ECLI:CZ:US:2017:3.US.797.17.1
sp. zn. III. ÚS 797/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti společnosti KOMERSIA AUTO s. r. o., sídlem Pikovická 206/11, Praha 4 - Braník, zastoupené Mgr. Markétou Vítovou, advokátkou, sídlem 5. května 1050/66, Praha 4 - Nusle, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. ledna 2017 č. j. 28 C 87/2016-44, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníka řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti, jakož i z ústavní stížností napadeného rozsudku přitom vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 2 (dále také "obvodní soud") v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky na zaplacení částky 9 300 Kč a uložil stěžovatelce zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení částku ve výši 300 Kč. V rozsudku obvodní soud zejména uvedl, že předmětem řízení bylo zaplacení uvedené částky představující přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu způsobenou stěžovatelce nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5. V tomto řízení trvajícím více jak 7 let stěžovatelka vystupovala v procesním postavení oprávněného a výkon rozhodnutí byl veden pro částku 6 900 Kč a náklady tohoto řízení. Podle obvodního soudu přitom v uvedeném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu podle §13 ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, a to v podobě průtahů v řízení v délce sedmi let. Nicméně během této doby povinný uhradil stěžovatelce jako oprávněné vymáhanou jistinu ve výši 6 900 Kč, takže stěžovatelka zůstala v nejistotě způsobené tímto průtahem jen ohledně částky 2 400 Kč představující náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka se přitom o řízení, v němž k průtahům došlo, po celou dobu nezajímala, natož aby proti průtahům brojila například stížností podle §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. I z toho obvodní soud dovodil, že význam řízení, v němž k průtahům došlo, byl pro stěžovatelku v podstatě nulový. Stěžovatelce se navíc ze strany žalované již dostalo konstatování o porušení jejího práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Proto obvodní soud stěžovatelčinu žalobu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatelky
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti cituje z relevantní judikatury Nejvyššího soudu, Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva týkající se otázek odškodnění za průtahy v řízení. Zdůrazňuje, že poskytnutí zadostiučinění pouze ve formě konstatování porušení práva přichází v úvahu jen ve zcela výjimečných případech, což v situaci sedmiletého nepřerušeného průtahu jistě není splněno, a proto mělo být stěžovatelce poskytnuto přiměřené zadostiučinění v penězích.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž bylo vydáno soudní rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, jestliže by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Taková pochybení ale Ústavní soud ve stěžovatelčině věci neshledal.
7. Jak sama stěžovatelka v ústavní stížnosti připouští, v dané věci jde o tzv. bagatelní spor (srov. k tomu přiměřeně například usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 3889/16), do nichž ale Ústavní soud vstupuje jen výjimečně, a to zejména tehdy, dopustí-li se obecné soudy v takovém řízení extrémního odchýlení od principů spravedlnosti. K takové situaci ovšem v posuzovaném případě rozhodně nedošlo. Jak plyne z narativní části tohoto usnesení, obvodní soud posoudil případ přiléhavě a zhodnotil všechny rozhodné okolnosti (Ústavní soud na jeho odůvodnění pro stručnost odkazuje). Naopak stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě vůbec neaplikuje jí citovaná judikaturní východiska vztahující se k nesprávnému úřednímu postupu (tedy k průtahům v řízení) na posuzovaný případ, natož aby se např. alespoň pokusila vysvětlit svůj postoj k nečinnosti soudu zmiňovaný v napadeném rozsudku.
8. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva (svobody) zaručená stěžovatelce ústavním pořádkem, a proto byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. dubna 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu