ECLI:CZ:US:2017:3.US.594.17.2
sp. zn. III. ÚS 594/17
Nález
Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka - ze dne 18. července 2017 sp. zn. III. ÚS 594/17 ve věci ústavní stížnosti N. R., zastoupené Mgr. Petrou Hrachy, advokátkou, se sídlem Cihlářská 643/19, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. listopadu 2016 č. j. 44 Co 250/2016-303, jímž bylo rozhodnuto ve věci péče o nezletilé dítě, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení a T. P., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Machem, advokátem, se sídlem Příkop 838/6, Brno, a nezletilého R. P., zastoupeného kolizním opatrovníkem statutárním městem Brno, se sídlem Dominikánské nám. 196/1, Brno, jako vedlejších účastníků řízení.
I. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. listopadu 2016 č. j. 44 Co 250/2016-303 bylo porušeno právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II. Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. listopadu 2016 č. j. 44 Co 250/2016-303 se ruší.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") ze dne 16. 2. 2017 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, a to z důvodu porušení práv zakotvených v čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 3 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Městský soud v Brně (dále jen "městský soud") rozhodl ve věci péče o tříletého R. (druhého vedlejšího účastníka) rozsudkem ze dne 17. 3. 2016 č. j. 82 Nc 33/2015-272 tak, že výrokem I ho svěřil do péče stěžovatelky (matky), výrokem II uložil prvnímu vedlejšímu účastníkovi (otci) povinnost přispívat na jeho výživu částkou 9 000 Kč měsíčně od 1. 3. 2015, výrokem III uložil prvnímu vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit dlužné výživné za dobu od 1. 3. 2015 do 31. 3. 2016 ve výši 46 618 Kč, výrokem IV stanovil styk prvního vedlejšího účastníka s nezletilým od každého lichého pátku 15.00 hod. do následujícího sudého pondělí 8.00 hod. a v každém týdnu v úterý od 14.00 hod. do 19.00 hod. (dále stanovil samostatně styk o svátcích a prázdninách) a výrokem V rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. K odvolání prvního vedlejšího účastníka proti výrokům II až IV rozsudku městského soudu Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 30. 11. 2016 č. j. 44 Co 250/2016-303 změnil rozsudek městského soudu tak, že a) uložil prvnímu vedlejšímu účastníkovi povinnost přispívat na výživu nezletilého 5 000 Kč měsíčně od 1. 3. 2015, b) dlužné výživné prvnímu vedlejšímu účastníkovi nestanovil, c) upravil styk prvního vedlejšího účastníka s nezletilým od každého lichého pátku 15.30 hod. do následujícího sudého pondělí 8.00 hod., a v každém týdnu od středy 14.00 hod. do čtvrtka 8.00 hod., dále stanovil samostatně styk o svátcích a prázdninách (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
II. Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že krajský soud stanovil styk od středy 14.00 hod. do čtvrtka 8.00 hod. každý týden v rozporu se zájmy nezletilého. V řízení bylo sporné, zda má nezletilý u prvního vedlejšího účastníka přespávat během pracovního týdne z úterka na středu, nebo zda má být realizován styk v úterky bez takového přespání. Podle stěžovatelky střídání zázemí během týdne nezletilému nesvědčí, neboť nezletilý je vždy po jeho předání prvním vedlejším účastníkem do mateřské školy brzo ráno celý den nevyspalý, popudlivý, "rozhozený". Podle stěžovatelky není vhodné u tak malého dítěte narušovat týdenní režim střídáním dvou zázemí. Stěžovatelka předložila jako důkaz zprávu od mateřské školy o chování nezletilého a rovněž opatrovník nezletilého se před krajským soudem vyjádřil tak, že střídání zázemí během týdne není vhodné. Krajský soud k tomu však nepřihlédl. Svou korekci styku (oproti soudu městskému) pak odůvodnil tím, že je v zájmu prvního vedlejšího účastníka uvést do souladu jeho styk se všemi jeho dětmi, tedy nezletilým i dvěma jeho polorodými sourozenci. Uvedené je však podle stěžovatelky v rozporu s dokazováním, neboť sám první vedlejší účastník uváděl, že jeho další dvě děti u něj přes pracovní týden nepobývají; obdobné plyne z písemné dohody mezi prvním vedlejším účastníkem a jeho bývalou manželkou i vyjádřeného přání daných dvou dětí v řízení ve věci jejich péče. Podle stěžovatelky navíc z rozsudku krajského soudu ani nevyplývá, z jakého důvodu by měl mít tento údajný zájem prvního vedlejšího účastníka přednost před (doloženým) zájmem nezletilého. Stěžovatelka dodala, že krajský soud nadto stanovený styk posunul oproti městskému soudu o jeden den s tím, že chtěl zabránit "překotnosti" styku, avšak podle stěžovatelky tím ničemu nepomohl, neboť se tato "překotnost" styku pouze posunula o jeden den.
5. Stěžovatelka má za to, že v rozporu se zájmy nezletilého je také krajským soudem provedené snížení výživného. Namítla závažné početní chyby krajského soudu: zatímco městský soud vycházel ze zjištění, že první vedlejší účastník od března 2015 do března 2016 přispíval na výživu nezletilého 5 000 Kč měsíčně a nad rámec uvedeného přispěl za celé období 5 382 Kč (celkem tedy zaplatil 70 382 Kč), krajský soud vycházel z toho, že první vedlejší účastník přispíval nezletilému za dané období 5 000 Kč měsíčně a nad rámec přispěl 70 382 Kč. Městský soud provedl dle stěžovatelky podrobné dokazování a vycházel z nadstandardních poměrů prvního vedlejšího účastníka, který má příjmy ze závislé činnosti i podnikání a vlastní řadu nemovitostí a obchodní podíl. Krajský soud následně doplnil toliko výslech stěžovatelky a prvního vedlejšího účastníka, přičemž zjistil další zlepšení majetkových poměrů vedlejšího účastníka (další ambulance, vyšší obchodní podíl, brzké ukončení rekonstrukce rodinného domu a odpadnutí v důsledku toho výdaje na nájemné za bydlení v jiném rodinném domě). Snížení výživného je tedy v rozporu s prokázanými poměry prvního vedlejšího účastníka; nezletilý má právo se podílet na vysoké životní úrovni prvního vedlejšího účastníka. Krajský soud navíc snížil výživné za celé období bez rozlišení; nepřihlédl k tomu, že stěžovatelka musela přes nízký věk nezletilého obnovit po ukončení společné domácnosti s prvním vedlejším účastníkem v březnu 2015 svou podnikatelskou činnost a nezletilému zařídit soukromou mateřskou školu (příspěvek vedlejšího účastníka na výživné nezletilému v daném období byl tedy téměř v celé části vyčerpán na zaplacení mateřské školy).
6. Odůvodnění rozsudku krajského soudu označila stěžovatelka za obtížně srozumitelné (s ohledem na jazykové obraty v něm použité) a závěry krajského soudu za nepřezkoumatelné s ohledem na provedené dokazování; napadené rozhodnutí postrádá řádné odůvodnění. Stěžovatelka se ohradila také proti invektivám, "urážkám" a nepodloženým dedukcím napsaným v odůvodnění napadeného rozsudku, podle kterých má např. provozovat "z libosti" nevýnosnou podnikatelskou činnost, užívat výživné hrazené prvním vedlejším účastníkem také pro svou potřebu a potřeby polorodé sestry nezletilého (M.), případně má též "směřovat do insolvence". Uvedla, že nemá žádné závazky po lhůtě splatnosti a plní si řádně své závazky v podnikání i v soukromém životě, hradí řádně všem dodavatelům a plní si řádně i svou vyživovací povinnost k oběma svým dětem. Uvedla, že městský soud řádně zjišťoval její majetkové a finanční poměry, a pokud jí v nelehké životní situaci pomáhají rodiče, neznamená to, že by stěžovatelka "směřovala do úpadku".
III. Vyjádření vedlejších účastníků a krajského soudu
7. Krajský soud, ačkoliv byl Ústavním soudem vyzván, své vyjádření k ústavní stížnosti nezaslal, resp. na výzvu nijak nereagoval.
8. První vedlejší účastník ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatelka nesouhlasila s úterním stykem nezletilého s prvním vedlejším účastníkem, proto krajský soud styk upravil na středy, tedy jejím námitkám se věnoval. První vedlejší účastník dále poukázal na stanovisko dětské psycholožky, ve kterém měla jeho styk s nezletilým přes noc v průběhu týdne přímo doporučit (uvedené mělo posílit vazby mezi otcem a synem). Podle prvního vedlejšího účastníka navíc upravený styk již mnoho měsíců bez problémů probíhá; vyskytly-li se dosud mimořádné okolnosti, rodiče se operativně dohodli. V době styku se nezletilý věnuje spolu s prvním vedlejším účastníkem a dvěma polorodými sourozenci sportovním a kulturním aktivitám; nezletilý vidí nezbytný mužský vzor. Podle prvního vedlejšího účastníka je sladění styku nezletilého s dalšími dvěma polorodými sourozenci praktické; styk prvního vedlejšího účastníka s jeho dalšími dvěma dětmi byl během týdne utlumen z důvodu jejich odpoledních mimoškolních aktivit a dojíždění. Krajský soud se navíc primárně zabýval situací nezletilého, nikoliv okolnostmi styku prvního vedlejšího účastníka s těmito dalšími dvěma dětmi. Podle prvního vedlejšího účastníka je přístup stěžovatelky objektivně neodpovědný, neboť pracuje mimo obor svého vzdělání a toliko dva dny v týdnu, minimálně u své matky má dluhy a nevyžaduje ani vyšší výživné od otce jejího druhého dítěte - dcery M. První vedlejší účastník uvedl, že jím placené výživné na nezletilého by nemělo být zdrojem obživy stěžovatelky; rovněž neobstojí argument, že by nezletilý a jeho polorodá sestra M. měli mít stejné hmotné zajištění. Relutární úhrada na výživném není jedinou možnou formou zabezpečení životní úrovně nezletilého; základem životního standardu se v blahobytné společnosti stává obsah prožívání volného času; v řízení bylo prokázáno, že právě v této oblasti poskytuje první vedlejší účastník svým dětem značný komfort. První vedlejší účastník buduje s rozmyslem majetkový základ, z jehož existence bude časem profitovat i každé jeho dítě. Styk s nezletilým je rozsahem času obdobný tomu realizovanému stěžovatelkou, přičemž první vedlejší účastník se podílí také výrazně na obstarání šatstva, obuvi a sportovních potřeb pro nezletilého, tedy náklady stěžovatelky jsou v tomto směru podstatně sníženy. První vedlejší účastník uzavřel vyjádření tím, že procesní práva stěžovatelky nebyla před krajským soudem porušena, stěžovatelka byla zastoupena advokátkou, která její práva hájila a vyjadřovala se k věci; krajský soud toliko hodnotil věc odlišně od stěžovatelky a Ústavní soud není další instancí soudní soustavy, která by měla skutkový základ kauzy znovu zkoumat a posuzovat.
9. Podle opatrovníka nezletilého, kterého Ústavní soud ustanovil pro řízení o ústavní stížnosti usnesením ze dne 6. 6. 2017 (opatrovník je shodný s kolizním opatrovníkem, jenž zastupoval nezletilého i před opatrovnickými soudy), byl rozsudek městského soudu i krajského soudu vydán v souladu s právy nezletilého - nezletilý má právo na péči obou rodičů a kontakt s nimi. Časté střídání bydlišť může být obecně pro mladší děti nebo pro děti školou povinné stresující, avšak na druhou stranu i malé dítě si dokáže na jistý režim postupně zvyknout; nezletilý projevil přání vidět prvního vedlejšího účastníka každý týden (nikoliv jen jednou za 14 dnů). Opatrovník poukázal na to, že není v zájmu nezletilého neustále upravovat soudně péči a styk u něj, nýbrž oba rodiče by měli usilovat vždy o operativní dohodu s ohledem na postupný růst a vývoj nezletilého. Pokud jde o výživné, má opatrovník za to, že na základě obsáhlého dokazování a v zájmu nezletilého rozhodl městský soud.
IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo v nich neměly podklad, pokud by řízení jako celek nebylo spravedlivé a byla v něm porušena ústavně zaručená práva nebo svobody stěžovatele, anebo by napadené soudní rozhodnutí bylo nepřezkoumatelné, resp. postrádalo řádné, srozumitelné a logické odůvodnění [srov. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257) nebo ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13 (N 24/72 SbNU 275)].
12. Ústavní soud ve světle výše uvedeného shledal ústavní stížnost důvodnou.
13. Krajský soud rozhodoval o styku a výživném, neboť výrok I rozsudku městského soudu o svěření nezletilého do péče stěžovatelky nebyl odvoláním napaden. Krajským soudem provedené změny oproti rozsudku městského soudu však postrádají oporu v dokazování (v obsahu opatrovnického spisu) a napadenému rozsudku chybí řádné odůvodnění závěrů v něm prezentovaných, neboť tento rozsudek postrádá pečlivé hodnocení všech relevantních okolností v rámci zákonem stanovených kritérií.
14. Ohledně výživného dospěly soudy k následujícím zjištěním a závěrům.
15. Městský soud rozhodoval na základě zjištění, že nezletilý se narodil v červnu 2013 a rodiče nezletilého ukončili společnou domácnost na konci února 2015. První vedlejší účastník přispíval od března 2015 na výživné nezletilého, který byl v péči stěžovatelky, finanční částkou 5 000 Kč měsíčně. Nad její výši přispěl prokazatelně na oblečení a obutí nezletilému celkem 5 382 Kč (městský soud neuznal oproti tomu prokazovaný výdaj 7 638 Kč na zimní lyžařskou výbavu s tím, že uvedené vybočuje z běžných potřeb nezletilého a rodiče se na daném výdaji nedohodli; další tvrzení prvního vedlejšího účastníka o jiných výdajích označil za neprokázané). Stěžovatelka pečovala o nezletilého a do prosince 2015 pobírala rodičovský příspěvek 7 600 Kč, vedle toho měla soudem zjištěné nižší příjmy z podnikání (podnikání obnovila), kdy pracovala dva nebo tři dny v týdnu v kosmetických službách (v těch měla praxi již před narozením nezletilého) a pronajímala si za tímto účelem nebytový prostor. Dále měla měsíční příjem za funkci ve společenství vlastníků bytových jednotek ve výši 580 Kč, dostávala výživné pro své druhé dítě M. od otce daného dítěte (peněžní formou 3 000 Kč a navíc úhrady na oblečení či další potřeby dítěte), vlastní ojetý automobil a dvoupokojový byt (v něm bydlí s nezletilým a nezletilou M.). Stěžovatelka má výdaje na bydlení 7 000 Kč měsíčně, nezletilého přihlásila od dubna 2015 do soukromé mateřské školy, kam chodil nepravidelně a poté pravidelně třikrát týdně za měsíční platbu 4 500 Kč (bez stravy). První vedlejší účastník měl čisté příjmy z pracovního poměru 55 000 Kč měsíčně (primář v nemocnici), příjem 10 000 Kč měsíčně z podnikání (soukromá ambulance), do února 2016 také příjem z nájmu jednoho bytu ve výši 8 000 Kč měsíčně (poté jednorázový příjem 2 400 000 Kč z prodeje daného bytu), dále je vlastníkem dvou dalších bytů (z jednoho má příjem 3 000 Kč měsíčně z nájmu, druhý byt je údajně neobyvatelný a náklady jsou měsíčně 2 500 Kč), měl rovněž příjem 100 000 Kč z prodeje ojetého automobilu na konci roku 2015, má pohledávku vůči jiné společnosti ve výši 1 300 000 Kč (v té je jediným jednatelem a společníkem - podílníkem a osobně užívá automobil společností pořízený na leasing), dále je jediným jednatelem další obchodní společnosti (v té má podíl jeho výše zmíněná obchodní společnost), je také vlastníkem rodinného domu. Na tento koupený rodinný dům splácí měsíčně 28 000 Kč na hypotéku (celková výše hypotéky je 7 000 000 Kč), má náklady na nájemné (bydlení) v bytě v jiném rodinném domě ve výši 21 000 Kč měsíčně (v daném bytě uspokojuje potřebu bydlení svou a dle soudem stanoveného styku u něj pobývají i jeho tři děti), platí dále měsíčně celkové výživné 15 000 Kč na dvě výše zmíněné nezletilé děti z dřívějšího manželského vztahu a měsíčně hradí také pojištění celkem 3 000 Kč na sebe a dané dvě děti z dřívějšího vztahu.
16. Krajský soud v napadeném rozsudku konstatoval, že se ztotožnil se skutkovými zjištěními městského soudu, k jejichž zásadní změně podle něj ani v odvolacím řízení nedošlo; výslovně se ztotožnil také se závěrem o vyšší životní úrovni prvního vedlejšího účastníka a rovněž s tím, že příjmy stěžovatelky od března 2015 byly oproti prvnímu vedlejšímu účastníkovi nízké (dle krajského soudu nestačily ani k pokrytí jejích potřeb). Krajský soud současně konstatoval svůj závěr, že první vedlejší účastník kromě měsíční platby na výživné nezletilého ve výši 5 000 Kč od března 2015 do března 2016 uhradil za tuto dobu ještě naturální výživné v celkové hodnotě 70 382 Kč. Návazně krajský soud rozvedl svou argumentaci o tom, že městským soudem stanovené výživné 9 000 Kč měsíčně je nižší než takto zjištěná celková částka finančního a naturálního výživného reálně plněná prvním vedlejším účastníkem, přičemž zákon nevylučuje možnost plnit část výživného naturální formou. Podle krajského soudu dále městský soud chybně nepřihlédl k některým výdajům prvního vedlejšího účastníka na nezletilého (dle krajského soudu skutečnost, že se rodiče na některých výdajích nedohodli, souvisí s jejich zhoršenou vzájemnou komunikací). Krajský soud uzavřel, že nezletilý od března 2015 sdílel s prvním vedlejším účastníkem vyšší životní úroveň a lze to očekávat i do budoucna; samotné finanční plnění 5 000 Kč měsíčně bylo dostatečné. Rozhodnutí městského soudu může údajně prvního vedlejšího účastníka demotivovat; vede k "nesmyslnému oběhu peněz" od prvního vedlejšího účastníka směrem ke stěžovatelce, která by je mohla využívat ("zneužívat") i pro své potřeby či potřebu její dcery M. Krajský soud se neztotožnil s kritikou městského soudu mířenou proti nákladnosti nájemního bydlení prvního vedlejšího účastníka, neboť podle krajského soudu daný byt v rodinném domě do ukončení společné domácnosti užívala také stěžovatelka a s tímto typem bydlení souhlasila. Dle krajského soudu stěžovatelka z "libosti" praktikuje nevýnosnou práci v nikoliv plnou týdenní pracovní dobu a "vědomě míří do insolvence", neboť si půjčuje peníze od své rodiny.
17. Ústavní soud si vyžádal příslušný opatrovnický spis a na základě něj shledal následující extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněným skutkovým závěrem při stanovení výživného.
18. Ve spise není žádný podklad pro skutkový závěr krajského soudu, že první vedlejší účastník přispěl od března 2015 do března 2016 na nezletilého prokazatelným naturálním plněním výživného ve výši 70 382 Kč. Ani krajský soud ve svém rozsudku nezmínil, jaké důkazy tento jeho skutkový závěr, jenž je odlišný od závěru soudu městského, podporují (jaké konkrétní výdaje prvního vedlejšího účastníka vzal krajský soud vlastně v potaz). Obsah soudního spisu naopak svědčí konkluzi učiněné městským soudem, neboť první vedlejší účastník v řízení jednoznačně uváděl a prokázal toliko měsíční platby 5 000 Kč a ohledně ostatních výdajů jen obecně zmiňoval úhradu volnočasových aktivit, ošacení, obutí a dalších "věcí", přičemž specifikoval (tvrdil) a doložil na výzvu soudu toliko výdaje na ošacení a obutí ve výši 12 961 Kč. Rozhodnutí krajského soudu je tedy v této části nepřezkoumatelné, neboť z něj není patrný vztah mezi důkazy provedenými v řízení a jeho skutkovým závěrem [srov. nález ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 1836/13 (N 24/72 SbNU 275)]. Nejde přitom o pouhý marginální nedostatek, neboť jak je zřejmé z rozsudku krajského soudu, tento jeho skutkový závěr byl stěžejní pro jeho právní posouzení otázky výše ukládaného výživného od března 2015 do budoucna (tj. dlužného i běžného výživného), resp. při hodnocení zákonných kritérií pro stanovení výše výživného (§913, 914 a 915 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Krajský soud v této souvislosti akcentoval přínosnost "nadstandardního" naturálního plnění prvního vedlejšího účastníka nezletilému, kdy naturální plnění má být zohledněno při stanovení celkového výživného dítěte, proto se rovněž nabízí otázka, zda tvrzené a prokázané výdaje 12 961 Kč lze skutečně označit jako "nadstandardní".
19. Ohledně naturálního plnění prvního vedlejšího účastníka lze dále doplnit, že městský soud hodnotil také charakter a potřebnost některých výdajů na nezletilého s ohledem na jeho věk a odůvodněné potřeby (§913 odst. 1 občanského zákoníku), čímž zjevně nezamýšlel omezovat prvního vedlejšího účastníka v případech jeho zájmu o poskytování nezletilému i plnění nad rámec výživného; oproti tomu krajský soud ke zmíněnému toliko uvedl, že při zhoršené komunikaci rodičů nelze očekávat ani jejich dohodu o naturálních výdajích na nezletilého. Předmětné konstatování krajského soudu však nevyvrací zmíněné jasné úvahy městského soudu, tím méně dává vodítko či srozumitelné meze ohledně naturální části výživného, jež by měl první vedlejší účastník plnit a ke kterému je podle krajského soudu třeba či je možno dle zákonných kritérií přihlížet.
20. Dále městský soud při stanovení výživného porovnával celkovou příjmovou, majetkovou i výdajovou situaci obou rodičů, resp. jejich životní úroveň (§913 odst. 1, §915 odst. 1 občanského zákoníku), a hodnotil některé tyto výdaje i s ohledem na prioritu vyživovací povinnosti k nezletilému. Z rozsudku krajského soudu naproti tomu není žádné takové komplexní posouzení všech relevantních okolností patrno, ač jím provedená změna výše výživného je poměrně podstatná. Sama skutečnost, kdy odvolací soud dospěje k rozdílnému závěru oproti soudu prvního stupně, není (obecně) v rozporu se zásadou dvojinstančnosti řízení, avšak je nepřípustné, aby se odvolací soud v takovém případě nevypořádal se všemi hledisky, která jsou dle zákonné úpravy v posuzované věci relevantní, a uceleně neposoudil okolnosti, které v řízení vyšly najevo [srov. nález ze dne 30. 6. 2010 sp. zn. II. ÚS 671/09 (N 131/57 SbNU 603)]. Krajský soud přistoupil k výraznému snížení výživného na nezletilého, přestože sám konstatoval zjevné výrazně nižší příjmy stěžovatelky oproti příjmům a celkové životní úrovni prvního vedlejšího účastníka; k oprávněným potřebám nezletilého (ani těm konstatovaným již městským soudem) se pak blíže nevyjádřil. Zmínit lze zejména zjištění obou soudů (krajský soud k jiným zjištěním nedospěl), podle kterých k ukončení společné domácnosti došlo v době velmi útlého věku nezletilého, kdy stěžovatelka ještě pobírala rodičovský příspěvek, musela následně (začít) hradit odděleně své bydlení a potřeby (resp. potřeby své i dvou svých dětí), obnovila své podnikání a zajistila nezletilému s ohledem na jeho útlý věk soukromou mateřskou školu (otázka nákladů na dané předškolní zařízení), přičemž obě své nezletilé děti měla svěřeny soudy do péče (souvislost péče i věku nezletilého s pracovními možnostmi). Vedle toho první vedlejší účastník vykonával stále (bez ohledu na narození nezletilého) svou pracovní činnost zaměstnaneckou i podnikatelskou, měl soudy zjištěné nikoliv zanedbatelné příjmy (ať již pravidelné či jednorázové) i rozsáhlejší majetek (nemovitosti, podíly) a žádné ze svých tří dětí nemá svěřeno do své péče (ani od těchto zjištění městského soudu se krajský soud neodchýlil). Podle Ústavního soudu je tedy třeba, aby krajský soud provedl zhodnocení relevantních skutečností tak, aby z nich logicky a srozumitelně vyplývaly jeho závěry pro stanovení výživného.
21. Pro zachování ústavních kautel práva na soudní ochranu a spravedlivý proces nedostačuje, uvede-li krajský soud toliko své konkluze bez souvislostí s konkrétními důkazy, z nichž vycházel (§157 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů). Lze zmínit v tomto smyslu příkladem závěr krajského soudu, podle kterého stěžovatelka jen z "libosti" nedosahovala od ukončení společné domácnosti vyšší příjmy, nepracovala více dnů v týdnu a nevykonávala výnosnější činnost, zatímco si půjčovala peníze od rodinných příslušníků, a svým přístupem tak "vědomě míří do insolvence", nebo závěr krajského soudu, podle kterého peněžitá částka výživného placená prvním vedlejším účastníkem na nezletilého ve výši 5 000 Kč od ukončení společné domácnosti do budoucna je dostatečná (srov. též bod 18), anebo závěr krajského soudu, podle kterého lze přisvědčit prvnímu vedlejšímu účastníku v tom, že vyšší peněžní výživné povede k jeho zneužití stěžovatelkou pro sebe a její dceru M.
22. Ohledně výdajů rodičů lze také doplnit, že městský soud hodnotil nájemné prvního vedlejšího účastníka ve výši 21 000 Kč jako nepřiměřené; oproti tomu krajský soud ke zmíněnému toliko uvedl, že stěžovatelka před ukončením společné domácnosti daný (pronajatý) byt také užívala a výše nájemného jí nevadila. Předmětné konstatování krajského soudu však nevyvrací zmíněnou přiléhavou úvahu a závěr městského soudu, tím méně má podklad v obsahu spisu či relevanci v dané věci. Po ukončení společné domácnosti bylo jistě na obou rodičích, aby optimalizovali své náklady na oddělené bydlení (za situace, kdy první vedlejší účastník zjevně nemá žádné ze svých dětí nepřetržitě v domácnosti), a to za účelem primárního plnění vyživovací povinnosti ke všem svým dětem. První vedlejší účastník přitom i v odvolání poukazoval na to, že městským soudem uložené výživné je pro něj neúnosné, a to právě s ohledem na jiné jeho měsíční platby, zejména právě uvedené nájemné, hypotéku na nově koupený rodinný dům a výživné na jeho starší dvě děti. Stěžovatelka pak ve vyjádření k odvolání uvedla, že s prvním vedlejším účastníkem a dětmi se do daného bytu nastěhovali až těsně před ukončením společné domácnosti v únoru 2015 (krajský soud dané tvrzení nijak nevyvrátil).
23. Jde-li o stanovení styku prvního vedlejšího účastníka s nezletilým v průběhu každého (pracovního) týdne, Ústavní soud i zde dospěl k závěru o důvodnosti ústavní stížnosti.
24. Námitka v ústavní stížnosti stěžovatelky, a rovněž podstatná sporná otázka v opatrovnickém řízení, se týkala přespání nezletilého u prvního vedlejšího účastníka uprostřed každého (pracovního) týdne; samotný styk (např. odpolední) v průběhu každého týdne nebyl sporný. Krajský soud provedl oproti městskému soudu změnu v tom, že styk má probíhat včetně přespání nezletilého u prvního vedlejšího účastníka, což odůvodnil tím, že je v zájmu prvního vedlejšího účastníka koordinovat jeho styk s nezletilým a dalšími jeho dvěma dětmi tak, aby měli "příležitost spolu pobýt". Ze soudního spisu (soudní rozhodnutí ve věci péče o uvedené dvě děti prvního vedlejšího účastníka, mimosoudní dohoda mezi prvním vedlejším účastníkem a jeho bývalou manželkou, vyjádření samotného prvního vedlejšího účastníka v průběhu řízení ve věcech nezletilého) však neplyne, že by jeho starší dvě děti u něj během pracovního týdne pravidelně pobývaly či v režimu stanoveném krajským soudem pro nezletilého také (současně) přenocovaly. Dále stěžovatelka i opatrovník v řízení namítali, že takto upravený styk nezletilého, znamenající pro něj změnu zázemí uprostřed každého týdne, nebude (s ohledem na jeho věk) v jeho prospěch (oproti tomu považovali za vhodný častější styk bez změny zázemí přes noc), a stěžovatelka předložila listinnou zprávu na podporu svého tvrzení. Z napadeného rozsudku však není zřejmé, že by se těmito podklady obsaženými ve spise krajský soud jakkoliv zabýval. Podle Ústavního soudu tedy krajský soud změnil rozhodnutí městského soudu ohledně dané části styku, avšak prezentované odůvodnění této změny postrádá podklad v provedeném dokazování, a krajský soud se rovněž opomněl zabývat stanovisky účastníků k dané problematice.
25. S ohledem na výše uvedené je zde důvod pro zásah Ústavního soudu do výroku I písmen a) a b), jakož i písmene c) odrážky druhé rozsudku krajského soudu, neboť krajský soud neodůvodněně vybočil ze zákonných standardů dokazování, resp. hodnotil důkazy a přijal skutkové závěry, jež jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na neúplném dokazování, a rovněž u napadeného rozsudku absentuje přezkoumatelné odůvodnění závěrů krajského soudu ohledně výživného a sporné části styku. V důsledku toho bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
26. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud stěžovatelčině ústavní stížnosti vyhověl a rozsudek krajského soudu ze dne 30. listopadu 2016 č. j. 44 Co 250/2016-303 zrušil podle §82 odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. S ohledem na návaznost výroků o styku a výživném, jakož i na požadavek přehlednosti a celistvosti (komplexnosti) celé úpravy ve věci péče o nezletilého Ústavní soud přikročil rovněž ke zrušení ostatních částí (výroků) rozsudku krajského soudu (zejména v dalších výrocích o styku, proti kterým stěžovatelka v ústavní stížnosti nic konkrétního nenamítla), resp. ke zrušení napadeného rozsudku jako celku.
27. Ústavní soud svým rozhodnutím nepředjímá, jak bude ve věci péče o nezletilého rozhodnuto, avšak apeluje na dodržení zásad spravedlivého procesu, jak bylo výše naznačeno. Současně Ústavní soud připomíná požadavek srozumitelnosti soudních rozhodnutí pro účastníky řízení; "autorská" originalita soudce nesmí být s tímto požadavkem v rozporu.
28. Ústavní soud rozhodl bez ústního jednání, neboť dospěl k závěru, že od něj nelze očekávat další objasnění věci (§44 zákona o Ústavním soudu).