ECLI:CZ:NS:2016:33.CDO.2332.2016.1
sp. zn. 33 Cdo 2332/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce Ing. V. L. , zastoupeného JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem se sídlem v Brně, Lidická 710/57, proti žalované České republice – Agentuře ochrany přírody a krajiny České republiky , se sídlem v Praze 11, Kaplanova 1931/1, identifikační číslo 629 33 591, zastoupené JUDr. Ivem Beránkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 47/73, o zaplacení 330.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 51 C 392/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2015, č. j. 30 Co 327/2015-258, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.004,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ivo Beránka, advokáta.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 14. května 2015, č. j. 51 C 392/2012-209, ve znění opravného usnesení ze dne 26. srpna 2015, č. j. 51 C 392/2012-240, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 44.568,- Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu o zaplacení 330.000,- Kč s tam specifikovanými úroky z prodlení (výrok II.), rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.) a státu (výroky IV. a V.) a o vrácení části soudního poplatku žalobci (výrok VI.).
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. prosince 2015, č. j. 30 Co 327/2015-258, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II., III., IV. a V. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. článek II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, neboť odvolací soud se - oproti tvrzení žalobce - neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce uznání dluhu a vyvrácení právní domněnky existence uznaného závazku. Nesouhlasí s tvrzením, že by o výši uznaného dluhu vznikly „závažné pochybnosti“; bez pochybností prokázala, že závazek v uznané výši nevznikl.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Každé podání účastníka řízení, tudíž i dovolání, je nutné posuzovat podle jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.). Z obsahu dovolání vyplývá, že žalobce brojí výlučně proti té části rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku zamítajícím jeho žalobu o zaplacení 330.000,- Kč s příslušenstvím.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalobce usuzuje na přípustnost svého dovolání z toho, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právní otázky, která podle jeho zjištění „nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena, přičemž skutkově i právně obdobné věci jsou dovolacím soudem rozhodovány odchylně od napadeného rozsudku“ , konkrétně otázky „zda v řízení o zaplacení dluhu, určení jehož výše je závislé na odborném posouzení a který byl uznán podle §558 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., lze mít za prokázané, že uznaný dluh nevznikl či neexistuje, pokud v řízení byly provedeny jak důkazy (včetně znaleckého posudku) existenci dluhu popírající, tak i důkazy existenci dluhu potvrzující (mezi něž patřil i znalecký posudek, jehož správnost nebyla vyvrácena), nebo zda tím byl založen nejvýše stav, kdy o existenci uznaného dluhu vznikly závažné pochybnosti“ .
Přestože žalobce ohlásil uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 1 o. s. ř., jeho námitky nesměřují primárně proti právnímu posouzení věci, nýbrž odvolacímu soudu je vytýkána nesprávnost, popř. neúplnost skutkových zjištění, na nichž je právní posouzení věci založeno. Oproti odvolacímu soudu žalobce prosazuje, že žalované se v řízení nepodařilo „bez jakýchkoliv pochybností“ prokázat, že předmětný dluh neexistoval v uznané výši 450.000,- Kč, nýbrž pouze ve výši 120.000,- Kč; obsáhle přitom rekapituluje a hodnotí v řízení provedené důkazy. Z konstatování odvolacího soudu, že se mu závěry obsažené ve znaleckém posudku, který vypracoval soudem ustanovený znalec Ing. Bartoš, Ph.D., jevily „přesvědčivějšími“ než závěry žalobcem osloveného znalce Ing. Badala, dovozuje, že žalované se nepodařilo vyvrátit (vyvratitelnou) domněnku existence uznaného dluhu, resp. dluhu v uznané výši. Pomíjí přitom, že odvolací soud nevycházel pouze ze znaleckého posudku a z listiny obsahující znalecký posudek znalce Ing. Badala, kterou k důkazu předložil žalobce, resp. z konfrontace těchto důkazů, ale z celé řady dalších v řízení provedených důkazů, z nich skutkově dovodil, že žalovaná v řízení prokázala, že ekonomicky oprávněné náklady na ořez 30 stromů činily 120.000,- Kč, tedy došlo k vyvrácení vyvratitelné právní domněnky o existenci dluhu ve výši 450.000,- Kč.
Uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého při právním posouzení věci vyšel odvolací soud. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že vyšel-li by odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) z úplně a správně zjištěného skutkového stavu věci (tj. postřehl-li by, že zjištění svědčí jak pro závěr o existenci tak o neexistenci uznaného dluhu a současně se vzájemně nevylučují), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy uzavřít, že se žalované nepodařilo vyvrátit právní domněnku existence uznaného dluhu (resp. dluhu v uznané výši). Z uvedeného je zřejmé, že žalobce v dovolání neuplatnil způsobilý dovolací důvod, neboť správnost rozhodnutí odvolacího soudu nelze poměřovat námitkami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo o námitky právní. Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení zpochybnit a nesprávná skutková zjištění nejsou způsobilým dovolacím důvodem. Stejně tak způsob ani výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze regulérně zpochybnit (§241a odst. 2 o. s. ř. a contrario ). Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná vyšší vypovídací schopnost a věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008).
Jen pro úplnost pak dovolací soud poznamenává, že způsob, jakým žalobce vymezil přípustnost svého dovolání, je vnitřně rozporný. Na straně jedné totiž tvrdí, že otázka, na níž podle jeho názoru spočívá rozhodnutí odvolacího soudu (otázka uznání dluhu a možnosti vyvrácení jeho existence), nebyla dosud dovolacím soudem řešena, současně však namítá, že „ skutkově i právně obdobné věci jsou dovolacím soudem rozhodovány odchylně od napadeného rozsudku“ (tedy, že při řešení nastolené právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu). Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně vyslovil závěr, že v rovině procesního práva vyvratitelná domněnka nachází svůj odraz v §133 o. s. ř., které určuje, že dokud není dokázán opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka; pouhá, třebas i velmi závažná pochybnost o tom, zda existuje skutečnost, které svědčí právní domněnka, tedy nestačí k tomu, aby tato skutečnost nebyla považována za prokázanou. Skutečnost, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, není předmětem procesního dokazování, a nebyla-li v řízení domněnka existence uznaného závazku vyvrácena, soud musí mít podle ustanovení §133 o. s. ř. skutečnost za prokázanou (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 1999, sp. zn. 29 Cdo 2854/99, ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 633/2000, ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 29 Odo 341/2001, ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 180/2003, ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 32 Odo 1160/2003, ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 32 Odo 453/2004, usnesení ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4139/2009, nebo /nověji/ rozsudky ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2206/2010, ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 33 Cdo 4237/2011, ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1174/2014, ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1801/2013, nebo usnesení ze dne 30. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3902/2012). V posuzovaném případě závažnou pochybnost o tom, zda existuje skutečnost, které svědčí právní domněnka, odvolací soud - na rozdíl od žalobce - nedovodil. Jeho rozhodnutí konvenuje s judikaturou Nejvyššího soudu, jíž se dovolává žalobce ve snaze odůvodnit právní závěry založené na své vlastní skutkové verzi.
Přestože žalobce v dovolání výslovně uvedl, že jím brojí proti oběma výrokům napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, ve vztahu k nákladovému výroku žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním údajům ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. doplnitelným jen ve lhůtě uvedené v §241b odst. 3 o. s. ř. – nevznesl.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 29. listopadu 2016
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu