ECLI:CZ:US:2017:3.US.709.17.1
sp. zn. III. ÚS 709/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ondřeje Tomana, zastoupeného Mgr. Dagmar Cenknerovou, advokátkou, sídlem Svatopluka Čecha 1580/25, Nový Jičín, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. března 2017 č. j. 57 Co 112/2017-85 a usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 9. ledna 2017 č. j. 7 C 406/2015-77, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti Beck International, s. r. o., sídlem Blatecká 3344, Mělník, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadených rozhodnutí, se podává, že stěžovatel se žalobou u Okresního soudu v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud") domáhal po žalované obchodní společnosti Beck International, s. r. o. (v řízení o ústavní stížnosti vedlejší účastnice) určení neplatnosti smlouvy, kterou s ní uzavřel. Následně doplnil žalobu tak, že požaduje vrátit částku 55 000 Kč, kterou zaplatil v exekuci jako plnění z této neplatné smlouvy. Podáním do protokolu dne 9. 1. 2017 pak stěžovatel vzal žalobu ještě před jednáním v plném rozsahu zpět s ohledem na zjištění, že částka, kterou zaplatil, se týkala jiné smlouvy uzavřené s vedlejší účastnicí. Proto okresní soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 9. 1. 2017 č. j. 7 C 406/2015-77 řízení zastavil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).
3. Následné odvolání stěžovatele bylo v záhlaví citovaným usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") odmítnuto (výrok I.) a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). V odůvodnění usnesení krajský soud uvedl, že z protokolu o provedení důkazů mimo jednání ze dne 9. 1. 2017 zjistil, že stěžovatel vzal žalobu v plném rozsahu zpět a po vyhlášení napadeného usnesení se vzdal práva na odvolání. Odvolací soud proto odvolání stěžovatele odmítl, neboť vzdal-li se práva odvolání, není subjektivně legitimován k podání odvolání.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že je sice pravdou, že vzal žalobu ještě před samotným jednáním zpět, avšak učinil tak proto, že mu soudkyně sdělila, že částka, kterou od vedlejší účastnice požadoval, mu nejspíš vrácena nebude, neboť se týkala jiné smlouvy, kterou v jiném roce s vedlejší účastnicí uzavřel. Stěžovatel tedy své zpětvzetí žaloby učinil z důvodu na straně soudu, neboť soudkyně mu věc nedostatečně vysvětlila. Nadto stěžovatel původně žádal, aby mu byl ustanoven právní zástupce. K tomu však nedošlo, neboť vzal žalobu zpět. Kdyby mu však soudkyně právního zástupce řádně ustanovila ještě před jednáním, pak by se s ním stěžovatel jistě poradil a po takovéto poradě by svoji žalobu zpět nevzal.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, když by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Taková pochybení ale Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
8. V prvé řadě nutno poznamenat, že stěžovatel ani v ústavní stížnosti - byť k tomu jistě měl příležitost - vůbec věcně nezpochybňuje úvahu okresního soudu o tom, že by z důvodů vyložených shora, nebyla jeho žaloba úspěšná. Tvrdí-li pak stěžovatel v ústavní stížnosti, že nerozuměl důsledkům zpětvzetí žaloby (neboť je starobní důchodce, léčí se s vážnou nemocí), pak Ústavní soud nepřehlédl, že do okamžiku svého zpětvzetí žaloby komunikoval se soudem v reakci na vývoj řízení (žádost o osvobození od soudních poplatků, vyjádření se k eventuální místní nepříslušnosti nalézacího soudu, žádost o ustanovení právního zástupce) zcela adekvátním způsobem. Svá podání psal na počítači s tím, že mimo jiné odkazoval na svůj e-mail.
9. Ani v ústavní stížnosti přitom stěžovatel dostatečně neupřesňuje, čemu při zpětvzetí žaloby a na vzdání se možnosti odvolání vlastně nerozuměl. I kdyby tomu tak bylo, stěžovatel v ústavní stížnosti nevysvětluje - ač v řízení o ústavní stížnosti zastoupen advokátkou - jaké okolnosti mu brání v tom podat eventuálně žalobu znovu. Už jen z toho důvodu ovšem Ústavní soud musí právě projednávanou ústavní stížnost hodnotit jako zjevně neopodstatněnou, neboť i případné stěžovatelem tvrzené pochybení obecných soudů (ač ho ani Ústavní soud neidentifikoval), nemohlo v dané situaci dostatečně intenzivně zasáhnout do stěžovatelových základních práv a svobod.
10. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty výše vylíčené nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva zaručená stěžovateli ústavním pořádkem, a proto byla jeho ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu