ztížení lesního hospodaření, pak postup Nejvyššího soudu akceptovat nelze. Na právě uvedeném samozřejmě nemůže nic změnit ani skutečnost, že v dané věci došlo k uznání dluhu. Sama vedlejší účastnice uvádí, že se tak stalo pochybením jejích vlastních zaměstnanců, takže i kdyby Ústavní soud přistoupil na tezi, že uznání dluhu je komplikací vyžadující pomoc advokáta, nemohlo by to v daném případě znamenat, že "náklady na tuto chybu" má nést stěžovatel. Nadto - s odkazem na shora citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2310/13 - problematika uznání dluhu není podle Ústavního soudu tak výjimečná, aby ji nemohl řešit právník s úplným vysokoškolským vzděláním.
18. Chtěl-li pak Nejvyšší soud vedlejší účastnici přiznat náhradu nákladů na zastoupení advokátem - mimo náhrady hotových výdajů, jde o situaci v souladu s judikaturou Ústavního soudu výjimečnou, jež si žádala náležité odůvodnění stran potřebnosti a účelnosti takto vynaložených prostředků. Této povinnosti však Nejvyšší soud nedostál. Na tomto závěru nic nezměnilo ani jeho vyjádření k ústavní stížnosti. Jednak Ústavnímu soudu není zřejmé, proč by měl být stěžovatel srozuměn s tím, že v případě neúspěšného dovolání ponese náklady protistrany (a to už jen proto, že stěžovatel byl se svým nárokem co do jeho podstaty úspěšný). Odkazuje-li pak Nejvyšší soud ve svém vyjádření mimo jiné na organizační strukturu vedlejší účastnice prezentovanou na internetu s tím, že pro něj představuje jeden z důvodů, proč vedlejší účastnici přiznat náhradu nákladů právního zastoupení, pak takovýto přístup jistě neodpovídá základním principům, jak je prováděno dokazování v jakémkoliv soudním řízení. O neudržitelnosti takového postupu pak svědčí už jen to, že sama vedlejší účastnice ve svém vyjádření charakterizuje své organizační schéma (respektive jeho rozhodné části) jinak.
19. Ústavnímu soudu tak nezbývá než uzavřít, že neposoudil-li Nejvyšší soud výdaje související se zastupováním vedlejší účastnice (organizační složky státu podle smyslu §3 odst. 1 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů) advokátem v soudním řízení z hlediska jejich potřebnosti k účelnému uplatňování nebo bránění práva, a tedy z hlediska toho, zda jejich úhradu lze spravedlivě žádat po stěžovateli s ohledem na ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř., porušil právo stěžovatele na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny a ve svém důsledku též právo stěžovatele na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, neboť ústavně nekonformním postupem Nejvyššího soudu byl umenšen majetek stěžovatele bez toho, aniž by bylo postaveno na jisto, že pro takový stav jsou splněny judikaturou Ústavního soudu předvídané podmínky.
20. Z tohoto důvodu Ústavní soud podle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a napadený výrok II usnesení Nejvyššího soudu podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil. Takto rozhodl bez ústního jednání, neboť měl za to, že od něho nelze očekávat další objasnění věci (§44 zákona o Ústavním soudu).