ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.4237.2011.1
sp. zn. 33 Cdo 4237/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce Ing. J. V. , zastoupeného JUDr. Davidem Černým, advokátem se sídlem v Praze 8, U Nádrže 625/6, proti žalovaným 1) D. V. , a 2) A. V. , zastoupeným JUDr. Miroslavem Somrem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Benešova 21, o určení existence pohledávky, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 8 C 152/2007, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. dubna 2011, č. j. 30 Co 499/2010-297, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.438,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Davida Černého, advokáta se sídlem v Praze 8, U Nádrže 625/6.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal určení, že měl za svojí matkou - zůstavitelkou A. V. k okamžiku její smrti dne 11. 3. 1995 peněžité pohledávky ve výši 70.000,- DM (německých marek) a 972.950,- Kč s příslušenstvím (tj. s úrokem z těchto částek ve výši 16% ročně a s úrokem z úroků ve výši 16% ročně od 6. 11. 1993 do zaplacení) a pohledávky ve výši 101.000,- SFr (švýcarských franků - dále jen „CHF“) s příslušenstvím (tj. s úrokem z této částky ve výši 20% ročně a s úrokem z úroků ve výši 20% ročně od 25. 1. 1991 do zaplacení). Uvedl, že ačkoliv své pohledávky za zůstavitelkou řádně uplatnil v dědickém řízení na straně pasiv, žalovaní (jeho bratři) jejich existenci neuznali.
Okresní soud v Nymburce (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. července 2010, č. j. 8 C 152/2007-235, zamítl žalobu na požadované určení a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Vycházel ze zjištění, že pod sp. zn. D 319/95 je vedeno řízení o dědictví po A. (A.) V., v jehož rámci mezi dědici (účastníky řízení) zůstaly coby sporná pasiva pohledávky žalobce za zůstavitelkou ve výši 70.000,- DM a 972.950,- Kč s příslušenstvím a ve výši 101.000,- CHF s příslušenstvím; o jejich existenci je veden spor. V roce 1993 se žalobce, trvale žijící ve Š., se svou matkou A. V. dohodl, že na její jméno budou zakoupeny nemovitosti (dům se stavební parcelou o výměře 283 m2 v P.), jejichž kupní cenu uhradil ze svého; žalovaní, kteří v době koupě žili v U., se k této transakci odmítli připojit. Žalobce zaplatil kupní cenu nemovitostí tak, že osobě, která zprostředkovávala prodej, předal šek na 70.000,- DM a částku 972.950,- Kč poukázal ze svého účtu na kreditní účet zůstavitelky. V listině ze dne 6. 11. 1993 označené jako „Smlouva“ A. V. (matka účastníků) „potvrdila pro pořádek svým podpisem, že její syn J. V. koupil na její jméno dům v P. II“. Částky 70.000,- DM a 972.950,- Kč vůči žalobci uznala jako „půjčku, která je úročena kreditním úrokem a splatná do deseti let od sepsání smlouvy nebo na první vyzvání“, a „kryta je hodnotou domu v P. II, který tímto synovi J. V. odstupuje“. Jako půjčku vůči žalobci současně uznala i veškeré platby a investice, které „uhradil nebo uhradí na účely správních výdajů a provedení oprav předmětného domu“. V listině ze dne 15. 4. 1994 označené jako „Smlouva o půjčce a uznání dluhu“ a v potvrzení o převzetí („Quittung“) ze dne 25. 5. 1991 A. V. potvrdila, že od žalobce obdržela půjčku ve výši 101.000,- CHF (švýcarských franků) „za účelem financování své činnosti a potřeb“; tuto půjčku „uznává bez výhrad“ jako svůj dluh vůči žalobci a zavazuje se ji splatit do patnácti let od data vystavení potvrzení o převzetí (25. 5. 1991) spolu s úroky ve výši 20% ročně ze 101.000,- CHF a úroky z úroků ve výši 20% od 25. 5. 1991 do zaplacení. V listině zároveň upřesnila zúročení dlužných částek ze „Smlouvy“ ze dne 6. 11. 1993 na úroky ve výši 16% ročně z částek 70.000,- DM a 972.950,- Kč a úroky z úroků ve výši 16% ročně od 6. 11. 1993 do zaplacení. Tyto částky opětovně uznala „bez výhrad“ jako svůj dluh vůči žalobci. Ze znaleckého posudku JUDr. J. H., CSc. vyplývá, že podpisy na všech shora uvedených listinách i na všeobecné plné moci ze dne 6. 11. 1989 a plné moci ze dne 6. 11. 1993 jsou pravými podpisy A. V. Pod sp. zn. 8 C 1170/2002 je u Okresního soudu v Nymburce veden spor, v němž se žalobce domáhal nejprve vyloučení domu v P. II z dědictví s odůvodněním, že dům koupil a zařídil výlučně ze svých prostředků a že jeho matka (zůstavitelka) byla pouze formálním kupujícím, posléze zaplacení 2,573.988,- Kč z titulu půjčky zůstavitelce (na nákup domu v P. II) a bezdůvodného obohacení (investic do oprav tohoto domu). V uvedeném spise je založeno nedatované písemné prohlášení žalovaných, že se vzdali ve prospěch žalobce veškerých nároků na dědictví domu v P. II, domu v N. v K. a všech bankovních účtů mimo území Č. r. a S. znějících na jméno zůstavitelky, na nichž se zůstavitelka prokazatelně nepodílela. Z potvrzení České spořitelny, a. s. ze dne 20. 6. 2001se podává, že žalobce v období od 31. 1. 1992 do 28. 9. 1993 poukázal ze svého sporožirového účtu ve prospěch účtu A. V. celkem 935.540,- Kč. Na základě plné moci ze dne 6. 11. 1989 uzavřel žalobce dne 1. 7. 2002 v zastoupení dárkyně A. V. (zesnulé dne 11. 3. 1995) se sebou (obdarovaným) darovací smlouvu, jejíž předmětem je „dům v P. II“; současně v zastoupení zůstavitelky žalobce vůči sobě uznal dluhy z půjček 70.000,- DM, 972.950,- Kč a 101.000,- CHF. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně (odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2138/2006) především dovodil, že má žalobce na určení existence své pohledávky naléhavý právní zájem (§80 písm. c/ o. s. ř.). Právní úkony zaznamenané v listinách označených jako „Smlouva“ a „Smlouva o půjčce a uznání dluhu“ posoudil jako simulované smlouvy o půjčce a jako uznání dluhu podle §558 obč. zák . Dospěl k závěru, že žalovaným se v řízení podařilo vyvrátit právní domněnku, že k 6. 11. 1993 (ohledně částek 70.000,- DM, 972.950,- Kč) a k 15. 4. 1994 (ohledně částky 101.000,- CHF) existovaly dluhy zůstavitelky z titulu žalobcem poskytnutých půjček. Částky 70.000,- DM, 972.950,- Kč žalobce zůstavitelce nepůjčil, nýbrž jimi prokazatelně za zůstavitelku uhradil kupní cenu nemovitostí v P. Částku 101.000 CHF zůstavitelka od žalobce obdržela již v roce 1991, avšak smlouvu o této údajné půjčce uzavřela teprve v roce 1994. O nevěrohodnosti verze žalobce ohledně půjček svědčí i okolnosti, za nichž měly být poskytovány, tj. vysoký věk zůstavitelky, její finanční poměry a doba splatnosti půjček. Nadto sám žalobce při jednání soudu dne 17. 2. 2009 připustil, že sepsáním smluv o půjčce se snažil zajistit svou pohledávku. Uznání dluhu zůstavitelky z titulu investic žalobce do budoucích oprav domu v P. posoudil soud prvního stupně jako neplatné pro neurčitost (§37 odst. 1 obč. zák.) a ujednání o úrocích z úroků hodnotil jako neplatné podle §39 obč. zák. Zdůraznil, že žaloba je projevem snahy žalobce docílit, aby se nemovitosti v P., jejichž pořízení prokazatelně financoval ze svých zdrojů, nestaly součástí dědictví. Žalobou uplatněný nárok posoudil jako nárok z bezdůvodného obohacení podle §454 obč. zák., kterého se zůstavitelce dostalo na úkor žalobce. Protože shledal námitku promlčení, kterou uplatnili žalovaní, důvodnou, žalobu zamítl s odůvodnění, že právo žalobce na vydání bezdůvodného bohacení je promlčeno (§107 odst. 2 obč. zák.).
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. dubna 2011, č. j. 30 Co 499/2010-297, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se určuje, že žalobce měl za zůstavitelkou A. V. k okamžiku její smrti dne 11. 3. 1995 peněžitou pohledávku v částce 70.000,- DM a 972.950,- Kč spolu s 16% úrokem ročně z těchto částek od 6. 11. 1993 do 11. 3. 1995 a dále pohledávku v částce 101.000,- CHF spolu s 20% úrokem ročně z této částky od 25. 5. 1991 do 11. 3. 1995; ve zbývající části výroku I. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Přisvědčil soudu prvního stupně, že je dán naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c/ o. s. ř. na určení existence pohledávek žalobce za zůstavitelkou v dědickém řízení. V souladu s §213 o. s. ř. zopakoval relevantní důkazy a dokazování doplnil listinnými důkazy. Z úvěrové smlouvy ze dne 16. 10. 1991 zjistil, že Česká spořitelna, a. s. poskytla zůstavitelce úvěr ve výši 1,300.000,- Kč na koupi domu v P. II; z tohoto úvěru bylo na úhradu kupní ceny domu použito 972.950,- Kč, přičemž úvěr splácel žalobce hotovostními platbami a převodem ze svého účtu. Na splacení úvěru uhradil celkem 1,241.427,90 Kč. Ze šeku ze dne 17. 9. 1991, z listiny označené jako „Smlouva o půjčce a uznání dluhu“ z 15. 4. 1994 a z prohlášení zůstavitelky obsaženém ve smlouvě z 6. 11. 1993 zjistil, že peněžní ústav v Liestalu vystavil dne 17. 9. 1991 šek na částku 70.000,- DM k tíži účtu I. V. (manželky žalobce) pro příjemce Š. K., který zprostředkoval prodej domu v P. II. Zůstavitelka písemně potvrdila, že žalobce za ni uhradil kupní cenu domu v P. II tak, že částku 70.000,- DM plnil k rukám Š. K. a částku 972.950,- Kč na úvěrový účet České spořitelny, a. s. a tyto částky vůči němu uznala jako svůj dluh z titulu poskytnuté půjčky. Svůj závazek zaplatit žalobci obě uvedené částky zůstavitelka potvrdila rovněž vystavením směnky ze dne 6. 11. 1993. Z potvrzení ze dne 25. 5. 1991, z listiny označené jako „Smlouva o půjčce a uznání dluhu“ z 15. 4. 1994 a z výpovědi žalobce odvolací soud dále zjistil, že žalobce půjčil zůstavitelce dne 25. 5. 1991 částku 101.000,- CHF a že zůstavitelka uznala tuto částku jako svůj dluh vůči žalobci z titulu půjčky. Na základě provedeného dokazování odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že žalobce zůstavitelce půjčil 972.950,- Kč, 70.000,- DM a 101.000,- CHF, které sloužily k zakoupení domu v P., a že zůstavitelka své dluhy vůči němu platně uznala. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3790/2008, zdůraznil, že při předání předmětu peněžité půjčky může být určeno bankovní místo třetí osoby jako místo, kam má být předmět půjčky převeden. Žalobce zůstavitelce peněžité půjčky předal, poukázal-li částku 972.950,- Kč na úvěrový účet České spořitelny a 70.000,- DM šekem k rukám zprostředkovatele prodeje domu v P. II; částku 101.000,- CHF předal zůstavitelce do vlastních rukou. Listiny označené jako „Smlouva“ ze dne 6. 11. 1993 a „Smlouva o půjčce a uznání dluhu“ ze dne 15. 4. 1994 posoudil jako platná uznání dluhu ve smyslu §558 obč. zák., neboť obsahují projev vůle zůstavitelky uznat částky 972.950,- Kč, 70.000,- DM a 101.000,- CHF jako dluhy z půjček a žalobci tyto částky vrátit. Neshledal, že by tyto jednostranné úkony zůstavitelky byly nesrozumitelné či neurčité. Nepřisvědčil názoru, že žalobce finanční prostředky zůstavitelce daroval a neposoudil tyto částky ani jako bezdůvodného obohacení zůstavitelky, neboť prokázána byla její vůle půjčit si od žalobce peníze na složení kupní ceny. Na základě shora uvedeného částečně vyhověl žalobě a určil, že měl žalobce k okamžiku smrti zůstavitelky peněžité pohledávky v hodnotě 70.000,- DM, 972.950,- Kč a 101.000,- CHF. Existenci smluvních úroků ze specifikovaných částek uznal pouze do 11. 3. 1995 s odůvodněním, že spor o pasiva v dědictví se může týkat pouze pohledávek do dne smrti zůstavitelky (11. 3. 1995); existenci sjednaných úroků z úroků neuznal a poukázal na skutečnost, že se smluvené úroky dále neúročí, protože se nestávají součástí hlavní jistiny.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Odvolacímu soudu v prvé řadě vytýkají, že je nepoučil podle §118a odst. 2 o. s. ř., resp. že věc posoudil po právní stránce jinak, aniž je vyzval, aby v potřebném rozsahu doplnili vylíčení rozhodných skutečností. V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. odvolacímu soudu vytýkají, že právní vztahy žalobce a zůstavitelky nesprávně poměřoval ustanovením §657 a násl. obč. zák. nikoliv ustanoveními o bezdůvodném obohacení (§451 a násl. obč. zák.). Prosazují názor, že „Smlouva“ ze dne 6. 11. 1993 a „Smlouva o půjčce a uznání dluhu“ ze dne 15. 4. 1994 byly simulovanými právními úkony (§41a odst. 2 obč. zák.), z nichž nevyplývá vůle smluvních stran poskytnout a přijmout půjčku. Naopak lze z nich dovodit, že žalobce za zůstavitelku zaplatil kupní cenu domu v P. II a že jí přispíval na úhradu denních potřeb. To, že platby poskytl bez právního důvodu, potvrdil sám žalobce při jednání před soudem prvního stupně, neboť připustil, že se nedostatek právního důvodu snažil odstranit právě sepsáním těchto listin. Žalovaní nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že zůstavitelka vůči žalobci dluhy platně uznala. Zdůrazňují, že pro platné uznání dluhu podle §558 obč. zák. je nezbytné, aby uznávaný dluh v době uznání existoval; uznávaný závazek nelze založit dodatečně v rámci uznání dluhu a právní důvod dluhu nelze v rámci uznání dluhu jednostranně měnit. Skutečnost, že „Smlouva“ ze dne 6. 11. 1993 a „Smlouva o půjčce a uznání dluhu“ ze dne 15. 4. 1994 jsou simulovanými právními úkony, byla podle jejich názoru prokázána z dílčích tvrzení žalobce, z nichž vyplynul skutečný účel jeho plateb zůstavitelce i to, že žádná z poskytnutých částek nepředstavovala půjčku. Z uvedených důvodů žalovaní navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se zcela ztotožnil s právními závěry odvolacího soudu a navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl. Má za to, že sepsáním všech předmětných listin spolu se zůstavitelkou zcela jasně a určitě ozřejmili svou vůli; sporné částky byly poskytnuty, resp. přijaty jako půjčky. Měly být zúročeny a vráceny. Kupní cenu domu v P. II za zůstavitelku nehradil. Uhradila ji sama zůstavitelka jednak z úvěru, který jí poskytla banka, a dále šekem na 70.000,- DM, které jí půjčil. Žalobce zdůraznil, že se od počátku řízení domáhal uznání existence pohledávek za zůstavitelkou z titulu půjček; žalovaným byla tato skutečnost známa.
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami (žalovanými) při splnění podmínek uvedených v §241 odst. 1, 4 a §241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 [srov. část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.“)], a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Každé podání účastníka řízení, tudíž i dovolání, je nutné posuzovat podle jeho obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.). Z obsahu dovolání vyplývá, že žalovaní použitou argumentací brojí výlučně proti té části rozsudku, jíž odvolací soud - v jejich neprospěch - změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že žalobce měl za zůstavitelkou k okamžiku její smrti peněžitou pohledávku v částce 70.000,- DM a 972.950,- Kč spolu s 16% úrokem ročně z těchto částek od 6. 11. 1993 do 11. 3. 1995 a dále pohledávku v částce 101.000,- CHF spolu s 20% úrokem ročně z této částky od 25. 5. 1991 do 11. 3. 1995. Ostatně proti té části rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části zamítající žalobu na určení, že měl žalobce za zůstavitelkou k okamžiku její smrti peněžité pohledávky v podobě úroků ve výši 16% ročně z částek 70.000,- DM a 972.950,- Kč od 12. 3. 1995 do zaplacení, 16% úroků z těchto úroků ročně od 6. 11. 1993 do zaplacení, úroků ve výši 20% ročně z částky 101.000,- CHF od 12. 3. 1995 do zaplacení a 20% úroků z těchto úroků ročně od 25. 5. 1991 do zaplacení, by dovolání žalovaných nebylo (subjektivně) přípustné. K podání dovolání je totiž oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod č. 28, popř. rozsudek ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck /dále jen „Soubor“/ pod C 154). Dovolání neobsahuje rovněž žádné konkrétní výhrady proti nákladovým výrokům rozsudku odvolacího soudu; i kdyby žalovaní nesouhlas s těmito výroky odůvodnili, nebylo by proti nim dovolání přípustné (k tomu srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4/2003).
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody. Z §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a / a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Naplnění dovolacího důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. spatřují žalovaní v tom, že odvolací soud postupoval v rozporu s §213b odst. 1 o. s. ř., posoudil-li věc po právní stránce jinak než soud prvního stupně, aniž je poučil podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. o nutnosti doplnit vylíčení rozhodných skutečností.
Podle 213b odst. 1 o. s. ř. se v odvolacím řízení postupuje podle §118a; tento postup však nemůže vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s ustanovením §205a nebo 211a nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za odvolacího řízení nepřípustná.
Podle §118a odst. 2 o. s. ř., má-li předseda senátu za to, že je věc možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1.
Poučení účastníků řízení podle §118a odst. 2 o. s. ř. přichází v úvahu jen tehdy, kdy je pro uplatnění odlišného právního názoru soudu zapotřebí dát účastníkům prostor k doplnění skutkového vylíčení tak, aby o věci mohlo být rozhodnuto. Jinými slovy, soud účastníky řízení poučí, jestliže jimi uvedená tvrzení a navržené (případně nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle §118a odst. 2 o. s. ř. přistupovat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003 a rozsudek ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 21 Cdo 3090/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 6/2010 pod č. 80, ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2954/2008, a ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3326/2010). Situace, na níž dopadá citované ustanovení, v dané věci nenastala, neboť to, zda písemnosti ze dne 6. 11. 1993 a ze dne 15. 4. 1994 splňují náležitosti uznání dluhu ve smyslu §558 obč. zák. a zda vznikl závazkový vztah mezi žalobcem a zůstavitelkou z titulu půjčky (§657 obč. zák.) namísto bezdůvodného obohacení (§451 a násl. obč. zák.), bylo možno posoudit již za dosavadního vylíčení skutkového stavu věci. Lze tudíž uzavřít, že dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebyl uplatněn důvodně.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, žalovaní zpochybnili závěr odvolacího soudu, že žalobce zůstavitelce částky 70.000,- DM, 972.950,- Kč a 101.000,- CHF půjčil. Oproti odvolacímu soudu prosazují názor, že v řízení bylo prokázáno, že žalobce za zůstavitelku zaplatil kupní cenu domu v P. II a že jí přispíval na úhradu denních potřeb.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř.
Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, jde rovněž o skutkové zjištění (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002).
Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru pod č. C 8).
Skutkový závěr, že žalobce své matce částky 70.000,- DM, 972.950,- Kč a 101.000,- CHF půjčil (tj. přenechal s tím, že mu je posléze vrátí), čerpal odvolací soud z výpovědi žalobce a z listinných důkazů, a to nejen z listin z 6. 11. 1993 a z 15. 4. 1994, jak mu vytýkají dovolatelé, ale i z potvrzení o převzetí 101.000,- CHF z 25. 5. 1991, z úvěrové smlouvy z 16. 10. 1991, ze zprávy České spořitelny, a. s. o splácení úvěru, z šeku na 70.000,- DM znějícího na Š. K. ze dne 17. 9. 1991 a ze směnky znějící na částky 70.000,- DM a 972.950,- Kč z 6. 11. 1993. Z těchto důkazů vzal za prokázané, že kupní cena nemovitostí v P. byla uhrazena z části (co do 972.950,- Kč) z úvěru, který zůstavitelce poskytla Česká spořitelna (na jeho umoření byly posléze použity finanční prostředky od žalobce), a z části šekem na částku 70.000,- DM, který byl předán zprostředkovateli prodeje Š. K. Je nepochybné, že nemovitosti v P. koupila se všemi právními důsledky zůstavitelka (stala se jejich výlučnou vlastnicí), a lze logicky usuzovat, že to byla ona (kupující), kdo zaplatil jejich kupní cenu. Pouze zůstavitelce byl totiž poskytnut úvěr na zaplacení kupní ceny a byla to zůstavitelka, kdo z tohoto úvěru uhradil část kupní ceny; žalobce úvěr zůstavitelky teprve později vyplatil. Nelze rovněž předpokládat, že by zprostředkovatel prodeje přijal část kupní ceny s vědomím, že nejde o plnění kupujícího. Tvrzení žalobce, že šek zaslala zůstavitelce jeho manželka a že ho zůstavitelka předala zprostředkovateli prodeje, nebylo žalovanými vyvráceno. Částku 101.000,- CHF žalobce zůstavitelce předal dne 25. 5. 1991 v L. (viz potvrzení ze dne 25. 5. 1991). Obsahem listin sepsaných dne 6. 11. 1993 a dne 15. 4. 1994 je sdělení „ pro pořádek “, resp. výslovné ujištění A. V., že si částky 70.000,- DM, 972.950,- Kč a 101.000,- CHF od žalobce půjčila, uveden je zde její příslib půjčky žalobci (věřiteli) vrátit a akcentován je zde účel půjček. Tomu, že listiny byly sepsány osobami bez právnického vzdělání, odpovídá slovní popis účelu půjček. Sdělení zůstavitelky obsažené ve „Smlouvě“ ze dne 6. 11. 1993 nelze než vnímat jako vyjádření její pohnutky, resp. motivace půjčky; pohnutka je však z hlediska právního posouzení existence půjčky právně bezvýznamná a odvolací soud tuto skutečnost správně reflektoval. Odvolacímu soudu lze přisvědčit, že v listinách z 6. 11. 1993 a 15. 4. 1994 A. V. vyjádřila slovy jednoznačně, že přenechání peněz vnímala jako půjčky. Že šlo o půjčky, vyplývá i z jejích příslibů přenechané peníze včetně sjednaného úroku žalobci vrátit. Skutečnost, že došlo k předání peněz, nebyla v řízení žalovanými zpochybněna. Z žádných důkazů se nepodává, že by A. V. byla k sepisu listin obsahujících její prohlášení o půjčkách jakkoli nucena.
Nelze přisvědčit dovolacím námitkám, že odvolací soud skutkově dovodil, že závazkové vztahy mezi žalobcem a zůstavitelkou z titulu půjčky byly založeny současně se sepsáním „Smlouvy“ dne 6. 11. 1993 a „Smlouvy o půjčce a uznání dluhu“ dne 15. 4. 1994. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu se toto nepodává. Odvolací soud vzal za prokázané, že právní vztah z půjček byl založen již v době, kdy došlo ke skutečnému předání peněz, tedy v době, kdy žalobce zůstavitelce částky 70.000,- DM, 972.950,- Kč a 101.000,- CHF přenechal a zůstavitelka je přijala s vědomím, že se jedná o půjčku.
Náležitě zdůvodněné skutkové závěry odvolacího soudu, že žalobce zůstavitelce půjčil 70.000,- DM, 972.950,- Kč a 101.000,- CHF a že se zůstavitelka zavázala mu tyto částky vrátit, tak mají oporu v provedeném dokazování a nic nenasvědčuje tomu, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z výpovědi žalobce v odvolacím řízení, nebo které vyšly jinak najevo, je z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být soudy zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř.
Obstojí-li závěr odvolacího soudu, že žalobce zůstavitelce předmětné částky předal a že zůstavitelka je převzala a zavázala se mu je vrátit, nelze přisvědčit námitce, že z provedených důkazů vyplynulo, že žalobce za zůstavitelku uhradil kupní cenu domu v P. II (tj. plnil za jiného) a že jí přispíval na úhradu jejích potřeb a provoz domácnosti. Námitka žalovaných, že sám žalobce v řízení připustil, že zůstavitelce předal předmětné částky bez právního důvodu a teprve později se s ní domluvil na dodatečném vzniku závazků z titulu půjčky, nemá oporu v obsahu spisu; žalobce se naopak od začátku řízení konsekventně domáhal určení existence svých pohledávek na základě uznání dluhu z titulu půjčky a současně uváděl, že zůstavitelce finanční prostředky půjčoval za účelem financování nákupu nemovitostí.
Lze uzavřít, že ani dovolací důvod uvedený v §241a odst. 3 o. s. ř. nebyl uplatněnými dovolacími námitkami naplněn.
V rámci dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaní zpochybnili právní závěr odvolacího soudu dovozující, že právní úkony obsažené v listinách označených jako „ Smlouva “ ze dne 6. 11. 1993 a „ Smlouva o půjčce a uznání dluhu “ ze dne 15. 4. 1994 jsou platnými uznáními dluhu z titulu půjčky ve smyslu §558 obč. zák.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §558 obč. zák. věty první, uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval.
K platnému uznání dluhu je kromě obecných náležitostí (§34 a násl. obč. zák.) třeba, aby tento jednostranný právní úkon dlužník učinil písemnou formou, vyjádřil v něm příslib zaplacení dluhu a uvedl důvod dluhu a jeho výši (tedy uznal dluh co do důvodu a výše). Uznáním dluhu podle §558 obč. zák. se zakládá vyvratitelná právní domněnka o existenci uznaného závazku v době uznání. Důsledkem uznání závazku je tedy přesun důkazní povinnosti (důkazního břemene) z věřitele na dlužníka, na němž tak je, aby prokázal, že závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného. V rovině procesního práva vyvratitelná domněnka nachází svůj odraz v ustanovení §133 o. s. ř., které určuje, že dokud není dokázán opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka; pouhá, třebas i závažná pochybnost o tom, zda existuje skutečnost, které svědčí právní domněnka, tedy nestačí k tomu, aby tato skutečnost nebyla považována za prokázanou. Skutečnost, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, není předmětem procesního dokazování, a nebyla-li v řízení domněnka existence uznaného závazku vyvrácena, soud musí mít podle §133 o. s. ř. skutečnost za prokázanou (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2000, sp. zn. 29 Cdo 2854/99, ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 32 Cdo 633/2000, dále jeho rozsudek ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 180/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7 ročník 2003, pod číslem 113, jakož i rozsudek ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 32 Odo 1160/2003, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 2736, a ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2206/2010). V řízení tedy mohou nastat jen dvě možné situace - buď platí skutečnost, které svědčí vyvratitelná domněnka, za prokázanou, anebo vyšel v řízení najevo její opak (obsah domněnky byl vyvrácen důkazem opaku, tj. důkazem, že skutečnost je v konkrétním případě právě opačná, než jak ji uvádí domněnka). V žádném případě však nelze za situace platného uznání závazku učinit závěr, že oprávněný věřitel neunesl ohledně skutečnosti, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, důkazní břemeno, a to ani tehdy, popírá-li dlužník takovou skutečnost negativními tvrzeními. Kladné řešení otázky, zda účastník řízení unesl důkazní břemeno, nemůže být založeno na pouhém popření skutečnosti, o které platí vyvratitelná domněnka, tímto účastníkem (srovnej již zmiňované rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 180/2003 a sp. zn. 32 Odo 1160/2003).
Odvolací soud při posouzení právních úkonů zůstavitelky obsažených ve „Smlouvě“ ze dne 6. 11. 1993 a ve „Smlouvě o půjčce a uznání dluhu“ ze dne 15. 4. 1994 nepochybil. Nebylo-li dovoláním zpochybněno skutkové zjištění, že zůstavitelka projevila v těchto listinách vůli uznat své závazky co do důvodu (z titulu smluv o půjčce) a výše (ohledně částek 70.000,- DM, 972.950,- Kč a 101.000,- CHF) a přislíbila je žalobci vrátit, musí nutně obstát i právní závěr odvolacího soudu, že právní úkony zůstavitelky obsažené v těchto listinách jsou platným uznáním dluhu ve smyslu §558 obč. zák. Žalovaní v řízení nevyvrátili právní domněnku o existenci dluhu zůstavitelky vůči žalobci z titulu půjček v době uznání a neprokázali, že takovýto závazek vůbec nevznikl; ve své obraně se omezili toliko na výčet negativních tvrzení, jimiž popírali, že žalobce zůstavitelce půjčil nejprve částky 70.000,- DM a 972.950,- Kč na koupi nemovitostí v P. II a posléze pak částku 101.000,- CHF na „financování jejích činností a potřeb“; svá tvrzení neprokázali (jak bylo výše vyloženo, odvolací soud vzal za prokázané, že žalobce zůstavitelce přenechal uvedené částky s tím, že mu je následně vrátí a zůstavitelka je takto přijala). V této souvislosti se sice sluší přisvědčit žalovaným, že ke smlouvě o půjčce nedochází (a právní vztah z půjčky nevzniká) jen na základě dohody stran (účinným přijetím návrhu na uzavření smlouvy), ale až skutečným odevzdáním předmětu půjčky dlužníkovi (tento názor koresponduje např. s usnesením ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 21 Cdo 3161/2006, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2008), rozhodovací praxe Nejvyššího soudu však dovodila, že při peněžité půjčce věřitel ze smlouvy o půjčce splní svůj závazek přenechat dlužníku peníze ve smyslu §657 obč. zák. nejen jejich předáním dlužníkovi v hotovosti, ale i formou bezhotovostního platebního styku, tj. bezhotovostním převodem na účet dlužníka, popř. podle dohody smluvních stran na dlužníkem označený účet třetí osoby, k němuž má dlužník dispoziční oprávnění (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 350/2003, ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 33 Odo 454/2006, a ze dne 29. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4312/2008). Připustila i možnost, aby se smluvní strany dohodly, že peníze, které již byly dlužníku předány z jiného důvodu a které je povinen věřiteli vrátit, budou nadále (od uzavření smlouvy o půjčce) tvořit předmět půjčky (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 209/2005, který obstál i v ústavní rovině; ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 28. 5. 2008, sp. zn. III. ÚS 1453/07). Bylo-li v daném řízení prokázáno, že žalobce zůstavitelce předal 70.000,- DM (v podobě šeku), 972.950,- Kč (bezhotovostním převodem na její kreditní účet vedený u České spořitelny, a. s.) a 101.000,- CHF (k jejím rukám oproti potvrzení o převzetí), a že tyto peníze zůstavitelka převzala s úmyslem mu je vrátit, musí obstát i právní závěr, že mezi žalobcem a zůstavitelkou vznikl vztah ze smlouvy o půjčce ve smyslu §657 obč. zák.
Ani dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. tudíž nebyl uplatněn důvodně.
Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu v části, jíž odvolací soud změnil ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně, je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahového vymezení správný. Dovolací soud proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaným, jejichž dovolání bylo zamítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalobci náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 7.500,- Kč (§2 odst. 1, §5 písm. d/, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1 a §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2012), s připočtením částky 1.638,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 25. dubna 2013
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.
předsedkyně senátu