ECLI:CZ:US:2017:3.US.778.17.1
sp. zn. III. ÚS 778/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Yvony Jiráčkové, zastoupené JUDr. Jiřím Slavíkem, advokátem, sídlem Ostrovského 253/3, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 2016 č. j. 26 Cdo 2605/2016-137, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. února 2016 č. j. 13 Co 13/2016-121 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 11. listopadu 2015 č. j. 42 C 174/2014-97, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Stavebního bytového družstva POKROK, sídlem Kollárova 157/18, Praha 8 - Karlín, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví uvedených rozsudků soudů, neboť jimi mělo být porušeno ustanovení čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
2. Přestože stěžovatelka do petitu ústavní stížnosti rubrikované usnesení Nejvyššího soudu nezahrnula, z jejího obsahu je zřejmé, že ústavní stížnost směřuje rovněž proti tomuto rozhodnutí, od jehož doručení ostatně počítá lhůtu k podání ústavní stížnosti. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou (srov. např. usnesení ze dne 6. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 256/08), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004), podrobil ústavnímu přezkumu i usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatelku k upřesnění petitu ústavní stížnosti.
3. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce povinnost vyklidit ve výroku specifikovaný byt a vedlejšímu účastníkovi jej předat do šesti měsíců od právní moci rozsudku; současně stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 15 068 Kč.
4. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil, pouze nákladový výrok nalézacího změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
5. Nejvyšší soud následné stěžovatelčino dovolání výše identifikovaným usnesením odmítl, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelka nedostála procesní povinnosti vymezit v dovolání splnění předpokladů jeho přípustnosti.
II. Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, jejíž obsah netřeba na tomto místě z dále uvedených důvodů rekapitulovat, namítá, že jednání vedlejšího účastníka odporuje dobrým mravům, zejména za situace, kdy požaduje vyklizení bytu obývaného rodinou s nezletilým dítětem. Obecné soudy však tuto skutečnost vůbec nevzaly v úvahu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, jež byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Proti napadeným rozhodnutím obvodního soudu a městského soudu však ústavní stížnost z níže uvedených důvodů (viz body 12 až 16) přípustná není.
IV. Vlastní posouzení věci
8. Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.
9. Stěžovatelčino dovolání bylo odmítnuto proto, že nesplňovalo předpoklady jeho přípustnosti (což je dle §241a odst. 2 občanského soudního řádu podstatná náležitost tohoto mimořádného opravného prostředku).
10. Jestliže tedy stěžovatelčino dovolání tuto obligatorní část neobsahovalo, čemuž stěžovatelka v ústavní stížnosti nikterak neoponuje, nelze na postup dovolacího soudu, jenž na tomto základě její dovolání odmítl, hledět jako na postup, který by nebyl ústavně konformní. Neobsahovalo-li totiž stěžovatelčino dovolání žádný ze čtyř možných předpokladů jeho přípustnosti, předvídaných v §237 občanského soudního řádu, v rozhodném znění, nemohl Nejvyšší soud postupovat jinak, než je odmítnout.
11. Ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je proto zjevně neopodstatněná.
12. Tato skutečnost má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti napadeným rozsudkům městského soudu a obvodního soudu.
13. Z hlediska posouzení přípustnosti, resp. včasnosti ústavní stížnosti, totiž nelze přehlížet otázku, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. ustanovení §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, v platném znění), či nikoliv.
14. Bylo-li stěžovatelčino dovolání - řádně - odmítnuto proto, že v něm stěžovatelka nevymezila splnění předpokladů jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby otázku přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku vůbec "uvážil".
15. Je tedy namístě uzavřít, že je-li předpokladem přípustné ústavní stížnosti vyčerpání mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání (srov. §75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013), tedy jinými slovy je-li předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu o formálně bezvadném dovolání osoby podávající ústavní stížnost, je v daném kontextu třeba na stěžovatelčino dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno (v podrobnostech viz odůvodnění usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16, dostupné na http://nalus.usoud.cz).
16. V takovém případě pak nelze ani ústavní stížnost - v části směřující proti rozhodnutím obvodního soudu a městského soudu - považovat za přípustnou.
17. Na základě uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost v části směřující proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. března 2017
Jan Filip v.r.
předseda senátu