ECLI:CZ:US:2017:3.US.677.17.1
sp. zn. III. ÚS 677/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. Karlem Kolářem, advokátem, sídlem Klaudiánova 135/1, Mladá Boleslav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2016 č. j. 7 Tdo 1600/2016-25, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. července 2016 sp. zn. 12 To 357/2015 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 11. června 2015 sp. zn. 1 T 197/2014, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze, Okresního státního zastupitelství v Mladé Boleslavi, Petra Vopršála, Pavla Bělohlava, Zdeňka Müllera, Pavla Kracíka a Michala Bělohlava, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod.
2. Z napadeného rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") se podává, že stěžovatel byl uznán vinným ze spáchání pokračujícího zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 2, 4 písm. d) trestního zákoníku, který spáchal pěti dílčími útoky na poškozených, z nichž pod různými záminkami vylákal peněžní prostředky se slibem, že je poškozeným navrátí zpět zhodnocené. Stěžovatel si však byl vědom své nepříznivé majetkové situace, v níž bylo zjevné, že zapůjčené peníze nebude schopen navrátit zpět, k čemuž posléze skutečně došlo. Poškozeným svým jednáním způsobil škodu ve výši nejméně 1 369 500 Kč. Okresní soud stěžovateli za předmětné jednání uložil trest odnětí svobody v délce trvání pěti let. Zároveň okresní soud napadeným rozsudkem stěžovateli uložil, aby nahradil škodu ve výši stanovené napadeným rozsudkem, přičemž vedlejší účastníci Petr Vopršál a Pavel Kracík byli se zbytky svých nároků na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních podle §229 odst. 4 trestního řádu.
3. Stěžovatel napadl rozsudek okresního soudu odvoláním. Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozhodl napadeným rozsudkem tak, že rozsudek okresního soudu podle §258 odst. 1 písm. c), odst. 2 trestního řádu částečně zrušil, a to pouze ve výroku o trestu a za podmínek §259 odst. 3 písm. b) trestního řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil ke společnému trestu odnětí svobody v délce trvání čtyř let.
4. Stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu dovoláním, které Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné odmítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel uvádí, že v řízení před obecnými soudy byl jeho podvodný úmysl dovozován z toho, že poškozeným, od kterých si stěžovatel peníze zapůjčil, sliboval jejich vrácení v krátké době a v částkách zvýšených o zhodnocení. Obecné soudy dospěly k závěru, že tyto sliby byly nereálné, neboť stěžovatel neměl stálé zaměstnání a legální příjem, naproti tomu měl z minulosti rozsáhlé dluhy. Dle obecných soudů tak stěžovatel od počátku předvídal, že své sliby nedodrží a získané prostředky poškozeným nevrátí. Tento závěr však učinily obecné soudy bez toho, aby provedly řádné dokazování, zejména pak ke skutečnostem, které stěžovatel chtěl prokázat výslechy navrhovaných svědků Marka Schmidta a Františka Skácela.
6. Stěžovatel dále poukazuje na to, že u poškozených Pavla Bělohlava a Zdeňka Müllera šlo o občanskoprávní vztah, a nikoliv o podvodné vylákání peněz. Tato skutečnost je zřejmá zejména u poškozeného Pavla Bělohlava, který při hlavním líčení výslovně uvedl, že celkový dluh vznikal postupně, prakticky v průběhu celého roku 2012. Celková částka 80 000 Kč je pak určena v podstatě odhadem. U tohoto skutku nelze dovodit podvodný úmysl stěžovatele, kdy tento zcela chybí u té části celkového dluhu, která je představována nezaplacenými útratami v restauraci. Výše částek, které stěžovatel dlužil za nezaplacenou konzumaci a výše dluhu, která vznikla z nevrácených půjček, nebyla v průběhu trestního řízení zjišťována a ani poškozený Pavel Bělohlav není schopen tyto částky rozlišit.
7. Obdobně i v případě poškozeného Zdeňka Müllera stěžovatel uvádí, že šlo o půjčky, které tento poškozený stěžovateli poskytoval postupně a stěžovatel tomuto poškozenému neuváděl žádný konkrétní účel, na který hodlá peníze použít a slíbil mu, že tímto způsobem zhodnotí i peníze, které si od něj vypůjčil a poškozenému pak vrátí částku vyšší. V tomto případě rovněž není podvodný úmysl zcela jednoznačný, neboť peníze byly půjčovány a měly být vráceny v delším časovém období.
8. V případě poškozeného Pavla Kracíka došlo skutečně k zapůjčení částky 80 000 Kč, které stěžovatel slíbil zhodnotit a navýšit o 10 % s tím, že tyto peníze budou použity na provedení rekonstrukce bytu a zhodnoceny jeho následným prodejem. Uvedený záměr však stěžovatel nezrealizoval, a to toho důvodu, že při prodeji obecního bytu nebyl tento prodán stěžovateli, ale jinému zájemci. Nicméně v době uzavírání této půjčky byl přesvědčen o tom, že částku 80 000 Kč použije na kupní cenu za byt a bude ji po rekonstrukci bytu schopen vrátit, a to včetně přislíbeného zhodnocení.
9. Od poškozeného Michala Bělohlava v průběhu měsíců října a listopadu 2012 obdržel finanční prostředky ve vyšší částce, nešlo však o celkovou částku 900 000 Kč, neboť tato částka byla vyčíslena již včetně zhodnocení, které měl tento poškozený získat. Skutečně zapůjčená částka byla přibližně o 100 000 Kč nižší. Zapůjčenou částku stěžovatel použil především na poskytnutí půjčky Marku Schmidtovi a Františku Skácelovi. Předpokládal, že z těchto vrácených peněz své závazky vyrovná. Navíc počítal s tím, že další finanční prostředky získá ze svých podnikatelských aktivit.
10. Stěžovatel shrnuje, že neprovedením navržených důkazů bylo zkráceno jeho právo na obhajobu a spravedlivý proces, neboť výslechem svědků by bylo prokázáno, že stěžovatel mohl reálně počítat s finančním příjmem a když si za této situace půjčoval peníze od dalších osob, nejednal v podvodném úmyslu. Provedené důkazy o vině stěžovatele nebyly zcela jednoznačné a nebylo z nich možno učinit jednoznačný závěr o tom, že trestný čin spáchal stěžovatel, zejména pak po subjektivní stránce, tedy, že jednal v podvodném úmyslu. Způsob hodnocení důkazů soudy obou stupňů a zejména pak zdůvodnění, proč navržené důkazy nebyly provedeny, byl učiněn v rozporu s §125 trestního řádu.
11. Stěžovatel taktéž namítá, že v odvolacím řízení byl zkoumán jeho duševní stav, přičemž řízení bylo doplněno znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, vypracovaným MUDr. Vladimírem Šupinou, který diagnostikoval u stěžovatele smíšenou poruchu osobnosti. Stěžovatel se delší dobu léčí pro psychické onemocnění, a to ambulantně u ošetřujících lékařů MUDr. Jiřího Marka a MUDr. Petra Petráčka. Dále byl také delší dobu hospitalizován v Psychiatrické nemocnici v Sadské. Návrh na provedení výslechu současného ošetřujícího lékaře MUDr. Petra Petráčka však soudem nebyl proveden.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
14. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že převážná část námitek stěžovatele je tvořena námitkami skutkového charakteru, prostřednictvím nichž stěžovatel zpochybňuje způsob, jakým obecné soudy hodnotily důkazy. Stěžovatel se tedy svou ústavní stížností domáhá zejména toho, aby důkazy, v jeho trestní věci provedené, byly hodnoceny jiným způsobem, než jaký se stal podkladem pro rozhodnutí soudu o vině a trestu. Na tomto místě je však třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané trestním řádem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu, jehož porušení některých aspektů stěžovatel namítá. Napadená rozhodnutí obecných soudů však žádný takový extrémní rozpor nevykazují, byť stěžovatel zastává opačný názor. Stěžovatel částí svých námitek rozporuje subjektivní stránku trestného činu podvodu, která je obligatorním znakem skutkové podstaty. Nutno však konstatovat, že jak okresní, tak i krajský soud se těmito námitkami zabývaly, když tímto směrem vedly dokazování, přičemž bylo prokázáno, že stěžovatel v době, kdy z vedlejších účastníků finanční prostředky postupně vylákal, neměl jiný stálý příjem než částečný invalidní důchod. Stěžovatelem deklarovaná podnikatelská činnost, která mu měla zajistit příjmy, nebyla obecnými soudy prokázána. Stěžovateli tedy muselo být zjevné, že nebude moci předmětné finanční prostředky nota bene včetně slibovaného zhodnocení vedlejším účastníkům navrátit.
16. Stěžovatel dále namítá, že nebyly provedeny všechny důkazy, které navrhl a že obecné soudy se zároveň nevypořádaly s těmito důkazními návrhy. Tato námitka stěžovatele však není důvodná, neboť z odůvodnění napadených rozsudků soudů vyplývá, že v dané věci obecné soudy řádně vypořádaly tyto důkazní návrhy stěžovatele (výslech Zdeňky Maršíkové, Františka Skácela, Marka Schmidta, jakož i výslech psychiatra) tak, že spadají do kategorie důkazů nadbytečných, což je zcela v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu k otázce tzv. opomenutých důkazů (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 213/2000 ze dne 7. 3. 2002 a sp. zn. I. ÚS 549/2000 ze dne 18. 4. 2001 nebo též usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03). Skutkový stav byl totiž již dostatečně, mimo důvodnou pochybnost, objasněn, a to v rozsahu pro meritorní rozhodnutí nezbytném, přičemž další dokazování by již ničeho dalšího neprokázalo. Další dokazování by toliko oddalovalo vynesení meritorního rozhodnutí ve věci, což by mohlo zakládat rozpor se zásadou procesní ekonomie a základním právem na projednání věci bez zbytečných průtahů.
17. Ústavní soud ze všech výše uvedených důvodů konstatuje, že ústavní stížnost je v podstatě polemikou s obsahem odůvodnění napadených rozhodnutí, která však ústavní konformitu těchto rozhodnutí nemůže zpochybnit. Ústavní soud má oproti stěžovateli za to, že postup obecných soudů byl řádně odůvodněn. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledává nikterak nepřiměřenými.
18. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu