ECLI:CZ:US:2017:3.US.747.17.1
sp. zn. III. ÚS 747/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Franka, zastoupeného JUDr. Radimem Kubicou, MBA, advokátem, sídlem O. Lysohorského 702, Frýdek-Místek, proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 16. prosince 2016 č. j. 27 C 16/2011-461, za účasti Okresního soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a obchodní korporace Severomoravské vodovody a kanalizace Ostrava a. s., sídlem 28. října 1235/169, Ostrava-Mariánské Hory, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud"), neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel se žalobou doručenou okresnímu soudu dne 18. 3. 2011 domáhal zaplacení částky 9 718,85 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel tvrdil, že nárok na zaplacení této částky mu vznikl v důsledku bezdůvodného obohacení vedlejší účastnice na jeho úkor, když smlouva o dodávce vody z vodovodu a odvádění odpadních vod kanalizací ze dne 4. 9. 2006, kterou stěžovatel jako podnikající fyzická osoba uzavřel s vedlejší účastnicí jakožto dodavatelem, je neplatná, neboť ujednání o ceně vodného a stočného je rozporu s dobrými mravy a se zákonem č. 526/1990 Sb., o cenách. Podle názoru stěžovatele vedlejší účastnice zneužívá svého dominantního postavení na místním trhu, neboť ve smlouvě sjednané ceny vodného a stočného obsahují nepřiměřený zisk. Žalobou se stěžovatel domáhal vydání bezdůvodného obohacení za období let 2007 a 2008.
3. Napadeným rozsudkem okresní soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Stěžovatel neunesl důkazní břemeno a soud tak nedospěl k závěru, že by smlouva mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí byla neplatná a že by se vedlejší účastnice bezdůvodně obohatila na úkor stěžovatele.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že podle okresního soudu neprokázal, že by ujednání o ceně, obsažené ve smlouvě mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí, bylo neplatné. Neplatnost však podle názoru stěžovatele nemá prokazovat on, nýbrž soud. Dále pak stěžovatel namítá, že mu okresní soud znemožnil prokázat svá tvrzení tím, že neprovedl důkaz znaleckým posudkem, ač stěžovatel doplnění dokazování navrhoval. Odůvodnění rozsudku okresního soudu stěžovatel vytýká, že se výslovně nevypořádává s jeho konkrétní argumentací, která byla pro posouzení věci klíčová. Konečně pak stěžovatel okresnímu soudu vytýká, že provedl důkaz znaleckým posudkem znalce Ing. Pavla Peroutky, ač tento znalec byl podjatý.
III.
Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatele
5. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníku a vedlejší účastnici řízení. Dále si vyžádal spis okresního soudu.
6. Okresní soud ve svém vyjádření uvedl, že ve věci postupoval a rozhodoval dle svého nejlepšího přesvědčení a právního vědomí. Oběma procesním stranám byla dána maximální možnost prezentovat svá procesní stanoviska včetně možnosti důkazních návrhů, což vyplývá i z obsahu a rozsahu provedeného dokazování.
7. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření poukázala na judikaturu Ústavního soudu, podle níž v případě bagatelních věcí Ústavní soud připouští meritorní přezkum pouze výjimečně. Zároveň poukázala na to, že v jiných věcech Ústavní soud považoval za bagatelní částky, které byly podstatně vyšší než částka, o které bylo rozhodnuto napadeným rozsudkem.
8. Ve svém vyjádření dále vedlejší účastnice komentuje podrobně jednotlivé argumenty stěžovatele a dovozuje, že žádný z těchto argumentů nepředstavuje důvod pro zásah Ústavního soudu.
9. Stěžovateli byla zaslána vyjádření okresního soudu a vedlejší účastnice na vědomí a k případné replice. Stěžovatel možnosti repliky nevyužil.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a vzhledem k tomu, že proti napadenému rozsudku nebylo možno podat odvolání (§202 odst. 2 občanského soudního řádu), ústavní stížnost byla shledána přípustnou.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Předmětem sporu je částka ve výši 9 718,85 Kč, kterou lze i ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní; navíc v dané věci šlo o vztah mezi podnikateli. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 3010/14, III. ÚS 3462/16, I. ÚS 3540/16 a dalších, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) dal najevo, že v takových případech, s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž však napadené rozhodnutí považovat nelze, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.
12. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, potažmo do stanovení jejich hranice, kde pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce; to se stalo v rámci úpravy těchto otázek zejména v §202 odst. 2 občanského soudního řádu.
13. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci tedy přichází v úvahu jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 3672/12, II. ÚS 4668/12, III. ÚS 4497/12 a další). Napadený rozsudek má podrobné odůvodnění (22 stran textu) a jeho obsah jde nad rámec požadavků, které pro podobné případy předepisuje §157 odst. 4 občanského soudního řádu. Právě s ohledem na odlišnou právní úpravu odůvodňování rozsudků, proti nimž není přípustné odvolání (blíže k tomu bod 32 nálezu ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13), nelze na tyto případy bez dalšího vztahovat judikaturu Ústavního soudu týkající se odůvodnění soudního rozhodnutí, jak to činí stěžovatel.
14. Námitkou podjatosti znalce Ing. Pavla Peroutky se okresní soud zabýval v samostatném usnesení založeném ve spise na č. l. 438. Toto usnesení přesvědčivě vysvětluje, proč znalce nelze považovat za podjatého.
15. Důkazní návrh stěžovatele učiněný při jednání dne 7. 12. 2016 soud vypořádal ve svém odůvodnění tak, že tomuto návrhu nebylo vyhověno "s ohledem na ekonomiku řízení, délku probíhajícího řízení a výši předmětu sporu za situace, kdy dle názoru soudu byla dána maximální možnost k podání důkazních návrhů a k vyjadřování se k provedeným důkazům". Podle Ústavního soudu tak nedošlo k situaci, že by nebyl dán legitimní a spravedlivý důvod k neprovedení důkazů, jak pro zásah Ústavního soudu požaduje jeho judikatura, jíž se stěžovatel dovolává.
16. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu