ECLI:CZ:US:2017:3.US.785.17.1
sp. zn. III. ÚS 785/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody Věznice Ostrava, zastoupeného Mgr. Václavem Kokošínským, advokátem, sídlem Na Hradbách 2632/18, Ostrava 1, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Ostravě ze dne 19. prosince 2016 sp. zn. 4 KZV 43/2015 a usnesení Policie České republiky, Krajského ředitelství Policie Moravskoslezského kraje, Odboru hospodářské kriminality ze dne 21. října 2016 č. j. KRPT-173604-939/TČ-2014-070081, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Policie České republiky, Krajského ředitelství Policie Moravskoslezského kraje, Odboru hospodářské kriminality, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že policejní orgán (Policie České republiky, Krajské ředitelství Policie Moravskoslezského kraje, Odbor hospodářské kriminality) shora uvedeným usnesením podle §160 odst. 1 a 5 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zahájil trestní stíhání stěžovatele jednak pro dílčí útoky pokračujícího zločinu podvodu podle ustanovení §209 odst. 1, odst. 4 písm. a), písm. d) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), jednak pro dílčí útoky pokračujícího zločinu úvěrového podvodu dílem dokonaného podle ustanovení §211 odst. 1, odst. 3, odst. 5 písm. a), písm. c) tr. zákoníku, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle ustanovení §21 odst. 1 tr. zákoníku k ustanovení §211 odst. 1, odst. 3, odst. 5 písm. a), písm. c) tr. zákoníku, jednak pro dílčí útoky pokračujícího zločinu padělání a pozměnění veřejné listiny dílem dokonaného podle ustanovení §348 odst. 1 alinea prvá, odst. 2 písm. a), písm. b) tr. zákoníku, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle ustanovení §21 odst. 1 tr. zákoníku k ustanovení §348 odst. 1 alinea prvá, odst. 2 písm. a), písm. b) tr. zákoníku, jednak pro dílčí útoky pokračujícího přečinu poškození cizích práv dílem dokonaného podle ustanovení §181 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle ustanovení §21 odst. 1 tr. zákoníku k ustanovení §181 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, kterých se měl dopustit jednáním popsaným ve výroku napadeného rozhodnutí.
3. Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ostravě (dále jen "krajské státní zastupitelství") ústavní stížností rovněž napadeným usnesením stěžovatelovu (instanční) stížnost proti tomuto usnesení policejního orgánu podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel s rozhodnutími napadenými ústavní stížností nesouhlasí, přičemž dovozuje, že usnesení policejního orgánu ze dne 21. 10. 2016 pod body l., 2., 3. a 4. zahájilo trestní stíhání pro skutky, pro které policejní orgán trestní stíhání již jednou zahájil, a to usnesením ze dne 30. 9. 2015. Podle policejního orgánu vydáním nového usnesení o zahájení trestního stíhání v těchto bodech byla provedena pouze přeformulace skutkové věty usnesení o zahájení trestního stíhání z 30. 9. 2015, což potvrzuje i napadené usnesení krajského státního zastupitelství. Stěžovatel dovozuje, že trestní řád uvedený postup nepřipouští, nadto nejde o "prostou přeformulaci" již stíhaných skutků, ale o opětovné zahájení "jejich trestního stíhání". Stěžovatel se vyslovuje, že "již vlastně ani neví, za co je stíhán", v důsledku čehož je omezeno jeho právo na obhajobu. Napadené usnesení policejního orgánu opakovaně, jak ve výrokové části, tak v odůvodnění, vyjadřuje nejistotu nejen o tom, kdo vytýkané trestné činy spáchal, ale také v otázce, kdy a jak je spáchal. Dokonce dle stěžovatele napadené usnesení samo uvádí, že je možné, že vytýkanou trestnou činnost možná spáchal on, ale je docela možné (a to i variantně), že ji spáchaly zcela jiné osoby. Usnesení státního zástupce se nevypořádalo se stěžovatelovými námitkami, pouze je odmítlo obecným a neudržitelným tvrzením, že policejní orgán velmi podrobně popisuje postavení a činnost jednotlivých obviněných. Podle stěžovatele v napadeném usnesení policejní orgán neuvádí, o jaké konkrétní skutečnosti opírá své skutkové závěry o důvodnosti zahájení dalšího trestního stíhání proti němu.
5. Usnesení policejního orgánu, vytýká dále stěžovatel, ve svém odůvodnění pouze opakuje obecné a nekonkrétní odůvodnění, na základě čeho (znalecké posudky z oboru fonoskopie, údaje o telekomunikačním provozu) a proč došlo k vydání předcházejícího usnesení dne 30. 9. 2015. Napadené usnesení policejního orgánu nijak neodůvodňuje, jak tyto znovu citované skutečnosti z usnesení ze dne 30. 9. 2015 souvisejí s napadeným usnesením a jak odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání stěžovatele napadeným usnesením ze dne 21. 10. 2016. Podle stěžovatele v tomto usnesení nejsou nijak označeny skutečnosti, které odůvodňují závěr, že měl získávat a pozměňovat identity osob, zakládat e-mailové adresy, přes webové rozhraní zakládat bankovní účty, pronajímat poštovní přihrádky, zakupovat SIM karty a obdržet peněžité částky. Stěžovatel má za to, že k výčtu důkazů citovaných napadeným usnesením policejního orgánu není přiřazena žádná konkrétní skutečnost odůvodňující závěr o důvodnosti jeho trestního stíhání. Ani s těmito výhradami se usnesení krajského státního zastupitelství nevypořádalo.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že jak ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, při svém rozhodování vychází ze zásady subsidiarity řízení o ústavní stížnosti, jež je třeba vnímat jako řízení mimořádné. Ústavní soud uplatňuje zásadu zdrženlivosti a minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci především tam, kde dosud nebylo meritorně rozhodnuto. Tak i zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve fázi přípravného řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných (např. je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce), za nepřípustné, případně nežádoucí [srov. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243) či usnesení ze dne 6. 9. 1999 sp. zn. IV. ÚS 316/99, ze dne 11. 12. 2001 sp. zn. I. ÚS 486/01, ze dne 21. 11. 2003 sp. zn. IV. ÚS 213/03 a ze dne 30. 6. 2003 sp. zn. IV. ÚS 262/03 a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Kasační intervence tak má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení tzv. podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit (srov. kupř. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05). Jinak řečeno, svůj zásah shledává Ústavní soud důvodným toliko v situaci materiálního (obsahového) a na první pohled zřejmého odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).
8. Navíc, jak již Ústavní soud také dříve připomněl (např. usnesení ze dne 26. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 3707/14 či usnesení ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. III. ÚS 2652/14), (obecný) soud je povinen v rámci předběžného projednání obžaloby mj. prověřit, zda v přípravném řízení nedošlo k závažným procesním vadám, které nelze napravit v řízení před soudem (§181 odst. 1 tr. řádu). Je tedy primární úlohou soudu, aby v rámci trestního řízení přihlédl k případně zjištěným procesním vadám proběhnuvšího trestního řízení a vyvodil z nich příslušné důsledky.
9. Pokud jde konkrétně o usnesení, kterým se podle §160 odst. 1 tr. řádu rozhoduje o zahájení trestního stíhání, Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že toto usnesení je úkonem se závažnými důsledky pro osobu obviněného a k jeho vydání smí dojít jedině v zákonných mezích (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny). Nicméně toto rozhodnutí má ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smyslem je oznámení obviněnému, že je stíhán pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení [srov. usnesení ze dne 6. 6. 2013 sp. zn. II. ÚS 1465/13 či usnesení ze dne 7. 12. 2006 sp. zn. III. ÚS 693/06 (U 14/43 SbNU 655)]. Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen za naprosto mimořádných okolností, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování. I tehdy však Ústavní soud setrval na stanovisku, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání po věcné stránce, neboť to náleží do pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Důvodnost obvinění a zákonnost trestního stíhání je předmětem celého trestního řízení, a proto je příslušnými orgány z úřední povinnosti zkoumána po celou dobu trestního řízení. Ústavní soud je v této souvislosti povolán zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně až po jeho ukončení, po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv podle trestního řádu.
10. Maje na zřeteli právě uvedené principy vážící se k ústavnímu přezkumu rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud neshledal, že by v posuzované věci byly splněny podmínky k jeho zásahu.
11. Ústavní soud konstatuje, že na počátku trestního stíhání není možné z logiky věci dosáhnout naprosté jistoty o spáchání trestného činu; k zahájení trestního stíhání tedy postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání. Odtud se pak odvíjí také adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Při rozhodování o zahájení trestního stíhání, s ohledem na důkazní situaci, není možno požadovat po orgánech činných v trestním řízení, aby v usnesení o zahájení trestního stíhání byl obsažen zcela vyčerpávající popis. Trestná činnost nemusí být v tomto stadiu ještě spolehlivě prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik přesně, jako je tomu například u obžaloby (srov. např. usnesení ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. III. ÚS 2652/14 či usnesení ze dne 22. 9. 2015 sp. zn. IV. ÚS 1986/15). Z hlediska ústavních garancí základních práv je podstatná především identifikace skutku tak, aby nemohl být zaměněn s jiným (§160 odst. 1 věta druhá trestního řádu), tedy aby byl obviněný co nejpřesněji seznámen s tím, co je mu kladeno za vinu. Ústavněprávní roviny přitom nedosahuje spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, stejně jako opodstatněnosti závěru o důvodnosti trestního stíhání.
12. Z tohoto pohledu Ústavní soud v napadených rozhodnutích nespatřuje znaky protiústavnosti. Státní zástupce krajského státního zastupitelství přezkoumal usnesení policejního orgánu celkově i s ohledem na jednotlivé námitky stěžovatele, jež ústavněprávně udržitelným způsobem vypořádal.
13. Stěžovateli lze připomenout, že námitkou porušení čl. 40 odst. 5 Listiny se ve vztahu k překážce "litispendence" Ústavní soud již dříve - materiálně vzato - zabýval (srov. usnesení ze dne 6. 9. 2005 sp. zn. I. ÚS 336/05, usnesení ze dne 14. 9. 2005 sp. zn. II. ÚS 149/05 a usnesení ze dne 12. 3. 2009 sp. zn. III. ÚS 3012/08) a připomenul zde, že trestní řád "nezná tzv. překážku litispendence, která je upravena v civilním procesu ustanovením §83 občanského soudního řádu, podle něhož zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení", a toto normativní řešení nestojí v kolizi s prameny ústavního práva (viz shodná konstatování obsažená v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012 sp. zn. 8 Tdo 177/2012 a ze dne 13. 11. 2013 sp. zn. 3 Tdo 1117/2013).
14. Ústavní soud i se zřetelem k těmto závěrům považuje za udržitelné konstatování státního zástupce krajského státního zastupitelství, podle kterého policejní orgán nepochybil tím, že "přeformuloval do formy návětí část jednotlivých skutků popsaných v usnesení vydaného dne 30. 9. 2015, což bylo nezbytné pro přehlednost výroku napadeného usnesení a policejní orgán to také v závorce avizoval, avšak gros samotného výroku spočívá v popisu jednotlivých útoků popsaných pod body (1.1.-1.2., 2.1.-2.2., 3.1-3.17 a 4.1.), v nichž je popisováno nové, dosud nestíhané, konkrétní jednání obviněných směřující v drtivé většině vůči jiným peněžním institucím než tomu bylo v popisu skutku uvedenému v původním usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 30. 9. 2015".
15. Z hlediska požadavku vycházejícího z §160 odst. 1 in fine tr. řádu, aby v odůvodnění usnesení byly přesně označeny skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání, není bez významu, že usnesení policejního orgánu uvádí, že na jednom z mobilních telefonů stěžovatele byly dohledány jak obecné údaje o komunikaci s řadou bankovních i nebankovních institucí v období měsíců prosince 2014 a ledna 2015, tak informace o tom, že část této komunikace byla vedena pod konkrétní falešnou identitou Michala Turečka.
16. Ústavní soud proto neshledal, že by v tomto ohledu rozhodnutí policejního orgánu či zejména státního zástupce vykazovala jakékoli znaky zjevné libovůle, pročež mu s ohledem na meze ústavněprávního přezkumu nepřísluší právní názor orgánů činných v trestním řízení přehodnocovat.
17. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že usnesení o zahájení trestního stíhání (resp. navazující rozhodnutí o instanční stížnosti) nevyžaduje takový stupeň obsahové preciznosti ani pravděpodobnosti či jistoty ohledně spáchání trestného činu jako například případná následná obžaloba či především případný odsuzující rozsudek. Má-li stěžovatel námitky proti rozsahu provedeného dokazování, bude mít možnost je v dostatečné míře uplatnit v dalším průběhu trestního řízení, v němž bude dále zkoumána důvodnost jeho obvinění. Ústavní soud tedy shrnuje, že neshledal, že by v posuzované věci šlo o tak mimořádnou situaci, která by vyžadovala zásah Ústavního soudu.
18. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu